Komunikace asistenta pedagoga s rodičem patří k jeho profesi

Komunikační sešit není žádným úředním dokumentem, ale šikovnou pomůckou pro školu i rodiče, takže jeho podoba není dána a měly by si ji obě strany předem dohodnout na společné schůzce. Potřeby i problémové oblasti každého žáka se hodně liší. Jinak bude vypadat komunikační sešit dítěte s dyskalkulií, které nemá žádné jiné výrazné potíže a dítěte s poruchou autistického spektra a chováním, které učitelé označují jako problematické. Konkrétní podoba tedy vychází ze specifik daného dítěte a lze se pouze podělit o zkušenosti z praxe, co se kde osvědčilo a co nikoliv.

Jakou formu komunikace zvolit?
Nejpoužívanější formou jsou papírové notýsky. Někdy děti již jeden notýsek mají a slouží pro komunikaci třídního učitele s rodiči. V praxi se osvědčilo založit ještě jeden zvlášť pro komunikaci asistenta pedagoga, která bývá mnohem četnější. Lze se také domluvit na jednom notýsku, který se používá oboustranně. Z jedné strany zapisuje pedagog a z druhé asistent. Někomu vyhovuje menší notýsek, pro častější a obsáhlejší komunikaci se může hodit spíše sešit (formátu A5). Výhodou této komunikace pro asistenta je, že má notes stále po ruce a během vyučování do něj může dle potřeby zaznamenávat.
Tam, kde asistent osobně před vyučováním přebírá dítě a po ukončení vyučování předává dítě rodičům, je nejjednodušší formou krátký každodenní rozhovor. Nevýhodou je, že tím přicházíme o určitý přehled a možnost podívat se zpětně na určité skutečnosti, což lze ale nahradit zápisem z pravidelných schůzek rodičů s učitelem a asistentem pedagoga, na kterých se vždy shrne, co se v uplynulém období povedlo a na čem je ještě potřeba pracovat. Další nevýhodou pro asistenta je, že pokud mu škola proplácí jen čas podle vyučovacích hodin a nikoliv další čas např. na přípravu (tzv. nepřímou pedagogickou činnost), tak těmito rozhovory s rodiči pracuje v podstatě přesčas.

Další, pro mě osobně nejjednodušší formou, je připojení asistenta na školní Wi-Fi a odeslání krátké e-mailové zprávy ke konci každého vyučování. Výhodou je, že kromě rodičů, může takový zápis dostávat v kopii pro informaci také pedagog. Zpětně lze v komunikaci nalézt potřebné informace, například dohledat, kdy došlo k určitému zhoršení, zda existuje ve výkyvech v chování dítěte určitá pravidelnost, dobrat se příčin a například upravit dítěti ve škole režim. Někdy je vhodné kombinovat víc způsobů komunikace. Například rodiče večer nebo ráno udělají zápis do notýsku, protože dítě asistentce ráno nepředávají, ale odpoledne při osobním předání s asistentkou pohovoří.

Co by měl zápis obsahovat?
Do zápisu by měl rodič i asistent zaznamenat vše, co může dítěti pomoci k  lepšímu prospívání ve škole.
Ze strany rodiče to znamená například poznamenat neobvyklé zdravotní problémy, u dětí s tzv. poruchami chování zapsat probdělou noc, silné rozrušení předchozího dne nebo rána apod. Dále má rodič možnost naopak sdělit, co dítěti udělalo radost a tudíž může být pro asistenta tématem rozhovoru s dítětem nebo motivací k práci. V jiném případě může rodič omluvit nesplnění domácího úkolu například u dítěte, které kvůli psychickým potížím nebylo schopno zadaný úkol udělat.
Asistent může jednou nebo dvěma krátkými větami zhodnotit, jak se ten den dítěti ve škole dařilo. Měl by poznamenat důležité a neobvyklé skutečnosti jako nevolnosti dítěte během vyučování, vážný střet se spolužákem apod.
Dále by se měl asistent zaměřit hlavně na praktické záležitosti, kterými může rodič doma napomoci dítěti. Například u dítěte s ADHD požádat rodiče o dohled nad přípravou pomůcek, aby dítě, již tak znevýhodněné špatnou koncentrací v hodině, nebylo dále zneklidňováno a uváděno v nejistotu tím, že musí řešit, jak chybějící pomůcku nahradit, vypůjčit apod. U dětí s poruchou pozornosti je často potřebné zaznamenat důležité věci, které si děti měly zapamatovat, jako například, co si vzít s sebou na výlet, co si přinést na příští hodinu výtvarné výchovy apod. aniž by ovšem dítě bylo osvobozeno od povinnosti si toto snažit zapamatovat.
Asistent by se měl vyhnout nicneříkajícím větám jako „ hodně zlobil“, „nevhodné chování“, „záchvat“, záznam by měl být stručný ale konkrétní.

