Mgr. et Mgr. Adam Táborský pracuje s klienty v psychiatrické nemocnici v Bohnicích, ale také vymyslel projekt Terapie mezi stromy. Propojil techniky všímavosti (mindfulness) s terapií a přírodou. Vyměnil stěny za stromy.

Jak jste se dostal k psychologii?

To vás pobaví, do 18 let jsem nepřečetl žádnou knížku. Až právě někdy v osmnácti mi sestřenice, která studovala psychologii, dala knihu Láska a její kat od Irvina Yaloma. Jsou to kazuistiky z terapií a mě to zaujalo natolik, že jsem to rychle přečetl. Následně jsem šel poprvé do knihovny a pořídil si na rok čtenářský průkaz. Za ten rok jsem přečetl asi 120 knih. Všechno od Yaloma a doháněl jsem filozofii třeba Sartra a Nitzscheho, romány, básně. Pak mi najednou došlo, že se humanitní oblasti chci věnovat, i přesto že mi z testů v pedagogicko-psychologické poradně vyšlo, že bych se měl vydat technickým směrem. Nakonec jsem začal studovat sociologii a politologii na FSS MU v Brně a v druhém roce jsem si přidal psychologii, takže jsem studoval paralelně dvě školy.

Byl jste žák sledovaný pedagogicko-psychologickou poradnou?

Ne tak docela. Měl jsem o rok odklad, který doporučili v poradně i mateřské škole. Mamka říká, že jsem uměl počítat, číst a psát, ale že jsem byl neposedný, jak z divokých vajec, tak jsem nakonec nastoupil na ZŠ o rok později. Pak ke konci základky jsem vůbec netušil, kam se vydat, tak jsem šel do poradny zjistit, k jakému oboru mám předpoklady.

V evaluačním dotazníku vyplnili někteří účastníci 1. Autistické konference, že vaše přednáška o tématu vyměnit stěny za stromy je velmi zaujala. Jak jste se dostal k formě lesní terapie?

To, že jsem v útlém věku nečetl, bylo vynahrazeno časem venku. U babiček a na mnoha táborech. Následně jsem narazil na výzkumy o dopadu přírody na duševní zdraví. Byly to výzkumy z 80. let z Ameriky a Japonska a přišlo mi, že by bylo fajn to propojit. Pak jsem sám vyzkoušel různé lesní cesty (Nature Therapy, Shinrin Youku…). Podnikal jsem skupinové a individuální cesty a dávalo mi to velký smysl. Plus jsem terapii v přírodě začal brát jako jeden z inovativnějších přístupů podobně jako psychedelika a virtuální realita. Dávalo to smysl i vzhledem k tomu, že se v terapii pracuje třeba se zvířaty – hipoterapie, canisterapie, což posílilo myšlenku vzít při terapii klienty do přírody. Občas se stane, že terapeut s klientem zajde do parku nebo klient si to vyloženě přeje. Mně se jednou stalo, že v terapeutovně změnili zámek, o čemž jsem nevěděl, tak jsme s klientem skončili na Žofíně. Nebo si klíče zkrátka zapomenete. Můj kolega kvůli zapomenutým klíčům šel jednou s klientem v rámci terapie do ZOO. Je to samozřejmě v rámci již vybudovaného vztahu a klient už není zaskočen, že jde s terapeutem do parku. To jsou zkušenosti otevírající cestu k lesní terapii.

Vztah mezi klientem a terapeutem je velmi důležitý. Co se uděje s klientem při chůzi lesem?

