Příprava na návrat do školy – 2. díl

Psychoterapeut a dětský psycholog Přemysl Mikoláš, který pracuje s dětmi na autistickém spektru, s deprivovanými dětmi a vůbec s dětmi s různými specifickými potřebami, se pro ATYP magazín zamyslel nad tím, jak tyto děti na návrat do školy připravit. U nich se často vyskytují obavy až úzkosti ze školy, což ale nemusí hned znamenat, že tam jsou šikanovaní. První díl jsme uveřejnili včera.

Připomeňme si nejprve některé hlavní myšlenky z prvního textu o tom, jak můžeme svému dítěti i sami sobě pomoci připravit se na další školní rok:

• Najděte u dítěte či dospívajícího vnitřní zdroje, které mu pomáhají zvládat školní docházku. Je třeba na ně přijít ve společné diskusi – (dítě/žák – pečující/pedagog).
• Připomeňte dítěti osobu, která mu ve škole pomáhá. Pokud tam takovou nemá, tak ji zajistěte.
• V přípravném týdnu se domluvte na návštěvě školy s cílem poznání prostředí a struktury školy.
• Rodič by si měl také pojmenovat své obavy a definovat, co by mu pomohlo obavy snížit. Rovněž si při společné rekapitulaci připomenout, co už se pozitivně zvládlo, jak se to událo a proč se to zvládlo.
• Pro školu si připravte, v čem je vaše dítě dobré.

Rodič není zodpovědný za afekty (distres) na půdě školy

„Rodič by měl říci: ano, rád s vámi zkonzultuji problémy svého dítěte po telefonu, případně osobně v odpoledních hodinách mimo mé pracovní povinnosti, ale měl by se vyhnout pocitu, že má zodpovědnost za to, že dítě mělo ve škole afekt (distres),“ zdůrazňuje Mikoláš.
Podle psychologa a psychoterapeuta je nutné vybavit pedagogické pracovníky odpovídajícími znalostmi předanými od erudovaných profesionálů, kteří prokazatelně mají praktické zkušenosti z poradenské a terapeutické práce (včetně skupinové) s dětmi a jejich rodinami.
Chybějící supervize ve školství je samostatnou kapitolou (článek o ní také od Romana Peška). Sám vím, jak je pro mne supervize životně důležitá, protože moje rodina není zodpovědná za to, jaké mám povolání.
Každá škola, coby sociální rodina, je jedinečná a neopakovatelná. Má svá specifika, potřeby. Vedení školy spolu s pedagogy a zaměstnanci školy definuje oblasti, kde škola potřebuje zcela konkrétní podporu ve smyslu integrace/inkluze.
Důležitým předcházením distresu u dítěte/žáka (a pak následně u sebe a spolužáků) je proaktivní přístup. To dle mé zkušenosti znamená: na základě analýzy realizovat taková opatření (na úrovni jednotlivce, třídy, vyučujících, rodičů, vedení), která povedou ke snížení distresu. Jedná se například o včasný příchod do výuky (po končící velké přestávce přijít do třídy třeba o 1 až 2 minuty dříve), práci se třídou na dovednosti „umět se ztišit“, zeptat se v pondělí dětí, jak se měli (uvolní to atmosféru, zlehčí začátek týdne).

Návrat ke spánkovému režimu

„V USA dělali průzkum ukazující, že pozornost a soustředěnost u dětí se zhoršuje s nedostatkem spánku. Jako průměrná délka spánku se ukázalo sedm hodin. To je málo. I teenager by měl spát 8 až 9 hodin. Často jsou ale u počítače nebo na mobilu a děti na autistickém spektru ani ty s ADHD si samy neumí říci dost. Neumí ukončit činnost, která je baví,“ upozorňuje Mikoláš. Podle něj je tedy nutné upravit zejména spánkový režim, aby byl znovu správně nastavený biorytmus. „Blíží se konec prázdnin, tak nechodím spát v půl jedenácté, ale dnes v deset, další den pak zkusit hranici zase o něco snížit, až se dostaneme třeba na osmou hodinu. U těch starších bych se zeptal: ‚co potřebuješ k tomu, abys chodil včas spát?‘ Počkat, o jakou podporu si dospívající dítě řekne,“ říká terapeut Mikoláš.

Návrat k povinnostem

Povinnosti dětí a dospívajících zaměřené na pomoc rodině – vynesení koše, uklizení nádobí z myčky, pověšení prádla,… – platí i o prázdninách. Pokud mě paměť neklame, červenec a srpen jsou měsíce žní a historicky jsou tak prázdniny určené také k pomoci rodičům. Pracovní návyky je dobré si udržet i přes prázdniny. Pokud chceme s dítětem opakovat učivo, tak existuje celoprázdninový nástroj, který známe každý, a to je hra! Při hře se naučíme nejvíce a přitom je to zábava! Při hře není přítomna úzkost, strach, negace, odpor a tím narušení vztahu.
Osobně ke hře používám předměty/aktivity, které dítě baví a zajímá je, a tak si ani nevšimne, že se 10 procent času učí. A postupně s úkoly pracuji, měním je.
Základní předpoklad je, že jsem zde pro dítě, mám na ně čas, jsem emočně přítomen a mám z kontaktu s ním radost!
Aktuálně mám na starost dítě, pro které jsou důležitá auta – skládá je do řad, zkoumá jejich velikost, zkouší s nimi pohyb po koberci – tak nabídnu, že k autům postupně vytvoříme/přidáme silnici, křižovatky, přidáme značky, semafory. Kolem cesty postavíme domy… Zkrátka využívám jeho zájmu a doplnil o ty dovednosti, co už umí (že umí čekat, střídat činnosti, stolování, ne co se týká učební látky, ale toho, co je použitelné v životě).

Vrátit se k fyzické zátěži

„Víme, že úzkost a depresi zmenšují pohybové aktivity. Doporučuji pohyb v přírodě, kde můžeme zažívat sami sebe a zároveň se sdílet, můžeme mluvit i třeba o tom, z čeho máme strach. Když jsme v přírodě, tak nás leccos může napadnout ze zvířecí sféry, z pohybu stromů a pomůže nám to k vysvětlení třeba vztahových zákonitostí, prožitků, emocí… ale nejdůležitější je to, že jdeme, běháme, cvičíme, překonáváme překážky spolu. Důležité je také správné dýchání. Všiml jsem si, že když dítě (a nejen na autistickém spektru) „chytne nervy“, začne špatně dýchat. V ADAMOVI děti učíme uvědomit si, že mají tělo, které jim může pomoci v identifikaci toho, co se s nimi děje. Kdo má kontrolu nad svým dechem, má kontrolu nad celou krizovou situací.

Co pomáhá vám zvládnout u svého dítěte úzkost z dalšího školního roku? Některé děti se naopak těší a jak víme i radost děti zejména na autistickém spektru provází velkými výkyvy nálad. Jak to řešíte? Budeme rádi za vaše postřehy.

___________________

Text na základě rozhovoru s psychoterapeutem Přemyslem Mikolášem napsala Dagmar Edith Holá / úvodní foto Visualhunt.com