smyslové vnímání

Pokud má člověk v sobě aktivován program – nebuď citlivka, jde často za své hranice, neposlouchá své tělo, své potřeby, říká terapeutka Lenka Davidová

Terapeutka Bc. Lenka Davidová se již přes 20 let pohybuje v neziskovém sektoru, kde pomáhá lidem různých cílových skupin, téměř 6 let pracovala v organizaci Rodinné Integrační Centrum, která poskytuje služby pro rodiny a jednotlivce s PAS v Pardubickém kraji. Také je soukromá terapeutka a jejími klienty jsou i dospívající a dospělí se zvýšenou citlivostí nebo s PAS. Sama má dvě dcery, z nichž starší třináctiletá má dětský autismus, a žije tak denně témata, která řada rodičů řeší a hledá cestu. Také supervidovala myšlenkové Karty síly a nadhledu pro pečující, které nedávno vydal ATYP Press.

„Více než 11 let nabízím ve své soukromé praxi terapie lidem, kteří se ocitli v náročné životní situaci, hledají cestu, jak žít svůj život plnohodnotně, chtějí probudit svůj energetický potenciál, najít nový směr a vyřešit své těžkosti a obtíže. Zaměřuji se na témata spojená s akutně nebo dlouhodobě prožívanou krizí, nepohodou či traumaty, na nalezení či posílení energetického potenciálu, zvýšení sebehodnoty. Lektoruji pro organizace témata „na poli autismu“, která souvisí s řešením krizových situací, posílením vztahů mezi rodičem a dítětem, témata spojená se seberozvojem a psychohygienou, přijetím diagnózy u dítěte, zdravým psychickým vývojem dítěte či posílením nebo znovunalezením sebe sama při péči o dítě s diagnózou,“ říká terapeutka Davidová, se kterou si povídala naše redaktorka Markéta Štěpánková.  

Setkáváte se ve své terapeutické praxi s dospívajícími na spektru a s vysokou citlivostí?  

Za dobu své praxe sleduji, že v ordinaci přibývá počet dospívajících osob s diagnostikovanou poruchou autistického spektra (dále jen PAS), přibývá i řada dospívajících se zvýšenou citlivostí. Přichází s intenzivními prožitky nepřijetí, úzkostí, strachu. Rodiče prožívají velkou bezmoc, neorientují se v celé situaci a mají pocit rodičovského selhání. Je tedy nutné i rodiče v takové situaci stabilizovat a celou situaci pojmenovat a zčitelnit. Sami dospívající jsou často sami sebou velmi znejistěni, nepřidává tomu ani stav, kdy se často cítí vyčleněni z kolektivu vrstevníků. Vnímají sebe samy jako „divné, špatné, nehodnotné“, nezřídka se objevuje sebepoškozování, myšlenky na sebevraždu a další závažné obtíže.  

Je jiné procházet pubertou a dospíváním, pokud je člověk na spektru nebo s vysokou citlivostí?

Puberta a dospívání je vždy velká výzva nejen pro rodiče, ale i pro samotné dospívající. Změna hormonů, zintenzivnění životní energie, názorů, intenzivnější potřeba vymezování se. Potřeba objevovat a testovat hranice. Zvědomovat si Kdo jsem já? přináší velký chaos, kde nějakou chvíli trvá než se všichni zúčastnění zorientují a objeví sebe sama v jiné – nové poloze. Dospívajícím je v této době často potřeba dosytit, co chybělo, dát z pozice rodiče tzv. „požehnání“, posílení, předání poselství, které pomáhá v ukotvení se ve své identitě. Tak, aby byli schopni lépe vyhodnocovat, co je pro jejich život hodnotné, a byli dobře ukotveni ve své síle a mohli v budoucnu dobře využít svůj potenciál. Bohužel historicky jsme jako rodiče zapomněli na nutnost tohoto energetického posílení a často tak mnoha lidem toto doklapnutí chybí, jsou  nuceni hledat toto dosycení jinde v různých – často extrémních – situacích.

A když k tomu má mladý člověk autismus a vysokou citlivost?  