Jedná se o jinou formu, než je klasická terapie. Než se sejdeme, tak telefonicky nebo emailem zarámujeme téma. Je to orientačně pro terapeuta, aby věděl, co klient potřebuje řešit, a zároveň pro klienta, aby se nad cestou zamyslel dopředu. Domluvíme se na termínu a místě. Následně se sejdeme a jdeme. Začneme všímavostí a imaginací (krátké cvičení), aby klient nechal věci, které ho tíží, mimo. Pak vyrazíme na cestu. Máme s sebou deku, kterou si v případě potřeby rozložíme a můžeme část terapie provést i vsedě. Během tří hodin se může otevřít i více témat a snadněji se dá uchopit neefektivní chování nebo zažité vzorce, které klienta zatěžují. Tím, že je zde větší prostor než v terapeutické místnosti, tak klient může prožít větší škálu svých emocí, a i si osahat své chování. K všímavosti se dostaneme i během cesty. Po terapii posíláme shrnující email, kde jsou popsány vhledy.

Co poznáte při cestě u klienta jiného než mezi čtyřmi stěnami?

Může to být tempo i to, že klient nechce zastavit, chce vést cestu nebo naopak vést nechce. To vše se může stát předmětem terapie. Často z toho vyplyne, že podobným způsobem jedná klient i v životě. Klient, který chce pořád jít, zjistí, že takhle to má i ve svém životě. Důvodem je třeba, že se nechce dostat do kontaktu sám se sebou, nechce čelit svým osobním problémům nebo je nastavený tak, že vždy musí podat výkon. Někdo zase nechá za sebe rozhodovat jiné a při cestě mu vyhovuje se nechat vést, zároveň v něm může narůstat frustrace ze ztráty kontroly nad směrem cesty tak, jak to zná i ze svého života.

Kolikrát taková terapie probíhá?

Člověk samozřejmě může vyrazit na terapii mezi stromy, kolikrát chce. Je to individuální a každému vyhovuje něco jiného. Může také dojít k tomu, že klient bude chtít cesty mezi stromy kombinovat s klasickou terapií. Je to hlavně o domluvě a samozřejmě volném čase.

Je Terapie mezi stromy vhodná i pro klienty, kteří potřebují dlouhodobou terapii minimálně jednou týdně?

Záleží na potřebě klienta, pokud by nechtěl být mezi stěnami, tak můžeme chodit do přírody. Nevyjedeme za Prahu, kde jsme v přírodě celé tři hodiny, ale chodíme třeba do Kunratického lesa, kde jsme dnes, nebo do parku. Sezení jsou kratší, vícekrát do měsíce a dlouhodobě. Třeba během koronavirových lockdownů nabízíme klientům, kteří nechtějí online terapii, jít do přírody.

Máte dojem, že online terapie jsou stejně hodnotné jako ty naživo?

Byl jsem aktivní v rámci krizových intervencí a v současnosti dělám také online terapie s klienty. Názory se různí, někdo říká, že je třeba mít vybudovaný vztah před přechodem do online prostoru, někdo říká, že můžeme s online terapií začít i skončit, že se dá vybudovat terapeutický vztah i během online sezení a že terapeutický proces (posuny klienta) jde velmi podobně jako offline. Je to individuální, u každého klienta tomu může být jinak. U někoho může jít terapeutický proces snáz, klient se více otevře. Online terapie ušetří čas a náklady, ale zároveň je náročná na zajištění podmínek na straně terapeuta a klienta (dobré připojení, zajištění dobrého obrazu, což znamená třeba i to, že klientovi dobře uvidíme do obličeje). Zároveň se část informací ztratí třeba nervózní klepání nohou pod stolem. Třeba Ivo Plaňava nás učil techniku „ruka na klice“, kdy se klienta zeptáme na důležitou věc, když už si bere kabát z věšáku a odchází. Je to hlavně z důvodu klientovy povolené obrany.

Kromě online terapií jsou i jiné různé přístupy „walk and talk“ chůze a mluvení, co děláme my nebo terapie může být i dobrodružstvím, terapeut vezme klienta na kajak, klient objeví nové zkušenosti. Překonávají hranice, pracují s diskomfortem nebo v rámci terapie divočinou vyjedou na víkend mimo město. Záleží pak na definici terapie.

