Deník mladého přírodovědce je psaný poetickou prózou. Dara vypráví své zážitky, na kterých vidíme, jak hluboký vztah k přírodě má. Pouze v ní prožívá radost a štěstí. Dokáže se dlouhé hodiny soustředit na některého hmyzího tvora, miluje ptáky, trpí každým zásahem člověka do divoké přírody, vyhynutím zvířat, za které může jen a jen člověk. V zápiscích se dotýká i toho, co mu přináší autistická senzitivita a jak přemýšlí odlišně od běžných vrstevníků. Dotýká se také tématu, jak je školství pro určité děti zničující.
Deník je pro Daru možná až jakousi autoterapií. Přes zvířata, rostliny a přírodní děje dokáže popsat, co se odehrává v něm: „Pampelišky mi připomínají způsob, jakým se uzavírám před velkou částí světa. Buď proto, že dívat se na něj nebo ho cítit je příliš bolestné, nebo proto, že když se lidem otevřu, přijde posměch. Šikana. Sprosté urážky namířené proti mé intenzivní radosti, kterou cítím, proti mému vzrušení, proti mé vášni. Léta jsem si to nechával pro sebe, ale teď ta slova prosakují do světa.“
Darovi je 17 let a jeho věty o jeho vnitřním prožívání jsou mnohdy silným “aha efektem”. Mohli by se od něj učit pedagogové, aby pochopili autistické dítě. Aby to „pomáhání a začleňování“ bylo aspoň trochu slučitelné a dávalo smysl. I přestože se Dara učí výborně, protože chce být věděc a jít na vysokou školu, jeho postřehy ke školství odpovídají tomu, co píší i jiní lidé na spektru autismu ve svých knihách. I když školu zvládají a absolvují ji často s dobrými známkami, odnáší si z ní pocity nedostatečnosti, úzkosti, zážitky šikany, ztrátu sebevědomí… mnohdy až nechuť žít. Člověk by si řekl, že když mají samé jedničky, zas tak jim to neublížilo. Ale pokud se poetickými zápisky o přírodě prokoušete ke zmínkám o školství, jsou to jedny z nejsmutnějších myšlenek o škole (a systému), které jsem četla. Dara dokáže vyjádřit to, co my ostatní nechápeme, proč školský systém tolik ničí duši mnoha dětí s nadáním, s autismem… s jiným nastavením, než jaké má většinová populace. Vlastně díky Darově schopnosti to zachytit je najednou jasné, jak moc to autisty ničí, udělá z nich duševní vězně. „Letošní další vysvědčení mě uvěznilo v koloběhu zkoušek, v němž zřejmě neexistuje svoboda.”
Dara nemá ve škole mezi vrstevníky přátele, tráví volno touláním přírodou se svými rodiči a dvěma sourozenci. „Přátelství mi vždy unikalo – co to vlastně je? Soubor činů a slov mezi dvěma nebo více lidmi, kteří ale stejně rostou a mění se. (…) Hraju deskové hry se skupinou u nás ve škole… Nemluvíme spolu… Děcka z mé třídy spolu chodí po městě, hrají fotbal…, ale nemluví. Posmívají se a pošklebují se každému, kdo je jiný…“
Dara se s rodinou připravuje na velkou změnu, a to stěhování. I to je zajímavé číst z pohledu autistického člověka, jak ho ta změna chvílemi paralyzuje a jindy se snaží v ní najít i to pozitivní. Jak se s rodinou loučí s místy, která mají rádi, s domem, který mají rádi, jak se připravují na změnu a jak na ni připravují Daru. I když z některých zápisků od Dary to vypadá, že rodiče a sourozenci jsou neurodivergentní také, i když zřejmě diagnózu nemají. Hezké jsou zápisky, kdy se rozepíše o tom, jak s rodinou souzní a komunikují přes zájem o přírodu. Jak při krásných zážitcích v přírodě se obejmou a vytvoří ze svých těl společnou „kapli rodiny McAnultyů“.
