Román Nejhodnější chlapec od Eliho Gottlieba je psán z pohledu padesátiletého Todda Aarona, který od svých jedenácti let kvůli těžší formě autismu žije v sanatoriích. Zdánlivě to vypadá, že příběh psaní v první osobě je pouze o něm, na pozadí se však objevují témata, o kterých se moc nemluví.
Todd žije poklidným životem a čím méně je změn, tím se cítí lépe. Už mnoho let nepociťuje volty, jak trefně nazývá záchvaty. Jako nového spolubydlícího však dostává muže po operaci mozku. Nedůtklivého, nepřátelského, kterému jde jen o to, aby Toddovi volty vyvolal. Náhle je denně ve svém domku vystavován posměchu a negaci, sic se ubrání narůstajícím voltům, ale za cenu obnovení starého zvyku, kdy se zakousne do své ruky. Do Paytonské vesnice plné chráněného bydlení přichází také nový sociální pracovník. Toddovi šestý smysl říká, že není dobrý, ale nemá důkazy a nikdo mu to nevěří. Navíc mu připomíná otce, který ho bil a nenáviděl za jeho jinakost. Todd se připraví na útěk domů. Jeho domovem je pořád dům z dětství, kde žil s maminkou.
Téměř každý na nějaké úrovni postrádá svůj domov
Román je psán zvláštním způsobem, kdy pokaždé, když se k němu vracíte, tak jako byste se vraceli do klidu domova. I když tušíte, že nový zaměstnanec někomu ublíží, i když se z telefonátů Todda s bratrem dozvídáte, jak nelehké to je splnit mu sen, aby se mohl vrátit domů a pořád vnímáte bratrovu faleš, podlézavost a něco, co nevíte, co je, tak přesto čtení příběhu navozuje jednoduchým ale moudrým myšlením Todda určitý klid. Jeho pomalost je něco jako meditace, která se na vás přenese. „Téměř každý postrádá svůj domov – a to i v případě jako je tomu u Todda, kdy to bylo místo a čas, kde musel snášet obrovské množství obtížnosti,“ říká v jednom interview autor knihy.
Nechci vám prozrazovat celý děj a závěr, který v plném světle ukáže úděl bratra autisty. Jak on se vlastně měl v dětství, kdy maminka plně milovala zřejmě pouze autistického syna a o to víc, že ho otec nenáviděl? Z knihy nepoznáme, zda násilnický otec ubližoval i mladšímu synovi. Dopis, který Todd najde v rodinném domě v místnůstce pod schody, který mu jeho mami zanechala, je katarzní pro oba bratry. Zatímco Todd si udělá po návratu do Paytonské vesnice ve svém domku Zeď lásky, kam si vylepí dopis i nalezené fotografie z dětství, jeho bratr Nate je vystaven tomu, že si v sobě nese zlobu a smutek. Teprve po přečtení románu jsem se dozvěděla, že autor knihy je onen skutečný bratr.
Krásné ženské postavy
Knihu lze číst možná dvěma způsoby. Například jako posilující a triumfální příběh o obětování především matky a částečně i bratra. Nebo realističtěji a vidět v ní také témata, která jsou za příběhem: na kolik matka milující dítě s handicapem, pro níž je nejhodnější chlapec, upozadí své druhé dítě a další téma sourozenec autisty.
V této knize jsou ženy nositelkami moudrosti. Je to Paytonský anděl a zároveň pro Toddova nejbližší pečovatelka Raykene. Je to svým způsobem i jednooká dívka s vysokofunkčním autismem, která se na pár týdnů objeví v Paytonu a Todd se do ní zamiluje. I ona mu uděluje rady a díky ní také vyzkouší vysazení Risperdalu. Deky, která ho tížila, zplošťovala mu nálady a způsobovala permanentní únavu. Za tím se pro čtenáře skrývá otázka, zda je tedy nutné, aby všechny prášky pacienti brali, když se nic dramatického po vysazení nestalo. Kromě pár dní abstinenčních příznaků.
Pak je tu ve vzpomínkách Todda jeho mami. Zasněná učitelka klavíru, která svého syna miluje i po strašném incidentu, ve kterém s ní vztekle hodil a kopl ji do obličeje. Její vztah k němu byl intenzivní, protkaný blízkosti, jak se často stává mezi matkami a vývojově postiženými dětmi. Její láska k němu je jako moře, jehož pohyby vln cítí ve své vlastní hrudi.
Ale nejnadějnější je Todd sám. Je milovník „staré hudby“ a denně poslouchá Barry Manilowa, Beach Boys a Sergio Mendese. Čte si neustále v encyklopedii Britannica. Bojí se zvířat, protože věří, že jsou lidé naskládaní do srstnatých, čtyřnohých tvarů. Pracuje na zahradě a jako průvodce, nebo „velvyslanec“ v Paytonu pro nové příchozí. A protože má téměř stoprocentní paměť, může vyprávět události daleko nad rámec svého vlastního malého světa. To je další rozměr knihy, pro který je dobré si ji přečíst. Vyprávěním Todda zase více proniknete do mysli, představ a způsobu života člověka na autistickém spektru.
Autor jako neviditelný bratr autisty
Eli Gottlieb debutoval v roce 1997 dílem Chlapec, který odešel (The Boy Who Went Away). Je o tom, jak musí rodiče dát do ústavu staršího autistického syna. Jeho druhý román Now You See Him byl britským listem Independent nazván „knihou roku“. V češtině vyšel pod názvem Okamžik prozření. The Face Thief byl třetí knihou. Nejhodnější chlapec (The Best Boy) je čtvrtý román a zatím poslední Eliho Gottlieba a znovu je o autistickém bratrovi. Napadá mě k tomu jediné, že téma „sourozenec autisty“ bylo pro něj těžší, než se zdá, a musel mu znovu čelit. Autor sám říká, že ho psal v době, kdy zemřeli rodiče, rozpadlo se mu manželství a on se stal jediným „strážcem“ svého bratra. Říká, že největší část této knihy psal mnoho osamělých týdnů v domě přítele na Shelter Island bez vnějších vlivů a bez sociálních sítí. Ponořil se do svých vzpomínek a nejprve napsal příběh ve druhé sobě. Teprve pak ho celý přepsal, jako že ho vypráví Todd. Po vydání knihy odpovídá na otázku, jaké to je žít jako sourozence autisty takto: „Všichni máme tendenci zaměřit se na rodiče a na postižené dítě. Ale co sourozenec? Vyrůstat jako sourozenec autisty znamená dospět částečně neviditelný. Totéž platí pro sourozence dítěte s jakýmkoliv handicapem. Matka a postižené dítě mají tendenci k sobě hluboce tíhnout a všichni ostatní jsou odsunutí na předměstí rodiny, emocionálně. Jako sourozenci to dá práci vymanit se zášti způsobené léty strávenými ve stínu.“
Eli Gottlieb již píše pátou knihu a bude to historický román, vypráví v dalším interview. Možná by mohl napsat spíše příběh sebe v první osobě, aby se z neviditelného bratra nejhodnějšího autisty stal dospělý muž a nejen jeho „strážce“.
text Dagmar Edith Holá / foto archiv nakl. Argo
