Náš dvanáctiletý syn má problémy především se zvládáním svých vlastních emocí. Jeho reakce na pozitivní i negativní pocity jsou extrémní na obě strany. Když má radost, je to radost nekonečná. Když má zlost, je míra úplně stejná. Doma s tím počítáme a umíme to mírnit a řídit. Nebylo to lehké, ale nějak to po těch letech už zvládáme.
Úplně jiná situace je, když do toho vstoupí někdo další – například škola. Hromady poznámek, e mailů, telefonátů, osobních návštěv a názorů učitelů, vyřčených i nevyřčených, nás svého času opravdu vyčerpávaly. Člověk pociťuje bezmoc, když nemůže nijak zasáhnout a ve škole se urputně snaží dodržet ty „svoje“ postupy.
Byli jsme v té době skutečně vyčerpáni marnou snahou nějak synka nalomit a přesvědčit, aby aspoň trochu splynul s davem, protože to od něj společnost očekává. Nebudu rozebírat, co si o tom všem myslím – to by bylo na samostatný článek, ale poskytnu jiný pohled na věc. Takový trochu matematický.
Ve škole tráví náš syn 10 měsíců v roce. Odpolední výuku má zrušenou, takže se jedná o 4 školní hodiny denně. Za měsíc tam tedy přečká cca 80 hodin. Posledních 14 dní školního roku je už mlaďoch doma, protože „ve škole už se to nedá vydržet“. Následně odečtu prázdniny (vánoční, jarní, pololetní), ředitelská volna a státní svátky, odhadem také nějakou tu chorobu a dostanu se na docházku cca 8 měsíců v roce. To je tedy celkem 460 hodin strávených ve škole, kdy může dojít (a často dochází) ke konfliktům a problémům.
Rok má 365 dní, což je 8760 hodin. Problematických je tedy něco přes 5 % času, který náš syn prožívá. Odečtu-li spánek, dostávám se asi na 8 % problémového času z celého roku.
Zbývá tedy 92 % roku, kdy je možno si co nejvíc normálně užívat dětství a nezabývat se systémem!
Když jsem se dostal k tomuto číslu, došlo mi, že je zbytečné se až tolik trápit tím, co se děje ve škole. A… ulevilo se mi.
text Roman Bradáč (otec 12-letého syna s AS)
Sdílet
Jedna odpověď
Opravdu upřímně Vám držím pěsti!!! My jsme dopadli podstatně hůře. Ve 12 až 13 letech se daly poznámky učitelů ještě ustát, pak následovala oficiální diagnoza AS a podezření, že já jako maminka jsem AS taky. Následoval IVP, asistent, narážky, že syn patří na zvláštní školu (sorry, na to je moc chytrej), neustálé vysvětlování, co jsou příznaky narůstajícího neklidu, čím mohli předejít meltdownům, přesto pokračovala ignorace a nerespektování IVP. U syna se vyvinulo úzkostné vyhýbavé chování, což skončilo hospitalizací v PL. Jak naivní jsme byli, když jsme čekali pomoc! Nejprve jsme se dozvěděli (už na příjmu), že „diagnózu určitě změníme“…např. proto, že navazuje kontakty, tedy není autista. Také to, že „autistické projevy nerespektujeme, ale potlačujeme“…takže například i synovy pohybové manýry byly negativně bodovány, zakazovány, dítě nazýváno simulantem a nevychovaným rozmazleným spratkem. Škola synovy afekty velmi barvitě popsala nejprve na OSPOD, a když to nemělo odezvu, podala trestní oznámení, že ohrožuje žáky a zaměstnance. Přitom by stačilo tak málo! Respektovat odlišnost a nesnažit se z AS udělat součást stáda. Jediný ústupek, který je nevyhnutelný, je včas reagovat, aby k záchvatu nedošlo. Nejsmutnější je, že nejenže se asistent nesnaží sám sledovat příznaky, ale i v okamžiku, když sám AS upozorní, že je nejvyšší čas reagovat, tak nenajde odezvu 🙁 Sorry, ale já nechci být „normální“! Ano, jsem podle nich špatná matka, nekritická a špatně vychovávající, ale já doma žádné záchvaty řešit nemusím, a to přesto, že taky občas musím kárat a trestat. Přeju Vám, abyste nemuseli projít tím, co nyní zažíváme my…