Jestliže milujete Pokémony, budete rádi, že článek je dlouhý, protože je to váš zájem a můžete o něm mluvit neustále a vše okolo Pokémonů sledujete. Určitě vás zajímá, jak vznikli, jejich tvůrce a proč se líbí jak autistům, tak celému světu. Pokud vás Pokémoni v dětství minuli, pak jste se s těmito japonskými animovanými bytostmi pravděpodobně setkali přes své děti a zájem s nimi sdílíte. Jejich autor Satoshi Tajiri, jeden z nejdůležitějších vývojářů videoher na světě, je vymyslel na základě svého specifického zájmu, dalo by se tedy říci, že za existenci Pokémonů „vděčí“ Aspergerovu syndromu. 27. února bude Pokémon Day. Právě 27. února v roce 1996 byla vydána první hra Pokémon v Japonsku a odstartovala tak éru kapesních monster.
Specifický zájem může člověka na spektru autismu dovést až k něčemu, co ovlivní a změní svět. Díky takovým lidem máme telefon (Bell), žárovku a mikrofon (Edison), osobní počítače (Jobs), operační systém (Gates)… nebo právě Pokémony (pokemon = zkratka z POCKEt MONster [kapesní nestvůra]). Název Pokémon byl tedy odvozen od „Pocket Monsters“, protože byl představen pro Gameboy, zařízení, které nosíte v kapse. Satoshi Tajiri (1965) má od dětství diagnostikovaný Aspergerův syndrom. Jako chlapec sbíral hmyz. Chytal ho a ukládal do malých kapslí nebo krabiček, které nosil po kapsách. Byl tím posedlý až tak, že mu otec a spolužáci přezdívali „doktor Brouk“. Ulpívání na jedné věci, na jednom tématu je právě typický rys autismu. Ve škole byl roztržitý, velice se nudil a viděl se už zase při sbírání hmyzí havěti. Věřil tomu, že až vyroste, bude entomolog. Většinu času trávil venku a sbíral malá stvoření. Byl nadšený, když objevil nové brouky v jiných částech města. Hledal u rybníků, kde nacházel vodní hmyz, sebral klacek a našel pod ním další brouky. Satoshi později úspěšně vložil do hry stejný prvek objevování a přeje si, aby hráči u ní zažívali stejné štěstí, jako když on našel nový hmyz.
V době dospívání vyměnil posedlost sbíráním brouků za arkádové hry typu Space Invaders. Zájem o „jedno jediné“ je však většinou na úkor povinností. Motivace k něčemu jinému je u lidí patřících do autistického spektra velmi malá, takže mu fixace na hry začaly způsobovat problémy. Někdy kvůli hrám vynechal školu a záhy nikdo nevěřil, že ji vůbec ukončí. Nakonec přece jen dodělal obor elektronika na průmyslové škole v Tokiu. Zatímco většina známých herních vývojářů má vysokou školu, Tajiri na univerzitu nešel, protože v ní neviděl smysl, školu vnímal jako nudu. Už v sedmnácti začal vydávat fanzin nazvaný Game Freak, věnovaný videohrám. Záhy se k němu připojil Ken Sugimori (dnes designér videoher a tvůrce manga). Oběma jim vadila nízká kvalita většiny dostupných her, a tak se pustili do vývoje vlastních. Stali se nerozlučnou dvojicí a později začali spolupracovat s firmou Nintendo.
Chtěl bych být ten nejlepší
V roce 1990 Tajiri zahlédl dva mladíky hrát hru Game Boy. V nějakém aspergerovském tvůrčím okamžiku se mu zúročil intenzivní zájem o hmyz a zrodili se Pokémoni. Kapesní monstra vypadající jako různí brouci a hmyzáci. Na projektu pracoval 6 let, v té době žil z peněz svého otce a třetinu práv na Pokémony musel dokonce prodat firmě Inc., aby je vůbec mohl dokončit.
