Existují lidé, kteří si plní své životní sny. Markéta Slezák (43) má od dětství vášeň pro historii a staré věci, vystudovala architekturu a design interiéru, podílela se na rekonstrukci zámku Berštejn, jehož je majitelkou, a dělá práci, která ji baví. Mimo jiné pomáhá historickým objektům znovu oživnout. Hledá pro ně nový smysl. Také kvůli tomu už několik let putuje mezi Českem a Německem a na svět se dívá široce otevřenýma očima.
Markéto, vy máte jako matka zkušenost se začleňováním dětí s postižením v německé škole. Můžete nám to přiblížit?
Při zápisu do základní školy bylo všem rodičům budoucích prvňáčků nabídnuto, že svému dítěti mohou podat přihlášku také do partnerské třídy, která úzce spolupracuje s diecézní školou pro děti s postižením, s hlavním zaměřením na duševní vývoj. Jednalo se tehdy o poměrně nový projekt. Nebylo ještě jasné, jestli se spolupráce osvědčí. A nevědělo se, zda budou finanční prostředky na to, aby mohl fungovat i v dalších letech. O zařazení našeho syna do takové speciální třídy jsme přesto projevili zájem.
Co vás jako rodiče přesvědčilo?
Naše dítě je o tři měsíce dříve narozené. První rok to bylo pro něj i pro nás velmi dramatické a vyčerpávající, ale při svém dalším vývoji mělo naše dítě obrovské štěstí. Vnímala jsem to tak, že je to opravdu to nejmenší, co můžeme udělat pro druhé, kteří takové štěstí neměli.
Takže rozumím-li tomu správně, dali jste své běžné dítě do školy, kde jsou děti s postižením? Proč? Můžete to čtenářům ještě více přiblížit?
Naše dítě šlo do klasické základní školy, která však díky velmi pokrokovému postoji svého vedení úzce spolupracovala se speciální školou pro děti s postižením. Byl to pilotní projekt. Otevíraly se zde tři první třídy, z nichž jedna byla tzv. partnerská o 16ti dětech. Právě do ní jsme syna přihlásili. Tato třída integrovala 6 dětí s genetickým nebo jiným intelektuálním postižením, se specifickými poruchami učení nebo s těžkým postižením. Vítali jsme, že půjde o menší třídu. Slibovali jsme si od ní, že se paní učitelka bude moci dětem více individuálně věnovat, že je bude lépe znát. A líbil se nám ten projekt.
Váš syn jako předčasně narozené dítě neměl ve škole problémy? Třeba nějaké specifické poruchy učení (dyslexie apod.)?
Náš syn měl na základní škole ještě problém s jemnou a hrubou motorikou a byl ve všem velmi pomalý. Začátky pro něj proto nebyly snadné. Co nestihl ve škole, musel dodělat doma, k tomu domácí úkoly. Motoriku jsme spolu trénovali denně, každý týden docházeli na ergoterapii a sportovní lezení na umělé stěně, které mu celkově velmi pomáhalo. Učila jsem se s ním, ale specifické poruchy učení neměl. Brzy rád a hodně četl, což učení výrazně zjednodušovalo.
Jak vypadal den ve škole?
V praxi to bylo tak, že dvě třídy stejného ročníku z obou škol měly své učebny vedle sebe a úzce spolupracovaly. Děti z obou tříd část výuky trávily dohromady, jako například hudební výchovu, výtvarnou výchovu, přírodovědu, etiku či výuku náboženství a sport, zbylý čas byly obvykle vyučovány odděleně. Třída dětí s postižením byla vedena speciální pedagožkou a vypomáhaly zde i asistentky dětem s Downovým syndromem. Třída dětí ze základní školy měla svoji třídní učitelku s aprobací pro první stupeň ZŠ. Děti byly společně také během pauz, dělaly společně oslavy a podnikaly spolu školní výlety.
Viděla jste tu spolupráci dětí?
Ano, byla jsem se podívat na několika oslavách, besídkách a vypomáhala jsem také se sportovními akcemi, letními soutěžemi a podobně. S dětmi jsem měla přímý kontakt. Vzájemné způsoby jednání a společné soužití dětí jsou nejen dojemně krásná… děti s postižením mají denní kontakt s dětmi bez postižení a taková spolupráce má výhody pro obě skupiny i pro všechny vnímavější rodiče.
V čem konkrétně vidíte „ty“ výhody pro děti bez postižení?