V rámci projektu Terapie mezi stromy máte i víkendové workshopy . Jaký je rozdíl mezi tím, co zažil člověk na táboře či na nějakém pobytu se třídou od lesní terapie? Je mnoho lidí, kteří na to nevzpomínají dobře. Takže když se pak objeví na vašem víkendovém pobytu…

Nestojí v řadě, aby myli ešusy (smích). Program obsahuje práci s tělem, skupinovou všímavost, techniky ve dvojicích, kdy následuje reflexe a je zde i prostor pro individuální práci. Takže nesbíráme bobříky, ale je to zvědomování si toho, co cítíme. Nebo to může být chůze o samotě bosky, relaxace se zatínáním a uvolňováním svalů. Techniky jsou většinou takové, že klient je pak může použít i v domácím prostředí a zkoušet si je sám. Důležité je i sdílení na pobytových lesních cestách.

Plánujete tuto formu lesních terapií pro dospívající, že by to byly pro ně iniciace, které chybí?

V plánu to je. Když jsem byl v Austrálii, tak spolužáci založili the Man Cave, kde se zaměřují na školáky. Jedním z témat je například: Jak být správným mužem, kde se zabývají bytím a zdravím u chlapců. To mi přijde jako parádní aktivita. Je to určitě i reakce na to, že dokonaných sebevražd u chlapců narůstá. Zvědomovat a mluvit o svých problémech a nebýt v tom sám. Pracují třeba s vžitým mýtem, že kluci nepláčou. V klientech je to pak velmi silné potlačení emocí. O emocích je hodně mýtů obecně. Třeba, že když je terapií změníme, tak už nejsou autentické. Místo, abychom se trápili ve smutku, své prožívání změníme. Emoce se nedělí na zlé a dobré. Nehodnotíme je. Emoce jsou. Tečka. Učíme klienty prožívání, dostat se k sobě a jak se s emocemi vypořádat, protože se může stát, že pod tíhou emocí uděláme něco, čeho litujeme. Pokud jsme v souladu se sebou a dokážeme emoce zachytit dřív, než je jejich intenzita vysoká, dokážeme vhodněji zareagovat.

Při lesních cestách probíhá i nějaká práce s tělem?

Jde o uvolnění prožívání, zvědomování si emocí. Práce s tělem, je také práce s dechem, třepání rukama nebo chození bosky. Ale může to být také individuální práce, pokud klient chce. Taky záleží na komunikačních dovednostech, protože když hovoříme o našich emocích, tak vyjádříme sami sebe, jak se cítíme. Je rozdíl, když řekneme druhému, že jsme zklamaní nebo smutní kvůli tomu, že něco neudělal, než když mu řekneme, že je líný. Když mluvím přes sebe, tak jsem upřímnější, transparentnější, přímější a není to agrese, nezraňuji druhého. Tyto dovednosti učíme v Bohnicích, jak vyjádřit to, co se děje. Nejprve popis situace (mám toho teď hodně v práci, do toho se stalo tohle, …) a pak vyjádříme, jak to na nás působí, což znamená třeba: jsem unavený, nemám energii, jsem z toho podrážděný, cítím naštvání a už nechci teď nic doma řešit. Představení žádosti, toho, co nám to přinese a posílení.

Jít do přírody není samospásné

Od účastníka vašeho semináře v rámci festivalu Na Hlavu zaznělo: My z vesnice chodíme do lesa a neděláme z toho terapii. Jak takovým lidem odpovídáte?

Když jsem měl workshop o duševním zdraví na Vysočině, tak všichni říkali, že do přírody chodí, že je všude okolo dostupná. Důvod, proč Terapie mezi stromy vznikla, je, abychom o sebe pečovali, o své duševní zdraví. A do přírody může jít každý. Takže odpovídám: To je parádní! Dělejte to víc, pokračujte v tom! Mám z toho radost. Kdybych měl říci jednoduchý vzkaz, tak by zněl: Vydejte se do přírody. Zároveň tohle můžu říci já, vy, premiér a nemusí to mít takovou váhu. Tak jsme si řekli, že pro to dodání důvěryhodnosti můžeme vytvořit projekt Terapie mezi stromy, kde se naučíme, jak z pobytu v přírodě pro naše duševní zdraví vytěžit víc. Zároveň si myslím, že to samotné vyražení do přírody nemusí mít vždy samospásný efekt.