Hitová znělka televizního seriálu Pokémon zní: „Já chtěl bych být ten nejlepší, jak nikdo přede mnou.“ Hlavní hrdinové zrcadlí život, myšlení a přání svého tvůrce. V Tajiriho světě je hráč trenérem a má za úkol pochytat co nejvíc Pokémonů s rozdílnými schopnostmi, ať už metají blesky, nebo myšlenkou házejí soupeřem ze strany na stranu, a vytrénovat je na své cestě za slávou. Lidé v tomto seriálu – především náctiletí – mají své domácí Pokémony a putují od stadionu ke stadionu. Cestou potkávají volně žijící Pokémony, se kterými musí jejich domácí mazlíček bojovat. Pokud vyhraje, soupeř se může rozhodnout, zda zůstane svobodný nebo se přidá k trenérovi.
Za tím vším je filosofie japonské cesty, na které se člověk zlepšuje a tvrdě trénuje. Zajímavé je, že každý trenér je jiný a používá různé přístupy. Někteří jdou pouze cestou síly, jiní trénují Pokémony přátelsky.
Sbírky jsou u autistů běžné
Mnoho lidí na spektru autismu něco sbírá. Jak říká známý český autista Josef Schovanec v rozhovoru pro ATYP, byty autistů jsou spíše schránkou pro jejich sbírku/sbírky. Tajiri vytvořil hru, která měla přinést dětem radost tím, že mohou Pokémony sbírat a vášnivě se o ně zajímat a rozvíjet se spolu s nimi. Ve hrách Pokémony potkáte ve vysoké trávě, u rybníků nebo v jeskyních a stejně jako hmyz občas narazíte na roj. Satoshi vložil do hry i radost z objevování dalších a dalších nových „malých tvorů“ do sbírky.
Nintendo spustilo v roce 1996 Pokémony bez větší kampaně jako pokus. Nadšení se proto šířilo spíš šeptandou mezi hráči. Ukázalo se, že tvůrce Satoshi Tajiri správně zacílil hru na děti mezi pěti až sedmi lety, což byl věk, který tehdejší japonský herní průmysl opomíjel. Tajiri ve svých hrách také záměrně zmírnil násilí. V tomto duchu navrhl, že tvor spíše omdlí, než aby při případné porážce zemřel. Některé z nejúspěšnějších japonských videoher byly odvozené od nějakého slovesa. Tajiri usoudil, že svoji videohru založí na slovesu „kokán suru“, což znamená vyměňovat si. V reálu se vyměňují hrací karty, ve hře se vyměňují Pokémoni. „Aktuálně vyjde nová aplikace, kde si každý bude moci své pochytané Pokémony uložit a vyměnit je,“ vysvětluje čtrnáctiletý Jakub, který je také na spektru autismu.
Rakeťáci mizí ze scény!
