kniha

Co pro vás znamená psaní?

Bloguju od chvíle, kdy jsem skončila s dětmi sama, a pomáhalo mi to vyrovnat se s touto situací a trošku si ujasňovat náš život s dětmi. Vyrovnávat se s uvědoměním, že mám dvě nestandardní děti a že to budeme mít v životě asi trochu komplikovanější. Potřebovala jsem své myšlenky sdílet a dalo by se říci, že to byla i moje autoterapie.

Vy sama jste psycholožka. Pomáhá vám to ve výchově?

No jo, to jsem. (smích) Jsem psycholožka, terapeutka, ale nikdy jsem nechtěla pracovat s dětmi a také ne s lidmi s mentálním postižením, protože jsem se jich trošku bála. Nevěděla jsem, jak s nimi komunikovat, tak se mi v životě objevili jinými cestami. Ve výchově mi víc pomohly knihy, které jsem si nastudovala mimo klasické studium psychologie a diskuse s matkami, jejichž výchovný přístup se mi líbí.

Říká se, že čeho se bojíme, to si do života přitahujeme. Takže teď pracujete i s dětmi?

Ne, s dětmi ne! (smích) Pracuji s dospělými lidmi, a právě to, že mám doma nestandardní děti, mě přivedlo k práci s dospělými, kteří pečují o někoho nestandardního, především o děti s nějakým postižením. Začínala jsem u Rané péče jako externí spolupracovník a jezdili jsme do rodin, kde jsem já pečovala o rodiče a Raná péče o děti. Dnes se snažím práci s domácností a svými dětmi kombinovat, ale jde to horko těžko, takže teď jsem na volné noze a několik hodin týdně dělám terapii online. S Ranou péčí vyjíždíme občas na víkend, kde já zase pečuji o dospělé a Raná péče o děti a zároveň si to všichni užíváme, aby klienti měli krásné zážitky s dětmi a nemuseli je někde odložit. Tuto práci miluju nejvíc. Také pracuji externě pro Aperio, kde tu a tam školím skupiny lidí, kteří pečují o někoho s postižením, většinou své děti, problematika autismu převažuje. Trochu sdílíme, podporujeme se a vzájemně se inspirujeme – třeba v tématu duševní hygieny a uvědomění si, co nám náš specifický život přináší.