Cílem integrace dětí se speciálními vzdělávacími potřebami je nejen jejich maximální zapojení do výuky ve škole, ale i co největší sociální začlenění, zapojení se do života třídy. Tak proč mnoho dětí s asistentem neodjíždí se svými spolužáky na školu v přírodě?
Někdy to není dobrý nápad
Většina těchto dětí s pomocí asistenta pobyt na škole v přírodě zvládne. V některých případech je ale taková akce pro dítě příliš velkou zátěží. Dítě se ocitá v novém prostředí plném nových podnětů, vše se mění, zaběhlé pořádky na nějakou dobu střídají nová pravidla a zvyky a hlavně dítě je v neustálém kontaktu se svými vrstevníky, často bez možnosti být chvíli sám, ukrýt se, nekomunikovat. To může být pro některé děti problém. Jedná se především o děti s diagnózou autistického spektra, děti se silnými projevy ADHD nebo tyto diagnózy v kombinaci s další psychickou nebo sociální poruchou. Ne všechny děti s touto diagnózou školu v přírodě nezvládnou, ale často menší či větší problémy mívají. Pokud dítě vnímá školní den jako velmi náročný nejen z hlediska nutnosti plnit neustále zadané úkoly, ale i kvůli nadměrnému hluku, čilému ruchu a neustálé nutnosti komunikovat, pokud se pokaždé po příchodu ze školy ukrývá před ostatními a čerpá tak klid, pokud bez této relaxace mívá vzteklé záchvaty, je potřeba jeho účast na této akci pečlivě zvážit. Sám rodič, který dítě nejlépe zná, by měl zvážit, jestli takový „pětidenní výlet“ dítěti prospěje, případně dítě postupně testovat kratšími např. víkendovými akcemi s přespáváním tam, kde je možno si dítě v případě větších potíží zase vyzvednout.
Co školám brání
I tam, kde je předpoklad, že dítě školu v přírodě zvládne, se rodič přesto občas setkává s odmítavým postojem ze strany školy. Některé třídy na školu v přírodě dokonce vůbec nejezdí. Proč?
Škola v přírodě znamená pro učitele mnoho práce a zodpovědnosti navíc bez odpovídajícího platového ohodnocení. Učitelé mají sice rozepsané služby, takže by měli mít během dne také nějaké volno, to ale většinou zůstává pouze „na papíře“, protože na škole v přírodě tráví děti nejvíce času venku a tam bývá (z organizačních a hlavně bezpečnostních důvodů) potřebný dohled více osob. Namísto osmihodinové práce tedy učitel pracuje téměř nepřetržitě a to za stejnou mzdu, jaká odpovídá jeho úvazku ve škole, hodiny navíc se neproplácí. Za víkendové dny většinou nedostává zaplaceno vůbec nic. V lepším případě ředitel školy rozhodne o menším navýšení platu v podobě odměny nebo o dnech volna, které si učitel může vybrat, pokud za sebe sežene náhradu. Ani to ale nebývá na většině škol zavedenou praxí. Z výše popsaných důvodů nemohou ředitelé škol učitele ani asistenty nutit na školu v přírodě jezdit a nechávají to na jejich uvážení.
Co brání asistentům
V případě asistenta se potom jedná o nepřetržitou asistenci dítěti (přestávky jsou zde problematické, většinou se nemá s kým střídat) opět bez odpovídajícího navýšení již tak malého platu.
Nedostatečné finanční ohodnocení přitom není jediným důvodem, proč se někdy asistent nemůže školy v přírodě zúčastnit. Často pracuje na poloviční úvazek a vedle toho může mít i jiné závazky, například pečuje o vlastní dítě či prarodiče nebo se věnuje další výdělečné činnosti. Nemůže například zaplatit drahé hlídání vlastního dítěte, aby takřka zadarmo hlídal ve svém volném čase jiné dítě právě na škole v přírodě.
Je třeba systémové řešení
Řešením by mohlo být dostatečné finanční ohodnocení učitelů i asistentů, ale o tom se mluví již roky. V případě asistentů také využití náhradníků například pedagogů v důchodu nebo studentů pedagogických škol.
text Markéta Velebová, asistentka pedagoga