Zápis asistenta formou e-mailu u dětí s ADHD může vypadat třeba takto:

Dobrý den,
ráno byl Míša zase víc neklidný a nesoustředěný, ale vše zvládl s pomocí dodělat. Hezky spolupracuje, tak to zvládá.
Požádala jsem Míšu, aby mikrotužku nechával doma, při výuce jí nepotřebuje a soustředění na její skládání a rozkládání ho ruší.
Zítra mají děti přinést zápis četby i s knížkou. 
Hezký den
Kateřina Veselá  

Příklad stručného zápisu asistenta u dítěte s ADHD v notýsku:

Dnes celkem dobré. Relaxační přestávka během třetí vyučovací hodiny zřejmě pomáhá.
Domácí příprava je dobrá, tak je víc v klidu.
Dnes neměl karty s písmenky, prosím poohlédnout se doma.

Proč je lepší denní zápis?

Jak častý zápis má být vyhláška neříká. V případě že asistent/pedagoga zapisuje denně napomáhá tím v případě, že se u žáka nějaké chování řeší, dohledat, kdy se tak stává. Někdy nám připadá, že dítě má záchvat jakoby z ničeho nic. Při zpětném pročtení komunikačního sešitu zjistíme, že je to při určitém předmětu nebo po velkých písemkách či z jiných důvodů. Můžeme pak příštímu nežádoucímu chování zamezit dopředu ošetřením situace. Můžeme zjistit i to, že někdy se zhoršení žáka objevuje naopak před radostnými událostmi. Těší se na slavnost ve škole a neunáší podněty z dlouhotrvajících příprav.
Zpětně lze v komunikaci nalézt potřebné informace, například dohledat, kdy došlo k určitému zhoršení, zda existuje ve výkyvech v chování dítěte určitá pravidelnost, dobrat se příčin a například upravit dítěti ve škole režim.

Zapisujme také to, co lze u dítěte ocenit

Komunikační sešit by neměl být jen záznamníkem toho, co se nepovedlo. Odborníci doporučují i rodičům dětí se specifickými potřebami, aby si denně vedly zápisky. Často jsme zaměření jen na problém. Je to přirozené, ale je také dobré se učit zvědomovat, psát si a do paměti si fixovat, co je dobře, co se daří. Určitě zápis, co se ten den dítěti líbilo, co na něm lze ocenit, co dnes udělalo dobře, čím mile překvapilo, co se mu povedlo, pomůže jak zapisovateli tak rodiči, který si to přečte doma po návratu z práce. Takové zápisky přispívají ke změně vnímání dítěte jako „problémového“ a doprovázející osoby jako té „která jen kritizuje“.

Komunikační sešit není kniha stížností

Zápisy by neměly sloužit jako kniha stížností, prostřednictvím které asistent řeší svou psychickou zátěž z právě proběhlého dne. Asistent by se měl také vyhnout popisování běžných projevů vyplývajících z konkrétní diagnózy, například u dítěte s ADHD poznamenávat, že vyrušovalo v hodině nebo běhalo o přestávce po chodbě. Jen výjimečně může být takový záznam v něčem prospěšný, např. když asistent s rodiči zkouší dlouhodobě zhodnotit účinnost nasazených léků apod. V opačném případě takové zprávy nikomu neprospějí a rodiče pouze vyčerpávají.

Komunikace asistenta pedagoga s rodičem patří k jeho profesi

Asistent komunikaci s rodiči nemůže odmítat, jak se v ojedinělých případech stává, protože se jedná o jednu z hlavních činností jeho profese, což zmiňuje i Vyhláška o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných. Může ovšem odmítnout denně připravovat podrobné zprávy obsahující způsoby a metody práce se žákem, kterými chtějí rodiče jeho práci kontrolovat. Pokud mají rodiče podezření, mnohdy jistě i oprávněné, že asistent s žákem nepracuje dostatečně nebo kvalitně, mají toto řešit jinými způsoby například schůzkou ve škole, pravidelnými krátkými schůzkami s motivací co nejvíce pomoci dítěti, při větších potížích požádáním SPC, aby problém vykomunikovalo nebo zašlo do třídy na náhled.
Komunikace asistenta s rodiči žáka může vypadat i jinak, než je popsáno v tomto článku. Vždy by měla být řízena hlavně snahou společně pomoci dítěti.

O komunikačním sešitu jsme také psali Putující deník mezi rodičem a asistentkou pedagoga

Jakou formu komunikace jste zvolili vy? Jaké zápisy se vám osvědčily? Podělte se. Vaše názory pište do komentářů. Pokud napíšete článek, rádi ho otiskneme.

_________________________________

Text Markéta Velebová, asistentka pedagoga a matka dítěte s PAS