Nepřipadá mi, že by lidé na vesnici byli s duševním zdravím na tom lépe.

V Kanadě dělali výzkumy, že člověk, který je blíž k přírodě, se dožívá delšího věku. Ono záleží na životním stylu. Člověk na vesnici může jíst špatně, sedět hodně u televize apod. Jedním z mýtů, který se traduje, je, že lidé v městech jsou obéznější. Výzkumy ukazují, že tomu tak není, především kvůli méně kvalitní stravě, která je dostupná na venkově. Taky není vesnice jako vesnice. Může to být kulturně podmíněné, že v Čechách se více holduje alkoholu než třeba na vesnicích v Kanadě a jinde. Je do toho zahrnuto mnoho dalších faktorů například strava, pohyb, stimuly, nebo jak moc jsme ve stresu a jak moc se rozrušujeme.

To, že jdu do přírody není samospásné. Péče o duševní zdraví může mít mnoho forem, důležitý je vědomý pohyb. Vyhledat odborníka a podívat se na svou situaci je relevantní. U nás to s využíváním odborných psychologických služeb je rozhodně lepší, než tomu bylo v 90. letech. Ve srovnání se západem je u nás stále cítit dědictví komunismu. 42 % Američanů někdy vidělo psychologa na konzultaci. Největší zájem je u mladé generace. Zároveň, už to není stigmatizující, že by se říkalo: ty chodíš na terapii, ty seš na hlavu. Ale naopak klienti začínají říkat, škoda, že jsem nepřišel dřív, mohl jsem si ušetřit spoustu trápení. Takže okolí se na člověka už nedívá skrze prsty, když začne chodit na terapii.

V přírodě pobývat s všímavostí

Proč tedy potřebujeme terapii v přírodě, když do ní tolik lidí chodí? Češi jsou známí chozením na výlety, pěší túry, do skal, po horách atd.

Rád to uvedu do kontextu, proč je potřeba návrat k přírodě s vědomým pobýváním v ní neboli s všímavostí. Rozptýlení je dnes všude. Příčiny jsou především vnější, je daleko více podnětů a smyslového přetížení, než bylo dříve. Pak je samozřejmě rozptýlení i vnitřní – naše myšlenky, emoce. To nás odvádí od toho, co chceme, od našeho zaměření se, od toho, abychom byli tím, kým skutečně jsme. Dalším mýtem je, že zvládáme více věcí tzv. multitasking. Když ale zvládáme více věcí najednou, je jejich kvalita nižší a nedokážeme se plně soustředit na všechny. Proto rostou diagnózy s poruchou pozornosti. Stimulů je moc, každý z nás dostane denně mnoho emailů, mnoho telefonátů, které musí vyřídit. Všímavost nás od tohoto přehlcení může chránit.

Můžete nám přesněji říci, co je to vlastně ta všímavost?

Zaměřená pozornost. V přítomném okamžiku. Nehodnotící. Akceptující. Snažíme se být tady a teď. Když jsme třeba v našich myšlenkách v minulosti, většinou dochází k napětí. Dostaneme se třeba do kruhu myšlení, že jsme něco mohli udělat jinak a něco jsme nezvládli. Například klasické smýšlení „co by kdyby“, kdy pak vzniká napětí a takové myšlení je nám v podstatě k ničemu.

Jak se ale dostat do mindfulness levelu?

Skrze naše smysly. Jednoduše řečeno, když jíme, tak jíme a nedělám u toho dalších pět činností. Všímáme si chutí, barev, jídla atd. V přírodě je všímavost jednodušší. Cítíme, jak fouká vítr, slyšíme ptáky, cítíme vůni stromů, zeminy, trávy, vidíme zeleň… Proto jsem propojil terapii s všímavostí v přírodě.

