Ahoj, mám ADHD

Někdy bych chtěla, aby lidé bez ADHD zkusili žít alespoň jeden den s mým mozkem, který mi sám vybírá, na co se zrovna budeme soustředit a kdy komu skočíme do řeči. Mozkem, ve kterém to neustále hučí jako na čtyřproudé dálnici, a já mám někdy problém slyšet, co ostatní říkají, protože myšlenky a vše kolem prostě hodně sviští a já mám problém vše sledovat. Výměna mozků ale zatím možná není, tak ti chci alespoň říci, co tě čeká, pokud se rozhodneš být mým přítelem. A já doufám, že se nebojíš, protože ta společná cesta může být docela zábavná. Jistě, v mnoha ohledech jsme stejní. Baví nás podobné věci, žijeme podobné obyčejné životy, řešíme podobné každodenní problémy. Jsou ale určité oblasti, kde se lišíme. A pokud se rozhodneš vpustit mě do svého života, na některé z nich tě připravím. Budu ti skákat do řeči. A navíc s tématem, které nesouvisí s tím, o čem se bavíme. A bude to v nejméně vhodnou chvíli. A navíc uprostřed tvé věty, než se stihneš nadechnout na pokračování. Možná mi zrovna budeš vyprávět něco důležitého, nebo mi popisovat tvé starosti. Budu tě poslouchat a opravdu mě to zajímá, vůbec mi to není jedno. A uprostřed mého naslouchání tě náhle přeruším a zeptám se tě, zda jsem ti už říkala, co se stalo mému synovi včera při obědě. Vím, je to velmi nevhodné. Vím, naprosto tě chápu, že si myslíš, že ignoruji tvé vyprávění. Vůbec to tak není. To jen část tvého příběhu vyprovokovala v mém mozku sérii rychloúvah, které během vteřiny vytáhly z mé paměti nějakou vzpomínku. A já ti ji prostě musím hned říci. Omluvím se ti, ale za chvíli provedu totéž. Neznamená to, že se soustředím jen na sebe a své problémy. Ty mě zajímáš.