Očekával bych více pochopení a toleranci k lidem, kteří jsou trošku jiní. Pokud má někdo autismus, Aspergerův syndrom, ADHD, OCD nebo jinou mentální „poruchu“, která mu znesnadňuje zapadnutí do pracovního kolektivu, ale má potenciál a snahu se stát dobrým zaměstnancem, tak by ze začátku potřeboval podporu a trochu jiný přístup.
Takový jiný (nechci říkat člověk s poruchou, to zní nekorektně a nedůstojně) člověk vnímá svět odlišněji. Jeho mozek je naprogramován na komplexnější uvažování. To znamená, že se nemusí za krátkou dobu hned všemu naučit jako běžný neurotypický člověk (dále NT), takže to chce více času. Dále tito lidé mohou mít traumata právě kvůli tomu, jak s nimi zacházelo netolerantní okolí, takže bývají plašší a citlivější. Třeba pokárání a ještě pokud možno se zvýšeným hlasem může být pro ně odstrašující, protože díky své zvýšené citlivosti intenzivněji prožívají negativní emoce než NT a má to ve výsledku opačný účinek. Na NT člověka vynadání a zvýšený hlas nemá zdaleka takový dopad jako na toho „jiného člověka“.
Neurodiverzní (dále ND) člověk je více z mnoha podnětů v nezdravém stresu (distres). Ten mu může způsobovat nejen hluk, ale i horko, nevyvětraná místnost, open space, nečekaný dotek, ale i permanentní se hlídání v sociálních interakcích, které NT lidem jdou přirozeně. Jemu dělají potíže, nepozná intriky, často neumí navázat hovor jako první, neumí jen tak „plkat“, to vše v kanceláři může působit, že je odtažitý nebo arogantní. Kvůli zvýšené citlivosti může mít větší nutkání k pláči.
Toto vše může vypadat, že tento jiný člověk není vhodný do zaměstnání. Ale když budou zaučující zaměstnanci a vedení trpělivější, může tento „jiný“ člověk během pár dní vše zvládat, dokonce i překvapit, protože tito lidé mají své plusy, což je větší empatie (dobré pro mezilidské vztahy), smysl pro detail, pečlivost, hloubavost, touha za každou cenu dokončovat věci. Má jiný úhel pohledu, takže může přijít s novým řešením v projektu, s inovací, která je dnes tak nutná a firmy hledají talenty a inovátory. Také jsou to lidé, pokud dostanou podporu a nejsou zahlceni přemírou podnětů z okolí, nerespektem ke svým smyslovým potřebám, velcí dříči.
Proč to tady uvádím? Jelikož jsem sám na autistickém spektru, tak nemám moc dobré zkušenosti, co se týče prvního roku mého pracování. První rok jsem si některé dny opravdu prožíval peklo a občas jsem musel potlačovat pláč. Ale vytrval jsem a už se dá říci, že je to v normálu. A byl bych rád, kdyby se takové situace už neopakovaly a vyšli jsme lidem, jako jsem já, v zaměstnání více vstříc třeba úpravou pracovního místa nebo pomocí v sociálních interakcích a rozhodně neodsuzováním, když se nezačlení tak pružně jako „běžný“ člověk.
______________
Text Ing. Míla Soukup, pracující jako chemik, účastník projektu Autismus není vidět, který podpořil Evropský sbor solidarity.
O zaměstnávání lidí na autistickém spektru už jsme psali v těchto článcích: Open space není pro mě moc dobrý, Každá firma potřebuje svého autistu.
4 Responses
Je mi líto, ale tohle je článek jak kdyby to psalo dítě školou povinné, které má potíže se slohem.
Ahoj, zní to hezky. Jenže co když je ten autista už starší, a má teprve nedávno diagnostikovaný AS a ADHD? To jsem přesně já. O mně to v práci nevědí. Ale při nástupu do nového zaměstnání jsem vždy měla problémy. A kolegyně si myslejí, že jsem divná, a při nervozitě zbrklá, ale nevědí proč. Myslíte, že to mám říct?
Tohle je dobrá otázka. Tak záleží, v jakém jste kolektivu a do jaké míry jsou pokrokoví, nebo naopak zaostalí. Třeba můj šéf byl ten, že bych mu nemusel ani říkat, že mám autismus a bral mě prostě takového, jaký jsem a také tak jednal se mnou a na druhou stranu tam byla zase hodně netolerantní kolegyně, která chce, abyste napoprvé pobrala vše, co říká a opovažte se zeptat znovu. Pak vám bude tvrdit, kolikrát vám to říkala, jako generátor náhodných čísel a vůbec nějaký autismus, ADHD, mě to nezajímá, prostě nemějte dlouhé vedení a rychle se učte. Rozhodně bych se o těchto „slabinách“ nezmiňoval při výběrovém řízení, ale snažil se v pracovním kolektivu poznat lidi, jestli jsou to omezenci, anebo naopak asertivní kolegové, kteří mají pochopení pro všechno. Už ve školách se přistupuje zvlášť k ADHD, tak by se mohl postupem času i pozměnit pracovní zákoník. 🙂 Každopádně, pokud není většina kolegů přívětivá a nedá se tam s nikým dohodnout a debatovat a je to pro vás dlouhodobě nesnesitelné, běžte za vedením (nebo ve vašem případě spíše napiště mail), že jste pracovně schopná, ale máte toto a toto a že se to projevuje takto a potřebujete více času a trochu jiný přístup a postupně budete vše zvládat na jedničku a aby to vedení pak vysvětlilo vašim kolegům. Pokud jsou ve vedení empati, tak vám vyhoví, pokud naopak korporátní psychopati, kterým jde jen o výkon a lidská stránka je nezajímá, tak buď to musíte vydržet a sama se probojovat, anebo radši změnit zaměstnání, pokud je to přespříliš psychicky nesnesitelné. Ideální by bylo, kdyby se všichni s podobným problémem spojili a sepsali petici, aby se malinko poupravil pracovní zákoník, co se týče diskriminace zaměstnanců. 🙂
Ono víte, původně tento text byl tvořen jen za účelem postěžování si při vyplňování firemního průzkumníku a tudíž jsem se nesnažil to psát jako profesionální redaktor. Pak jsem to ale v určité skupině ukázal, co jsem napsal při snaze zlepšit pro nás pracovní podmínky a ejhle, objevil se článek, na který reagujete.