Děti bez postižení se učily od dětí s postižením vnímat věci jinak a naučily se od nich také jak s nimi samými přirozeným způsobem vycházet. Děti si prohloubily sociální cítění a společenské dovednosti. Naučily se vnímat a porozumět. Už ve třetí třídě děti fungovaly jako sehraný tým a učitelkám se s nimi skvěle pracovalo. Čtvrtá třída byla pro zdravé děti náročná, protože v Bavorsku je to rok, kdy děti ukončují základní školu a přestupují na jiné. Velmi proto záleží na jejich výsledcích. I přesto spolu ale děti mohly podnikat řadu výletů, protože si tak dobře rozuměly a při výuce odváděly dobrou práci. Projekt funguje i nyní, každý rok je o něj větší a větší zájem a třídy jsou větší.
Mělo to význam i pro rodiče?
Jednoznačně! Všechny děti si získaly naše srdce, ty s postižením i ty bez něj, každé z nich je naprosto jedinečné, úžasné a vítané. Chováme zároveň hluboký respekt k rodičům dětí s postižením, protože mají velmi náročné, často celoživotní poslání. Díky tomu projektu dnes nikdo z nás nemá zábrany při kontaktu s postiženými lidmi, když je náhodně potká třeba na ulici. Nebojíme se je zkrátka sami oslovit, vzít je za ruku a pomoci, pokud vidíme, že je to třeba. Nehledě na typ zdravotního postižení a aktuální problém. Neodvracíme zrak jako mnozí jiní. Pochopili jsme, že je to přirozené. Má to velký společenský význam, velký přesah do budoucnosti. Bylo by velmi přínosné, kdyby takové projekty brzy vznikaly i u nás.
Jak to ovlivnilo syna? Co tomu dnes říká?
Když syn do té třídy chodil, přišlo mu to všechno zcela přirozené, byl tam rád. Zpětně syn říká, že to někdy bylo s dětmi s postižením ve škole dost náročné, například když některý spolužák dostal záchvat. A někdy i velmi smutné, jako například když se dýchací potíže oblíbeného chlapce na vozíčku zhoršily natolik, že musel být hospitalizován a děti byly později konfrontovány s tím, že už se z ní nikdy nevrátí… Vzpomínám si, že paní učitelka školáky ve třetí třídě hodnotila tak, že se děti chovají mnohem vnímavěji, ukázněněji, zodpovědněji a vyspěleji, jako by byly o nějaký rok starší. Že s nimi může bez obav podnikat mnoho věcí i mimo školu.
Napadá vás, jak by bylo možné takové projekty financovat?
Je to samozřejmě jen moje úvaha, ale pokud bychom vycházely z bavorského případu, partnery by měla být státní škola a speciální soukromá škola. V Bavorsku jsou speciální školy privátní, financované soukromě. Podporují a starají se o děti a mladé lidi s vysokými individuálními rozvojovými potřebami, které nemohou být dostatečně podporovány v jiných školách. Projekty inkluze, tedy začleňováním dětí s postižením, na nich fungují v různých podobách více jak 20 let. Neznám úplně aktuální čísla, ale tzv. ocenění Inkluze získalo před 4mi lety 16 soukromých bavorských škol od Ministerstva školství a kultury, vědy a umění. A není to jen gesto, ministerstvu z toho plynou i závazky – financovat je nutné dodatečné učební hodiny. Domnívám se proto, že by český projekt musel být schválený a finančně podporovaný státem, městem i soukromými dárci. Profesionalita speciálního vzdělávání v oblasti inkluze a učení je velmi důležitá a měla by jí být věnována patřičná pozornost.
Zabýváte se poradenstvím, co a jak s historickými objekty. Hledáte pro staré budovy v různém stavu devastace nový smysl. Inspirujete jejich majitele a radíte jim i s konkrétní marketingovou strategií objektů. Šlo by u nás staré budovy využít právě pro školy, kde dochází ke společnému vzdělávání?
Ano, i když majitel v takovém případě samozřejmě nemůže počítat s tím, že by se mu finanční investice vrátily. Je to třeba vnímat především jako charitu, dobročinnost. Pro projekt inkluze ale není vůbec třeba rekonstruovat renesanční zámek. Naopak skvělé by bylo zvolit areál staré opuštěné továrny, ideálně v blízkém sousedství některé současné základní školy. Je třeba dostatek prostoru, jenž je možné snadno upravit, bezbariérovost a hodně světla. Pokud by se do toho chtěl někdo pustit, velice ráda mu poradím. Kromě hřejivého pocitu z charity a dobře vykonané, společensky prospěšné práce by odměnou majiteli mohl být velký zájem veřejnosti, přesahující hranice naší republiky. Tento výjimečný projekt by se jistě snadno dostal do médií i do odborných publikací, včetně těch o architektuře.
________________________
Rozhovor vedla Alice Chabeau / foto z letní akce partnerských škol: základní škola Grundschule Erlenau a školy diecézní asociace Caritas: Philipp Neri Schule a Klara von Assisi Rosenheim