Hned po videohrách přišel animovaný seriál a především kartičky. Mezi dětmi po celém světě se okamžitě spustila sběratelská mánie. Pokémoni se časem dostali i do vyšší věkové kategorie a hrací karty se sbírají a vyměňují dosud. I přestože Pokémoni zachvátili celý svět a ne pouze lidi na spektru autismu, oslovili jsme pouze tyto lidi, aby nám řekli, co je na nich baví. „Pokémoni jsou spojeni s námi, autistickými lidmi. Autor vytvořil svět, ve kterém jsem chtěla žít. Může se z nich stát vášnivý nekonečný zájem, je pořád co na nich studovat,“ říká jedenadvacetiletá Alena. „Pokémoni jsou o lidech, kteří žijí a pracují společně, bojují proti padouchům. Zbožňoval jsem je,“ přidává se čtyřiadvacetiletý Martin. „Jsem stejně jako tvůrce Satoshi Tajiri autista. Vytvořil hry tak, aby se podělil o svou lásku ke sběru hmyzu s jinými lidmi, a to je to, do čeho se jsem se zamilovala,“ dodává čtyřiadvacetiletá Lena a říká, že jí pomohli při přestěhování se kvůli studiu do Londýna: „Jednu z prvních věcí, kterou jsem udělala, když jsem se nastěhovala na kolej, šla jsem chytat Pokémony a vyhledala si skupinky, které je chytaly.“ Podle Leny to byl způsob, jak se rychleji seznámit a spřátelit se navíc nad společným zájmem. „Sbírky a strategie jsou věci, které autističtí lidé milují, takže to dává dokonalý smysl při zpětném pohledu, proč jsem se stal Pokémony posedlým,“ se smíchem říká dvacetiletý Adam. „Opravdu se mi líbí strategické prvky, schopnost zapamatovat si různé statistiky a data a skutečnost, že v různých regionech byly různé typy Pokémonů. Dnes je jich už 890 a každý je jiný a to je super,“ říká další fanoušek na spektru dvaadvacetiletý Lukáš. „Nejvíce se mi v seriálech líbila hláška „Rakeťáci mizí ze scény“, protože já bych také nejradši zmizel, a to ze školy. Satoshi se v ní taky nudil jako já,“ vypráví čtrnáctiletý Jakub.
Pokémon Go spustilo celosvětové šílenství
Na světě bylo prodáno přes 200 milionů kopií různých her s Pokémony, což činí z pokémonské franšízy druhou nejúspěšnější a nejvýše vydělávající videoherní franšízu na světě. První je SuperMario. Úspěšná pokračování, aktualizace a spin-offy byly vydány díky obrovskému úspěchu na různých konzolích v následujících letech. Vzniklo také 23 animovaných filmů a 6 televizních seriálů, které jsou na obrazovkách od roku 1997 – téhož roku byla v Japonsku vydána karetní hra. Pokémoní hra se ale na západ dostala až v roce 1998, kdy se kreslený film objevil na americké televizní obrazovce, a později téhož roku byly vydány videohry. Karetní hra byla vydána až krátce před rokem 2000.
U nás se Pokémoni stali hitem v roce 2000, kdy TV Nova koupila práva na seriál, a proto je známe spíš z televize než jako původní videohru. Byla to navíc jedna z prvních možností, jak u nás vidět nějakou japonskou animovanou produkci. Tehdy už byla nejroztomilejší z postaviček Pikachu světovou hvězdou – můžeme ho najít na hrníčcích, propiskách, tričkách, v podobě plyšáků. Od roku 2019 má o sobě dokonce akční film Detektiv Pikachu. V komunitě je ale Pikachu na druhém místě popularity. Na prvním je Charizard. Proč? Společně s Pikachu byli prvními kumpány hlavního hrdiny a všem imponovala myšlenka vlastnit ohnivého draka, obzvláště tak silného, jakým se Charizard hlavniho hrdiny jevil.
Když už se zdálo, že Pokémoni ustupují zájmu, přišlo v roce 2016 pokémoní šílenství na mobilu. Pokémon Go. Tentokrát chytání monster zasáhlo i dospělé. Pokémon Go byl během necelého měsíce, kdy byl vydán, stažen po celém světě více než stomilionkrát.
