S traumaterapeutkou MUDr. Hanou Straka Deákovou jsme se potkaly na promítání filmu Moudrost Traumatu od Dr. Gabora Matého. Po filmu odpovídala na otázky, které se týkaly práce s traumatem v praxi. Velmi mě ve filmu zaujalo, jak psychoterapeut Gabor Maté laskavě a hluboce vnímal lidi, kteří žili na okraji společnosti, i informace, že neléčené trauma nám tvoří závislosti, psychické a fyzické postižení, deprese a neschopnost fungování ve společnosti. Zeptala jsem se paní MUDr. Hany Straka Deákové, zda by nám otevřela možnost vnímat naše traumata a jak s nimi pracovat.
Mohla byste nám přiblížit vaši cestu k psychoterapii?
Vystudovala jsem medicínu, ale velmi rychle jsem zjistila, že lidé nestonají podle knih a tabulek. Proto jsem se dále desítky let věnovala psychologii, prošla jsem dlouhodobým sebezkušenostním výcvikem a dozvěděla se spoustu zajímavých věcí, ale pořád mi ještě něco chybělo. Bylo to v situacích, kdy si člověk říká: Já už to v hlavě všechno vím, ale pocity říkají něco jiného. Na to jsem dostala odpovědi až v Somatic Experiencing /dále jen SE/, v učení Petera Levina, které jsem pak jako svoji velkou lásku vystudovala v Rakousku. A to, co považuji za svou největší školu a největší inspiraci, jsou moji dva synové. Starší (31 let) má teď sedmitýdenní dcerušku a můj mladší syn (29 let) je autista s mírnou až střední mentální retardací. Myslím si, že to je moje největší inspirace v životě.
Používala jste nějaké terapie i pro syna?
Já si myslím, že nejúčinnější metoda je snaha o velkou empatii a naslouchání svým dětem. Pro mě je nejdůležitější respekt, snaha porozumět dítěti, proč dělá to, co dělá. I u zdravého dítěte je třeba vnímat jeho potřeby. Ani zdravé dítě neumí vždy svým emocím porozumět a potřebuje podporu rodiče, pomoci emoce pojmenovat, akceptovat a zacházet s nimi. O to více u autisty, který má s vyjádřením emocí obtíže ještě větší. Opravdu tu jde o to napojení, snažit se pochopit toho člověka. Ve své psychoterapeutické praxi hodně pracuji s teenagery a nejčastěji “překládám” jejich rodičům. Často jsou rodiče v obavě, aby všechno dělali dobře, aby hlídali, aby děti nebyly na mobilu, aby dosahovaly nějakých výsledků. A někdy potom dochází k tomu, že rodiče své děti neposlouchají. Potřebují být slyšeny a brány vážně. To je podle mě nejdůležitější ze všeho.
Mohla byste nám přiblížit, co je Somatic Experiencing?
SE pracuje s tím, že když se naše tělo dostává do nebezpečí, ale i „pouze“ do stresu, je to pro náš mozek úplně to samé. Co udělá naše tělo, když jsme v nebezpečí? Centrum, které zajišťuje naše přežití, okamžitě vygeneruje spousty energie a připraví tělo k boji. Není to otázka naší mysli, protože když si představíte, že zaútočí tygr nebo uslyšíme ránu, co se stane s naším tělem? V milisekundě se připraví k útěku, nebo boji. Napětí svalů, hlubší dýchání, rychlejší bušení srdce, vyplaví se spousta adrenalinu, stresových hormonů… Ale přesně takto se chystá naše tělo, i když jsme „jenom“ ve stresu. Pro naše tělo je to stejné nebezpečí.
Můžeme nějak tělu poté pomoci?
V ideálním případě, pokud nebezpečí pomine, tak se napětí může zase vybít, sportem nebo koníčky. Když se takto vytvořená energie vybije, je vše v pořádku. Známe to všichni, jak my dospělí, tak naše děti, i naše autistické děti, a my jim tu energii vlastně nenecháváme vybít, ani sobě. Každé zvířátko tu svou energii vybije, ale my lidé si to mnohdy nedovolíme, pořád chceme, abychom byli hodní, abychom fungovali podle nějakých pravidel. Vlastně si myslím, že když dostává autista záchvat, je to velmi často právě ta nevybitá energie z napětí, která z něj jde ven. SE pomáhá lidem tuto nashromážděnou energii z těla dostat. Učíme lidi, jakým způsobem to můžou dělat.
Používala jste nějaké terapie i pro syna?
Já si myslím, že nejúčinnější metoda je snaha o velkou empatii a naslouchání svým dětem. Pro mě je nejdůležitější respekt, snaha porozumět dítěti, proč dělá to, co dělá. I u zdravého dítěte je třeba vnímat jeho potřeby. Ani zdravé dítě neumí vždy svým emocím porozumět a potřebuje podporu rodiče, pomoci emoce pojmenovat, akceptovat a zacházet s nimi. O to více u autisty, který má s vyjádřením emocí obtíže ještě větší. Opravdu tu jde o to napojení, snažit se pochopit toho člověka. Ve své psychoterapeutické praxi hodně pracuji s teenagery a nejčastěji “překládám” jejich rodičům. Často jsou rodiče v obavě, aby všechno dělali dobře, aby hlídali, aby děti nebyly na mobilu, aby dosahovaly nějakých výsledků. A někdy potom dochází k tomu, že rodiče své děti neposlouchají. Potřebují být slyšeny a brány vážně. To je podle mě nejdůležitější ze všeho.
Mohla byste nám přiblížit, co je Somatic Experiencing?
SE pracuje s tím, že když se naše tělo dostává do nebezpečí, ale i „pouze“ do stresu, je to pro náš mozek úplně to samé. Co udělá naše tělo, když jsme v nebezpečí? Centrum, které zajišťuje naše přežití, okamžitě vygeneruje spousty energie a připraví tělo k boji. Není to otázka naší mysli, protože když si představíte, že zaútočí tygr nebo uslyšíme ránu, co se stane s naším tělem? V milisekundě se připraví k útěku, nebo boji. Napětí svalů, hlubší dýchání, rychlejší bušení srdce, vyplaví se spousta adrenalinu, stresových hormonů… Ale přesně takto se chystá naše tělo, i když jsme „jenom“ ve stresu. Pro naše tělo je to stejné nebezpečí.
Můžeme nějak tělu poté pomoci?
V ideálním případě, pokud nebezpečí pomine, tak se napětí může zase vybít, sportem nebo koníčky. Když se takto vytvořená energie vybije, je vše v pořádku. Známe to všichni, jak my dospělí, tak naše děti, i naše autistické děti, a my jim tu energii vlastně nenecháváme vybít, ani sobě. Každé zvířátko tu svou energii vybije, ale my lidé si to mnohdy nedovolíme, pořád chceme, abychom byli hodní, abychom fungovali podle nějakých pravidel. Vlastně si myslím, že když dostává autista záchvat, je to velmi často právě ta nevybitá energie z napětí, která z něj jde ven. SE pomáhá lidem tuto nashromážděnou energii z těla dostat. Učíme lidi, jakým způsobem to můžou dělat.
Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
