Pokračování článku o mojí strastiplné a neuvěřitelné pouti do Santiaga de Compostela. Dozvíte se, jak pokračoval děsivý zážitek se sněhovou bouří, jak jsem dostala svoji přezdívku Dračí srdce a jak jsem znovu byla za bezdomovce.
DOBŘÍ LIDÉ EXISTUJÍ
Hladová a vyčerpaná jsem na sklonku dne dorazila do malé vesničky, kde jsem měla v plánu přespat. Opět jsem se přepočítala, všechny ubytovny byly zavřené. Potkala jsem staršího pána, který když zjistil, že jsem právě přešla vrchol a viděl můj zubožený stav, pozval mě k sobě domů. Uvařil mi čaj, ukázal mi, kde má uvařené jídlo, kam si mám pověsit mokré věci, rozdělal oheň v krbu a odjel si vyřídit nějaké záležitosti do nedalekého města. Vrátil se asi za dvě hodiny a já se za celou dobu nehnula od krbu. Ukázal mi, kde budu spát, a ještě jsme si chvíli povídali. Říkal, že asi hodinu poté, co jsem vyrazila ten den na cestu, policie uzavřela přístupovou silnici a nikoho nenechala projít kvůli nadcházející sněhové vánici. Ráno mi nachystal snídani – horkou čokoládu, čerstvé ovoce, nějaké buchtičky, marmelády a sýry. Popřál mi hodně štěstí a vyprovodil mě na cestu.
NAHÉ ZADKY V KOSTELE
Od čtvrtého dne jsem si cestu mohla naplno užívat. Šla jsem pouze 16 km, protože moje kolena se odmítala ohýbat. Došla jsem do městečka, kde jsem si nakoupila normální potraviny. Na Manu jsem se nemohla ani podívat. Do dnešního dne, tedy dva roky od pouti, se mi dělá zle, jen ji v obchodě spatřím. Ubytovala jsem se v kostele, kde příspěvek na spaní byl opět dobrovolný. Překvapilo mě několik věcí.
Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
