Pláž, moře, sluníčko a pohoda. Tak si to každý představuje, když uvíznete ve Španělsku kvůli koronaviru, protože Tereza Kerndlová má Instagram a umí ho použít. V tom lepším případě. V tom horším vás už rovnou vidí jako zombíka ze seriálu Živí mrtví. Pravda je ale o něco nudnější. A já vám jí povím, jelikož jsem už třetí týden nevyšla z baráku a mám hodně času.
Ale nejprve hezky od začátku. Před více než třemi lety jsem se zamilovala do muže, jenž z této země, kde mají dobré víno, ale o to horší pivo, pochází. Bohužel jsem měla vždycky štěstí (čtěte smůlu), takže můj milý na pláži nejenže nikdy nebydlel, ale také pláže nemá rád. Jeho rodina pochází z Aragonu, království, které proslavila první manželka anglického krále Jindřicha VIII. (To je ta, kvůli které zavedl rozvody.) A spousta další zajímavé historie, co si nepamatuju. Každopádně, kdybyste chtěli někdy bydlet na Marsu, zajeďte nejdříve sem, protože Zaragoza je město uprostřed ničeho. A to je moc dobře, protože díky tomu, že v tomto regionu zas tolik lidí nežije (dobře, žije, ale ne dohromady), ještě nevidíme mrtvé lidi na ulicích v pytlích jako v Číně a v nemocnicích je místa dost. Jiný příběh jsou masky a respirátory, ale kde tento problém není? Pravdou je, že tady na ulicích ‚chcíp‘ pes. Nesmíme totiž vycházet, pokud toho psa nemáme. A ten náš je bohužel už asi rok v urničce, kterou policisté za venčitelnou nepovažují. Neuznávají ani plyšáky či děti v kostýmech. Fakt.
Odpadky za odměnu
Výhodou španělských vesnic, v jedné z nichž se právě nacházíme, je, že má prakticky každý vlastní dům s terasou či balkónem. My máme to štěstí, že naše familia má oboje. Když je tedy venku alespoň trochu hezky (před včerejškem sněžilo), vycházíme ven a chodíme do kola jako tygři ve výběhu v zoo. Nevýhodou vesnic ale je, že vás každý zná, takže psovenčiči mají často řeči, že na nás zavolají policii, protože pořádáme rodinná setkání. Každý přece ví, že v tomhle domě bydlí jen dva lidé! Policie by nám nic neudělala, ale věřte, že vám to zkazí váš dlouhý den. My přeci můžeme za to, že nám paní na letišti těsně před nástupem do letadla v Barceloně řekla „Usted no puede pasar“? Dalším způsobem, jak být chvíli na čerstvém vzduchu, je jít na nákup. To ale smí jen jeden z nás a je to vcelku nebezpečné, jelikož ve Španělsku se na roušky a rukavice nevěří. A poslední a nejzajímavější možností jsou odpadky. Něco, co v normálním chodu považujete za ten největší voser na světě, je teď největším privilegiem. Kdo dnes půjde vynést odpadky? Nikdy jsem si nemyslela, že se někdy o něco takového budeme „prát“! A teď chodí ten, kdo vyhraje v kartách. V životě jsem tak moc nehrála karty. Ale stejně mi to pořád moc nejde…
Milý deníčku…
Proč jsme vlastně proboha teď letěli do Španělska, asi se ptáte a představujete si nás hořící na hranici společně s lyžaři, co jeli do Itálie, protože těm blbům bylo líto peněz či co. Popravdě, vůbec nás nenapadlo, že tahle chřipčička způsobí něco, co se obvykle děje jen v amerických filmech. Když jsme odlétali, bylo ve Španělsku necelých 200 nakažených a v ČR asi 2. Ne, fakt nás nenapadlo, že se během tří dnů ve Španělsku nakazí 3000 lidí a začnou umírat jak šílení. A už vůbec ne, že se nedostaneme domů! Každopádně, hned po našem příletu jsme se sešli celá rodina, tedy asi 17 lidí, a ač jsem všem říkala „Prosím, neobjímejte mě a už vůbec nelíbejte“, poslali mě všichni „někam“ a moje malé osobní peklíčko mohlo začít. Celých 14 dní, co jsem sledovala 24/7 španělské zprávy, projevy Pedra Sancheze i krasavce krále, jsem lehounce pokašlávala (to už ale začalo v Čechách týden před koronou) a bála jsem se, že každou chvíli zazvoní telefon, že to někdo z rodiny zabalil a bude to moje vina. Zatím jsou všichni díkybohu zdraví, takže mám asi jen obyčejnou jarní alergii či co. Ne všichni ale mají takové štěstí a bohužel o mrtvých neslyšíme jen ve zprávách jako o neznámých lidech, ale jsou mezi nimi i rodinní známí a vzdálení příslušníci. Když si ale odmyslíte tuhle část, je confinamiento prostě jen strašná nuda. Na druhou stranu vás začnou těšit věci, které by vás předtím ani nenapadly. Například už třetí týden s gustem sleduji králíky, co se usadili na louce u silnice. Je to taková moje denní dávka Ulice. Tomu, co ho vidím nejčastěji, říkám Georgie. Taky mě baví sledovat, jak každý den tu ulici dezinfikují a občas tím nahodí babičku, co jde nakoupit. To je pak extra vzrušující podívaná! A už vůbec nezmiňuju tu radost, když vidím nějakého psa srát na chodník a s napětím čekám, zda to páníček uklidí. Ale kdybych si měla každý den psát deník a napsat to nejzajímavější, bylo by to asi tak: Milý deníčku, viz pondělí.
text a foto Kateřina Šturmová
