Je léčba autismu inkluzivní a lidská?

Snaha o eliminaci autismu se stala cílem dnešní společnosti. Skrývá se za hledáním příčin autismu, za genetickými výzkumy, jejichž hlavním motivem je identifikovat autismus nebo alespoň dispozice ještě v prenatálním období, skrývá se za hledáním a výrobou léků na autismus, je i ve všech terapeutických postupech, jež směřují k omezování autistických projevů. Tyto snahy mnoha tisíců vzdělaných odborníků, farmaceutických firem a výzkumných ústavů jsou podporovány nejen finančně, ale i eticky všemi vyspělými státy této planety. V dnešní době se velmi často hovoří o inkluzivním přístupu, o důležitosti přijetí lidí odlišných, jako přirozené součásti lidské společnosti. Je ale cíl „omezit výskyt odlišností“ (autismus, Down syndrom, atd.) skutečně inkluzivní, lidský? Odpověď těchto odborníků je jasná, ale jak to vnímají lidé s odlišností? Trpí tím, že jsou autisté? Ne. Trpí tím, že většinová společnost je označuje za porouchané.

Autismus není příčinou našich depresí a jiných psychických problémů

„Způsob, jakým pohlížíme na naše děti a jejich omezení, je způsobem, jakým na sebe budou pohlížet sami. My jdeme příkladem a oni se učí od nás.”  Amalia Starr

V literatuře se píše o vysokém výskytu depresí, úzkostí a sebepoškozování u autistů, ale nepíše se o tom, že autismus není příčinou depresí. Ty vznikají z nepochopení, nerespektování potřeb, nepřipravenosti okolí využívat kreativitu místo rigidního uplatňování stále stejných postupů a očekávání při komunikaci, učení, atd. Podobné je to s pohledem odborníků na odlišnosti ve smyslovém zpracování u autismu. Je skutečně vyšší citlivost na pachy, světla zářivek, zvuky či textury povrchů poruchou, kterou je nutné léčit? Místo léků, jež nyní vyvíjejí a testují zahraniční farmaceutické společnosti s cílem otupit smyslovou citlivost, nabídněme autistům možnost kompenzace. V případě citlivosti na světlo, využití slunečních brýlí, jiných druhů zářivek a celkově upravme prostředí tak, abychom zbytečně nepřesvětlovali prostor. Při vyšší citlivosti na zvuky můžeme nabídnout „špunty“ do uší, sluchátka, atd.

„Naše povinnost je neléčit autismus, ale ulevit od potíží a maximalizovat potenciál každého člověka.”  John Elder Robison

Dospělá žena na spektru se svěřila na setkání s ostatními autisty, že již nevidí důvod žít. Že život na této planetě je příliš složitý, náročný a vyčerpávající. Řekla, že kdyby byla možnost legální eutanázie, byla by první v pořadníku. Důvod – nepochopení, odsuzování, vyčerpání z její neustálé snahy se přizpůsobit požadavkům dnešní doby, požadavkům normálnosti. Je to velmi smutné, nejen pro to, že se jedná o vzdělanou a chytrou ženu, ale zejména proto, že se to týká mnohých z nás.

Chceme podporu v možnosti projevit silné stránky

„Autismus je stejná součást lidskosti, jako schopnost snít.” Kathleen Seidel

Většina dospívajících a dospělých lidí na spektru se potýká s nízkým či nulovým sebevědomím, narušenou sebeúctou, nevnímají vlastní hodnotu. Zažili totiž ponížení, nepochopení, oddělení od kolektivu, okolí je označovalo za nemocné, divné. Někteří byli šikanováni ve škole či zaměstnání. Z reakcí ostatních usoudili, že je to jejich vina, že to oni jsou špatní. To, co skutečně potřebují je dostat příležitost projevit své silné stránky, protože každý člověk nějaké má.

„Jsme dveřmi do nového světa, který se zakládá na lásce. Máme klíč k srdci. Jenom potřebujeme respekt ostatních, abychom se naučili, jak mu sloužit moudře a mile.“ Lyrica, neverbální

Když se rozhodnete přetvořit strom k dokonalosti dle vašich představ, odstraníte „přebytečné“ kořeny, ustřihnete nehezky rostlé větve, utrháte nestandardně zelené listy a protože by neměl být moc vysoký, ustřihnete pro jistotu vrcholek, nejenže při necitlivém zásahu v nevhodnou chvíli riskujete úhyn stromu, ale také se nikdy nedozvíte, jak krásný mohl být, kdyby měl příležitost růst podle svých vnitřních rytmů a potřeb. Tím neříkám, že je vhodné nechat autisty „růst jako dříví v lese“. Jen poukazuji na důležitost respektování individuality každé osobnosti a hledání citlivého, chápajícího přístupu k lidem (nejen těm odlišným).

text Lucie Vilímková, speciální pedagožka, která sama má vysokofunkční autismus. Aktuálně pracuje pro sdružení Adventor. Pokračování její úvahy najdete v ATYP magazínu příští týden.

foto Pixabay.com / grafika Libor Holý