Přečtěte si dva pohledy na knihu A proto skáču.
Spisovatel, který nemluví
Kniha A proto skáču je zajímavou výpovědí autistického dítěte o jeho vnitřním světě. Autor Naoki Higašida z Japonska ji napsal ve svých třinácti letech metodou ukazování abecedních znaků v tabulce.
Z jeho vyprávění se například dozvídáme, jak těžké je pro něj usměrnit vlastní myšlenky, nacházet jejich vyjádření ve slovech či navazovat vztahy s ostatními. Nakolik odlišným způsobem vnímá, vnitřně prožívá a projevuje se navenek. Navzdory všem popisovaným těžkostem a odlišnostem při čtení zjišťujeme, že tento chlapec se v mnohém podobá svým vrstevníkům, a to především touhou po ocenění a přijetí ostatními dětmi.
Tato kniha není univerzálním klíčem k porozumění všem autistickým dětem ani návodem jak s těmito dětmi jednat. Je však zajímavým výletem do mysli jednoho chlapce, který se nebál otevřít a ukázal nám, jak vnímá, cítí a prožívá on. Dokázal, že i nemluvící lidé s touto diagnózou mohou být bystří a zvídaví. Kniha určitě rozšiřuje úhel pohledu na autismus jako takový a přispívá ke zvýšení tolerance k lidem s touto „jinakostí“.
Za pozornost stojí také předmluva Davida Michella. Formou dopisu v ní velmi výstižně shrnuje prožitky mnohých autistických dětí a jejich rodičů. David Mitchell je autorem světoznámého Atlasu mraků a sám je otcem autistického syna. Právě jeho manželka v Japonsku objevila Naokiho knihu a přičinila se o její vydání po celém světě. Onen krásný dopis všem čtenářům je citlivý a velmi osobní, člověka chytí za srdce. A i druhá předmluva Josefa Schovance, od něhož známe knihu O kolečko míň, je velmi zajímavá.
Dnes je Naokimu Higašidovi dvacet čtyři let, je známý bloger a také autor víc než dvou desítek beletristických knih.
text Markéta Velebová, asistentka pedagoga píšící pro ATYP magazín
Prolínání se zemí nezemí Autistán
Na knihu A proto skáču jsem se velice těšila. Její název mi připomíná ten do mě v dětství vepsaný – Už zase skáču přes kaluže. Pokaždé si musím těžkopádně připomenout ten nový, z knihy, kterou napsal 13letý autistický chlapec spolu s maminkou pomocí ukazování písmen na tabulce.
„Když se takhle otevře autistické dítě, je to vždycky na potlesk,“ řekla mi kamarádka, když knihu přečetla. Ano – i já tleskám. Když jsem knihu otevřela, začetla jsem se do předmluvy Josefa Schovance a zalíbil se mi jeho název pro zemi nezemi Autistán. Pak jsem si přečetla pár myšlenek samotného Naoki Higašidy a knihu jsem musela odložit a prostě přemýšlet. Vstřebávat do sebe nové myšlenky člověka, jejž by mnoho lidí zařadilo do medicínské kategorie idiot, protože nemluví. Jeho kniha se může otevřít kdekoliv, a vždy vám něco řekne.
Druhý den jsem předčítala knihu svým synům, z nichž ten starší je aspík. Přečetla jsem několik kapitol a on povídá: „Mami, to já mám ale jinak než ten kluk.“ Uvědomila jsem si, že mnoho kapitol začíná: „My autisté to máme tak a tak…“ Od té doby jsem knihu přečetla několikrát. Otevírám si ji jen tak před spaním a při některých pasážích si řeknu: Fajn, tak to má Naoki, ale můj syn to může mít jinak. Někdy se ho jdu i zeptat. Kniha tak skýtá možnost povídat si s autisty o tom, co by nás ani nenapadlo, že vnímají jinak. Můžeme se dozvědět, že to tak je – nebo že to je ještě jinak, než si myslíme a než se domníval Naoki ve svých třinácti. Nebo se můžete přistihnout při tom, že Naokimu rozumíte, protože nějakou částí své bytosti víte, že to máte stejně, ale nahlas to nikomu neřeknete. Kniha A proto skáču je zajímavé propojení a prolínání se zemí nezemí Autistán, ocitnete se na chvíli v ní, a už na ni nezapomenete, zůstane s vámi.
Nechtěla bych opomenout, že Naoki se v knize představil i jako vypravěč. Svou krátkou povídkou v samotném závěru knihy mě rozplakal. A pak že autisté nechápou a necítí emoce.
text Dagmar Edith Holá, redaktorka ATYP magazínu
Jedna odpověď