Obecně se při rozhovorech s ostatními Aspergery o zkušenostech nepovažuju za člověka, který má výraznější smyslové obtíže. Neupadnu do meltdownu z každého drobného zvuku a nepatrného pachu, přesto si na sobě všímám – a (nejen) v pubertě mě to velmi vzdalovalo od vrstevníků -, že i já mám potíže se zpracováním smyslů. Až na bolest, na kterou jsem si v dětství v nemocnicích zvykla, každý smysl vnímám intenzivně, ale (naštěstí) se jen v určitých situacích přehltím. Těm se pak podvědomě vyhýbám. Bohužel má smyslová citlivost negativní vliv na můj sociální život, samozřejmě, ale co můžu dělat. Když nemáte dobrou kondičku, asi nepůjdete na celodenní výšlap do Alp, abyste někde zkolabovali. I když tam ostatní chodí.
Celý život jsem kvůli své smyslové citlivosti poslouchala, jaká jsem „primadona“, nespolečenská, upjatá a citlivka… A přitom zároveň na druhé straně jsem si už párkrát vyslechla, že nemůžu být Asperger, protože jsem vlastně úplně „normální“ a nepůsobím „postiženě“. To bude tím, že nejsem. Pro mě je Asperger excentrická osobnost, ne postižení, jak to vnímají pořád ještě někteří odborníci. Taky jsem si jeden čas myslela, že mám schizofrenii. Proč? Protože svými citlivými smysly vnímám víc než ostatní, a tak se mě méně nepozorná NTéčka snažila přesvědčit o tom, že si vymýšlím… tedy, že mám halucinace. A já tomu věřila. A měla úzkosti a deprese.
Zbytek si přečtete ZDE.
Článek byl převzat z blogu anantiheroine.wordpress.com