„Jsem velký fanoušek Pokémonů. Skutečnost, že tvůrce Pokémonů je autistický, hodně říká, protože Pokémoni byli vždy mým útěkem,“ sděluje třicetiletý Josef, který je také na spektru autismu. „Pokemon Go změnil mnoho dětí s autismem. Staly se společenskými, vyšly ven od počítačů, spřátelily se a byly skutečnou součástí komunit. Někteří rodiče jsou velmi vděční za dopad, který hra udělala v životě jejich dětí s autismem,“ vypráví Petr, otec dvou synů na spektru. Matka Šárka mluví podobně: „Pro mého syna s AS je to někdy jediný způsob, jak ho dostat ven na vzduch, jednu dobu jsme pořád chodili chytat pokémony, jinak ven nechodil.“
Hlavní hrdina Ash je alter ego autistického tvůrce Satoshi Tajiriho
Anime série představila chlapce jménem Ash Ketchum a jeho kámoše Pokémona, Pikachu, příběh je o jeho cestě stát se mistrem Pokémonů. V angličtině je jméno chlapec Ash, ale v japonštině se jmenuje Satoshi, pojmenovaný po svém tvůrci. Satoshi Tajiri chtěl, aby hry dávaly dětem stejnou radost jako jemu kdysi sbírání brouků. Navíc městským dětem chtěl aspoň trochu vynahradit, že nemohou vyrazit chytat brouky do přírody. Už přes mladší verzi Ashe v dřívějších hrách, malou pixelovou postavu známou jako Red, začnete prožívat nesmírnost jeho dětských představ. V roce 1999 pro časopis Time na otázku novináře, zda je hlavní hrdina Satoshi jeho alter ego, Tajiri odpověděl: „V zásadě jsem to já, když jsem byl malý.“
Satoshi vyrůstal v Machidě, která tvoří větší část tokijské metropole, a nachází se v centrální oblasti Kanto v Japonsku. V první generaci Pokémon her začnete v regionu, o kterém si většina hráčů myslela, že se jmenuje Indigo, kvůli Indigo Plateau. Nintendo však později potvrdilo, že region se jmenuje Kanto. Oblast Kanto ve hře je totožná se skutečnou oblastí Kanto v Japonsku nejen jménem, ale i zcela geograficky. Začínáte v Pallet Town, což byl model Shimoda City (Satoshiho rodného města). Když se odvážíte ven, přijedete do Celadonu, rušného města, které bylo inspirováno Šindžukem, obchodním centrem Tokia.
Dnešní hráč začíná jako malý chlapec, který si zahraje videohru, sbírá a vyměňuje karty, koukne se k tomu na animovaný seriál, poté vyrazí ven, aby v ulicích svého města a jeho okolí našel nějakého toho divokého Pokémona, ulovil ho a vycvičil tak, aby s jeho pomocí mohl polapit další divoké Pokémony a také aby mohl porazit Pokémony ostatních trenérů. Ono putování a lovení vás nepustí. Pak se vrátí domů a může chytat na konzoli, dokonce on-line s kamarády a navíc si za pokédolary může koupit čím dál více outfitů a převléknout svého trenéra opět do nového. Večer hráč ulehne mezi plyšáky a figurky s tváří oblíbených pocket monster a ještě si přečte pár Pokémoních komiksů.
Už mám předobjednané nové DLC
„K narozkám jsem konečně dostal předobjednávku balíčku DLC do Pokémon Sword, ve kterém jsou dva nové světy a v každém mohu chytit víc než 200 Pokémonů. Je to hodně těžké je pochytat, když jsem zatím nenašel kámoše, který má druhou verzi, a to Pokémon Shield,“ vypráví čtrnáctiletý autista Jakub, pro kterého je nelehké mít kamarády, ale rozhodl se někoho najít on-line. „I to je pro mě těžké, ale zkusím se s někým spojit, i když by bylo lepší, kdyby to byl někdo, koho znám z okolí nebo ze školy. Máma říká, že i ten z on-line světa se může stát časem mým kamarádem i v životě. Já nevím. Ještě jsem to nezkoušel.“
Bohatý podivín a samotář
Aspergerův syndrom způsobuje těžkosti v sociální interakci, což vysvětluje, proč Satoshi Tajiri není tak známý, jak by se vzhledem k popularitě jeho tvorby dalo očekávat. Zástupci firmy Nintendo veřejně uvedli, že Tajiri má Aspergerův syndrom a v důsledku toho je nesmírně kreativní, ale samotářský a výstřední. Při vývoji her pracuje nepravidelně, často 24 hodin vkuse, poté ale několik dní nepřijde do práce. V rozhovoru pro časopis Time z roku 1999 Tajiri popisuje svůj pracovní rozvrh, který obsahuje dvanáctihodinový spánek následovaný čtyřiadvacetihodinovými dny práce na hrách. Dodnes se angažuje i při výrobě nových sérií Pokémonů, dohlíží na proces od začátku do konce a schvaluje celý text.