Ve své praxi sleduji, že prožívání v pubertě je u osob s vysokou citlivostí jiné. V této době se často nůžky „jinakosti“ velmi intenzivně rozevírají. Vzhledem k „jinému“ pohledu na svět, hodnotám, prožívání a specifickým potřebám se řada dospívajících s vysokou citlivostí, s PAS nebo s kombinací obojího často dostává na velmi zásadní rozcestník, který je pro ně velká výzva. Je to čas, kdy vrstevnické přijetí a sounáležitost je zásadním vývojovým milníkem, který je podstatné naplnit a hraje velkou roli v dalším vývoji. Dostávají se do bodu, kde se musí rozhodnout, protože v období puberty je často jakákoliv jinakost, která jde mimo „střední proud“, odmítnuta nebo nepřijímána.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Hypersenzitivita 4. díl:  I dotek oblečení může bolet

Hypersenzitivita 4. díl: I dotek oblečení může bolet

Jeden psycholog popularizátor tvrdí, že se my autisté mazlíme jako dikobrazi. V případě, že se na nás pokouší sahat člověk jako onen psycholog, pak zcela jistě… Autisté mají jinak dotek rádi, tedy za předpokladu, že je to dotek od člověka, kterému důvěřují a ke kterému mají pozitivní citovou vazbu.  Pak se mazlí jako kočky (když chtějí, přijdou si pro dotek a určují si, jak chtějí být hlazeni), jiní jako psi (nechají se hladit celé hodiny a náramně si to užívají), někteří zas jako gorily (skočí na vás, silně obejmou a drží). Získat důvěru autisty však není tak jednoduché a s přístupem výše zmíněného psychologa se vám to opravdu nepodaří.

Přední český psychiatr zase tvrdí, že nemáme rádi doteky, což prý souvisí s tím, že se podle něho  autisté rodí  matkám “chladničkám”. K tomu můžu říct jen a pouze to, že se jedná o zcela nesmyslný výplod chorého mozku. Ale jo, země je placatá, pane odborníku, my vám to nebereme.

Jak to mám s lidským dotekem já?

Lidský dotek. Zcela obyčejná věc, která je úplně zadarmo, avšak pro mě nedostupná. Zjistil jsem, že lidský dotek potřebuji k životu, bohužel nemám vůbec nikoho, koho bych mohl obejmout.

Moc rád se objímám, zvládnu to i s někým, koho vidím poprvé, jen se mi ten člověk musí vyloženě fyzicky líbit. Nedokážu obejmout někoho, kdo se mi nelíbí, ale s těmi, kteří se mi líbí, se vydržím objímat i několik hodin v kuse a moc si to užívám. Byl bych neskonale vděčný, kdyby se našel někdo, kdo by se se mnou objímat chtěl.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Hypersenzitivita: Sluch - 2. díl

Hypersenzitivita – 2. díl: Sluch

Na lavičce vedle vás přistane vosa a začne se umývat, podobně, jako to dělají mouchy. Slyšíte, jak drhne své tělo nohami? Já ano. Jako malému mi to nikdo nevěřil. Když jsem říkal, že mě ten zvuk bolí, častou odpovědí /zejména ve škole/ mi bylo „nevymejšlej si, já nic neslyšim“. Ale mě ten zvuk opravdu bolel. Například i zvuk žárovky. Na to byla klasická odpověď „co je to za blbost, jak tě může bolet zvuk?“ Jenže bolel, a bolel tolik, že jsem si musel zacpat uši a vydávat takový rezonující zvuk, jenž to všechno přehluší. U toho jsem skákal a různě se cukal, čímž jsem si vysloužil poznámku „přestaň hrát divadlo“ (…) Paní učitelka, vyhořelá estébačka a stalinistka, inteligencí zrovna neoplývala, nešlo ji nijak přesvědčit. A tak si myslela, že sebou naschvál plácám po zemi a naschvál křičím přes celé patro, že mi naschvál tečou z očí potoky slz, to všechno před celou třídou, a že potom naschvál nereaguji, prostě jsem to dělal naschvál a konec diskuze. Prostě styl „ten bílej kruh, co vidíš, je černá čára, je to tak a víc se o tom nebudu bavit a nebuď drzej“.

Jako velký jsem úplně stejně citlivý

Zásadní rozdíl je ale v tom, že umím přesně verbálně pojmenovat, který konkrétní zvuk mi vadí, a umím si říct o jeho odstranění, případně mám k dispozici sluchátka s ANC, nebo můžu prostě udělat to, co malý ne – ukázat prostředníček, otočit se zády a odejít.

Vadí mi hlasité zvuky

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Přihlášení