Jaké jsou obecně dopady všímavosti?

Redukuje stres, napětí, bolesti, ruminaci (vtíravé opakující se myšlenky), zlepšení zdraví, paměti, pozornosti, zmírní úzkosti a deprese.

S jakými klienty pracujete pomocí všímavosti?

V Bohnicích například s klienty, kteří mají hraniční poruchu osobnosti. Jsou velmi citliví a emočně nestabilní. Často mají problémy se sebepoškozováním. Za účelem uniknutí vnitřní bolesti se fyzickou bolestí zpřítomňují. Učíme je přibližně 40 dovedností (DBT) a ta stěžejní je právě všímavost. Učíme je zaměřit se na smysly, body scan, všímavost k emocím a podobně.
Mluvil jste, že máte dospívající lidi v prioritách. S dospívajícími nikdo moc nepracuje a klasická terapie jim ještě moc nepomáhá. Když vznikají mužské kruhy nebo nějaké cesty do přírody, tak mají také obavy vzít do skupiny mladistvé…

Podáváme žádost o grant, který je zaměřen na školy. Nebyl by to víkendový pobyt, ale byly by to cesty do přírody na jeden den. U středoškoláků nebo u vyšších tříd na druhém stupni už se dají ve skupině dělat techniky podobné jako s dospělými. U mladších je zapotřebí více forma hry.

Na vaší přednášce na 1. Autistické konferenci, která se jmenovala Všímavost, příroda a autismus, jste mluvil o projektu pro lidi s autismem, že jim také všímavost pomáhá.

To je náš projekt v Domově Sulická pro hendikepované. Je to několik domovů a v jednom mají sedm lidí s autismem. V období covidu je pro seniory a hendikepované lidi v domovech těžké období. Mají samozřejmě zpřísněná pravidla, nemohou k nim návštěvy, nemohou na výlety.
Proto máme nyní kampaň na Donio, abychom mohli vyrazit na lesní terapii i s klienty, kteří si ji nemohou dovolit anebo je pro ně i logisticky a motoricky náročné se do přírody dostat.
Ještě se podařilo podat žádost o jeden grant přímo na Terapii mezi stromy s mindfulness pro lidi na spektru autismu a také pro pečující o děti s PAS. Pokud by to vyšlo, tak by pilotní projekt byl v pražských lesích během dalšího roku. Chtěl bych zmínit, že rodičovství dětí na spektru je náročné. I jim pak intervence všímavosti přináší úlevu, zmírňuje stres a obavy, a to se pak projeví i ve způsobu opatrování tohoto dítěte.

V čem techniky všímavosti pomáhají lidem s autismem?

Z přístupu všímavosti a pobytu v přírodě pro lidi na spektru proběhly výzkumy v zahraničí. Zmiňovaly, že dopad všímavosti je podobný jako u většinové populace. Dokonce větší, protože sníží míru deprese a úzkosti. Zlepší schopnost pozornosti a soustředění se. Sníží míru agresivity a sebeagresivity (škrábání se, kousání, házení předměty atd.) a také se jim sníží kognitivní rigidita. Což znamená, že máme zažité nějaké postoje nebo způsoby chování, které jsou neefektivní nebo máme přesvědčení, které nás vede k negativnímu nebo neefektivnímu chování, není nám prospěšné a nevede k našemu cíli. Praktikováním všímavosti se rigidita snižuje, takže jsme vlastně flexibilnější ke změně našich postojů, které nám škodí.

____________

rozhovor vedla Dagmar Edith Holá / foto z konference Márty Janča a úvodní foto archiv psychologa Adama Táborského

Text podpořen z grantu MHMP. Projekt je realizován s finanční podporou hlavního města Prahy.

Dopřejte terapii mezi stromy i lidem, kteří si ji nemohou dovolit

Pokud chcete pomoci klientům, kteří si nemohou dovolit lesní terapii s terapeuty, můžete přispět v rámci crowdfundingové sbírky na portálu Donio.