Videohra/počítačová hra Pokemon červená a zelená vyšla v únoru 1996 (originální název Pocket Monsters: Red & Green) a zanedlouho se ze dvou dětských fixací – sbírání brouků a hraní videoher – stal celosvětový kult. Dnes existuje téměř 900 Pokémonů a někdejší pokus se rozrostl v multimiliardovou mediální společnost produkující filmy, seriály a videohry, která oslavila dvacetileté výročí vůbec nejdražším reklamním spotem vysílaným během amerického finálového zápasu Super Bowlu 2016. Pokémoni ovlivnili velkou část generace Y, která už od plenek vyrůstala s internetem a milovala malinká stvoření japonského autisty Satoshi Tajiri. Někteří z nich se ve svých uměleckých dílech vyznávali z lásky k nim právě k dvacátému výročí jejich vzniku v roce 2016. Jejich videa najdete na Youtube.
Můžete si myslet o Pokémonech, co chcete, jisté je, že na nich děti vyrůstají a je za nimi filozofie, kterou není dobré odmítat. „Pokémoni jsou moje záliba snad už od mých jedenácti, kdy jsem dostal pár karet od kamaráda. Nadchlo mě to a netrvalo dlouho a měl jsem kolekci. Začal jsem si hledat informace a stal jsem se věrným členem tohoto fandomu. Dneska mohu říct, že o nich vím snad všechno a mimo jiné mne to zasáhlo i do dalšího zájmu – kreslení, kde jsem se rozhodl tohle pokládat za svoje tréninkové pole a zlepšit se v tom. A ani teď, po tolika letech, to neutuchá, ba naopak, furt se zdokonaluji a hledám informace a sním o tom, že by se některé ty nápady mohly dostat až na GameFreak, který je vydává, “ s úsměvem dodává dvaadvacetiletý Lukáš na spektru autismu a stejně jako Satoshi Tajiri se za autismus nestydí. „Postupem času jsem taky přišel na originální hry a teď jich mám dohráno do páté generace. Odtamtud to pak šlo samo, zjišťoval jsem si o nich první poslední, dostal jsem se do komunity a dokonce si občas pro zábavu zahraju zápasy proti reálným hráčům. A dodnes sleduji ten vývoj, i když GameFreak trochu zakopl ohledně Sword and Shield, tak designy Pokémonů se jim vyvedly. Rozhodně lidi k Pokémonům získávají citovou vazbu a dokonce je (byla) možnost přenést Pokémony ze starých her do nových, takže své kumpány mohli mít stále. Není to jen o tom, že někdo chytne ohnivou ještěrku a poráží nějaké netopýry a krysy, aby měl draka, ale je to i vytvoření si vlastní identity, nebo i odraz sama sebe, když jeden tvoří tým, tak v té skladbě se to dá poznat, kdo je kdo. Zrovna přemýšlím, jaký by byl můj vysněný tým, a vyšlo mi tohle:
Feraligatr, Metagross, Heracross, Falinks, Dragapult, Nidoking
A jaký vysněný tým máš ty?
_____________________________
Text Dagmar Edith Holá, supervize: Lukáš Stone / úvodní foto Pixabay.com / grafika ATYP magazínu
Pokud se Vám článek líbil, prosíme, přispějte na honorář pro autory, korektorku a grafičku. Svůj finanční příspěvek můžete zaslat na účet Nadačního fondu ATYP u Raiffeisen Bank 9756596001/5500. Děkujeme.