„Jak bych se mohl cítit osamělý? Divoká příroda je mým útočištěm. Když sedím a pozoruju ji, dospělí se mě většinou ptají, jestli jsem v pořádku. Jako by nebylo v pořádku jen tak sedět a vnímat svět, přemýšlet o věcech a pozorovat ostatní živočišné druhy… Divoká příroda mě nikdy nezklame tak, jako to dokážou lidé… Zasměju se nad konipáskem, ale jen uvnitř, kdyby mě náhodou někdo viděl. Tolik toho musím držet v sobě, tolik toho musím postupně vyřazovat, je to vyčerpávající.“
I přestože je Dara neustále mezi lidmi ve školním systému, zažívá přijetí poprvé až mezi záhranáři dravců. Je to v knize také snad nejdelší denní zápis, kde popisuje nejprve těšení se na tým záchranářů i úzkost, že bude mezi takovými dospělými, kterých si nesmírně váží, pak popisuje práci s nimi při záchranné operaci, kdy mu dávají také úkoly, popisuje jemnou interakci mezi ptáky a lidmi… „Aniž bych si uvědomoval, začínám s lidmi mluvit. Cítím se uvolněně. To je hodně vzácné. Neposmívají se mi ani mě nematou. Pokládám otázky, na které dostávám podrobné a inteligentní odpovědi, a připadám si, jako by mě někdo ponořil do zlatého světla…. Přesně tohle chci dělat. Takový chci být. Chci být mezi spřízněnými dušemi, které dělají užitečné věci… Tady a teď pracuju, vidím a cítím… Je to vzácný pocit, pocit, na který ve většině mého života (plného školy a domácích úkolů) není prostor.“
Dara píše ve své knize také o tom, že jeho ekologický aktivismus je poslání. Skrze jeho zápisky cítíme, že tomu tak opravdu je. Nesmírně ho bolí každá ztráta kusu přírody, kterou člověk zničí pro svou zábavu či zástavbu, každé úmrtí zvířat… Někdy ho to žene do agrese, jindy do vypnutí se i na několik dní. “Spatřím tuleně s červeným výrůstkem na těle: rána po zásahu něčím plastovým. To, co ji způsobilo, tam pořád trčí. Ten pohled mě naplní erupcí hněvu. Jak se můžeme takhle chovat k divoké přírodě?“ A jindy poté, co dorazí na místo, kde místo obvyklých sasanek protíná lesní půdu obrovská rýha z vysypaného bahna a kamení, se Dara uzavírá: „Moje obrana selhala, armáda úzkosti pochoduje. Šátrám v mlze ve svém mozku a zoufale se snažím najít vzpomínku, obraz, který by ulevil mým slzám, zmatku a frustraci. Přetáhnu si přikrývku přes hlavu, abych to všechno zadusil, a upadnu zase do dalšího spánku.“ Několik dalších dní se Dara nemůže z tísně dostat. Pomůže mu opět příroda: „Spatřím svého prvního letošního motýla, velmi vyčerpanou babočku paví oko. Třepotá křídly kolem mé hrudi a rozplétá uzel napětí. Mohu se o něco snadněji nadechnout a vydechnout…“
Zajímavá je pasáž, kdy popisuje svou první skupinovou práci s dalšími ochránci přírody – tentokrát podobného věku. Zažívá konečně přijetí od vrstevníků, hovoří spolu, spolupracují na projektu… Stejně jako lidé drancují přírodu, ubližují zvířatům, to samé dělají v džungli internetu. Zatímco Greta Thunberg říká, že jí hejtři naopak dodají adrenalin k dalším komentářům a dalšímu boji, Dara je jako motýl, kterému setřeli prach a on ví, že bolestně umírá. Pošpiněn za svou práci pro lepší svět, za své ideály.
Kniha Dary McAnultyho získala obrovský ohlas u kritiků a byla v BBC knihou týdne. Vyhrála The Wainwright Prize 2020 za přírodopisnou literaturu a stala se Knihou roku: Narativ non-fiction na British Book Awards – díky čemuž se Dara stal vůbec nejmladším vítězem hlavní literární ceny. Mezi další ocenění patří An Post Irish Book Awards v kategorii nováček roku 2020 a cenu čtenářů v soutěži Books Are My Bag za nejlepší literaturu faktu 2020 a mnohá další ocenění nebo nominace. V červenci 2021 mu vyšla druhá kniha Wild Child: A Journey Through Nature.
Kniha Deník mladého přírodovědce, kterou česky vydalo Nakladatelství JOTA, nese podnázev: Jak se točí můj svět. Od jara do zimy, doma, v divočině, v mé hlavě. Jako čtenář jsem byla překvapená, že sedmnáctiletý kluk mi dokáže osvětlit mnohé emoční děje tak, že je silně prožiju při čtení s ním. Je to velmi důležitá kniha pro pochopení autistického vysoce citlivého člověka.
Daru McAnultyho můžete sledovat na Twitteru @NaturalitsDara a IG @dara_mcanulty.
_______________
text Dagmar Edith Holá / korektura Bc. Viktorie Havrdová / grafika ATYP magazín / fotografie z knihy Deník mladého přírodovědce
Práce na tomto textu ja placena z grantu Ministerstva zdravotnictví ČR.
