Doktorka Temple Grandin je velice známou osobností nejen mezi autisty. Celý život se věnuje studiu chování zvířat, které vyučuje na univerzitě v Coloradu, a navíc bojuje za práva zvířat. Už to z ní dělá neuvěřitelnou osobnost, avšak vliv této drobné paní jde ještě dál. Je totiž jednou z prvních lidí na spektru autismu, co se nebáli veřejně sdílet své poznatky a zkušenosti s autismem!
Zatímco ji teď všichni oslavujeme, podobně jako jiní lidé na spektru to neměla v životě moc lehké. Nemluvila až do svých 3, 5 let. Naštěstí se jí ale brzy dostalo terapie a v 5 letech mohla nastoupit do školky s tzv. normálními dětmi. „Vzpomínám si na frustraci z toho, že nedokážu mluvit. Představte si, že chcete mluvit, ale nedokážete to. Prostě slova nedostanete ven. Dostala jsem se do programu rané intervence ve dvou a půl letech. Prvním lékařem byl neurolog, který doporučil terapii řeči.“ Vzpomíná na toto období Temple, která je proto velkou zastánkyní včasné rané péče u dětí s PAS.
Lékaři chtěli Temple, podobně jak bylo tenkrát ve zvyku, zavřít do ústavu. To ale rodiče odmítli. Naštěstí neměli nouzi o peníze, a tak mohli malé Temple dopřát individuální vzdělání. Když poprvé nastoupila do školy, měla štěstí na výbornou učitelku, která dokázala ostatním dětem vysvětlit, že je jejich spolužačka jiná. Asi vás ale nepřekvapí, že s příchodem na střední školu přišly problémy.
Spolužáci se jí ve škole smáli za její podivínství a nevyhnula se ani šikaně. „Neměla jsem s žádnou z dívek společné zájmy. Ve 14 letech mě vyhodili, když jsem po jedné dívce mrskla knihu, protože mi řekla, že jsem retard. Pak jsem šla do internátní speciální školy, kde byla farma s dobytkem a koňmi. Bylo tam víc autistů. Šikana však neskončila. Říkali mi magneťák, protože jsem pořád používala stejné fráze. Nudila jsem všechny mluvením stále dokola o jedné věci. Bylo tam však jedno útočiště před šikanou. Ježdění na koních. U koní jsem byla mezi těmi, kdo měli stejný zájem, skamarádila jsem se tam s jednou dívkou a náš svět se točil kolem koní. Ve stáji byl jen jeden, který byl vhodný na závody. Střídaly jsme se a já se tak naučila se s někým o něco dělit.“
Právě koně byly vždycky její velkou vášní, když ale mluví o sobě, říká že „myslí jako kráva“. Její mysl je totiž opravdu jiná než u ostatních lidí. Myslí v obrazech jako zvířata.
Pokud vás osudy Temple Grandin zajímají, doporučujeme vám shlédnout položivotopisný film z produkce HBO Temple Grandin (2010), který získal několik ocenění včetně ceny Emmy.
Také vám Temple Grandin připadá jako takový „Mistr Yoda“, jehož moudrost je z jiného světa? Setkání s takovou osobou vám může naprosto změnit život. Své o tom ví Američan James McCue, který zhruba 20 let pracoval jako „Zaříkávač autistů.“
Díky své práci se ocitl na jedné z autistických konferencí, kde vystupovala Temple. Ta se ho zeptala, kdy se dozvěděl svou diagnózu. Na to jí odpověděl: „Nejsem na spektru. Já jenom pracuji s autisty.“ Temple pouze pokynula hlavou. Autismus v Jamesovi viděla. A měla pravdu. Později mu totiž byl diagnostikován Aspergerův syndrom. První jeho reakce: „Hlavně mě nenálepkujte.“ Ale potom mu došlo, že opravdu jsou věci v jeho životě, které jsou „nenormální“. Jako například vztahy. „Udržovat vztahy bylo pro mě vždycky náročné. Není pro mě problém něco začít, ale nedokážu udržet intimitu. Velkou výzvou jsou pro mě také peníze. Nevážím si jich tolik, jako jiní lidé.“
James McCue se ale kvůli své diagnóze autistům věnovat nepřestal. Naopak. Díky Temple Grandin zjistil, co ho k této práci tak táhlo a proč si se svými svěřenci vždycky dobře rozuměl. Naučil se rozumět sám sobě, což je skutečně důležité.
Děkujeme čtenářům, kteří na facebooku ATYP magazínu psali do komentářů, ze které hvězdy jsou oni.
Zdroje: James Mc Cue , Temple Grandin 1, Temple Grandin 2
text, portrét TG a grafika: Mgr. Kateřina Šturmová
Text, překlad, editace a grafika podpořeny z grantu MHMP. Projekt je realizován s finanční podporou hlavního města Prahy.
