Mnoho dětí zejména s PAS i přestože jsou nadané, inteligentní dostávají v nějakém období doporučení od lékaře nebo SPC k individuální docházce do školy. Některým postačí menší počet hodin, jiné dítě dochází obden. Někteří docházejí do školy čtyři dny a v pátek už zůstávají doma. Rodiče doučování řeší různě. Soukromým učitelem, jiní učí dítě sami. Mně se podařilo najít dobrovolnici Američanku Maren, která má také Aspergerův syndrom, a povídá si s Jakubem v angličtině, protože je na úrovni vyšší (pravděpodobně díky nadání na jazyky), ale ve škole o hodinách angličtiny nebyli schopni s ním pracovat, tak aby se nenudil. Zuzana je další žena, která vzala mého syna s autismem jako výzvu a díky tomu, že studuje Akademii sociálního umění se s ním učí kreativně výtvarným stylem, že Jakub dokonce spolupracuje a pracuje! A navíc ho to baví a… nemá nežádoucí chování a nespí. Zatímco pro školu a psychiatričku už byl psychiatrickým pacientem, kterého je nutné léčit a přeřadit do jiné školy pro takové pacienty, tak Jakub nemá léky a po měsíci pouhých dvou dnů týdně úlevy od školy, ale zároveň učením se Zuzanou, se zlepšuje i sociálně. Jako kdyby se vracel do proudu řeky, ze které byl vyrván stylem učení běžné základní školy. Ale už dost. Tuto rubriku, která se bude jmenovat Výkřiky Atypáčka, jak sám Kuba říká dětem jako je on sám, předávám Zuzaně a ona vám bude psát postřehy ze setkávání se s Jakubem (nad učením a hrou).
Z Jakubom som sa stretla prvýkrát, keď som k ním prišla domov, sa s ním zoznámiť. Z jeho mamou som sa dohodla na jeho individuálnom doučovaní 2 krát do týždňa, kedy Jakubko nemôže byť ve škole. Odporučilo SPC pre chlapcovo vyhorenia, kedy v škole takmer už len spal alebo mal nežiadúce správanie.
Naše prvé stretnutie prebehlo takto. Jakub sedel za počitačom a hral videohry.
”Ahoj,“ pozdravila som ho.
“Dobrý deň,” odvetil a ani sa na mňa nepozrel.
“Môžeš mi tykať.”
„Kubí, to je tá slečna, čo som ti vravela, že príde,“ povedala mu jeho matka.
„Já vím,“ odvetil.
Pozrela som sa na jeho matku a povedala jej: „Kľudne nás môžeš nechať samych, my sa trošku porozprávame a zoznámime, že Jakubko?“ hovoriac to zároveň aj Jakubovi.
Mama možno trošku zaváhala, predsa sme sa videli prvýkrát. No, potom povedala mladšiemu synovi, že sa pôjdu na chvíľu prejsť.
“Stačí nám tak 15 – 20 minút,” povedala som jej.
Keď odišli, sadla som si oproti chlapcovi na postel a povedala som mu: „Jakub, pozri sa na mňa, pozri sa mi do očí.“
Povedala som to aj napriek tomu, že som už vedela, že autisti sa neradi dlho pozerajú do očí, prípadne nenaväzujú očný kontakt. Aj napriek tomu som to riskla. Chvíľku uhýbal očami. Chytila som mu tvár do svojích rúk. „Neboj sa, pozri sa do mojích oči.“
Keď sa mi znovu po chvíľkovom váhaní pozrel do očí… Áno, videla som v jeho očiach tú bytosť, ktorú som cítila, že v ňom nájdem. Tá bytosť ma na moment ochromila, aká hlboká a čistá duša sa pozrela do mojej duše.
„Ty si dobrá duša, Jakub!”
„Ja viem, odvetil.”
Pohladkala som ho po vlasoch a sadla som si na stoličku,
„Nemusíš mať strach zo mňa, ja som ťa neprišla buzerovať. Budem sa s tebou snažiť učiť tak, aby to bolo pre teba príjemné, dobre?“
„Dobre.“
Z autistom som sa nikdy nestretla. V škole sme mali pár prednášok o autizme, ale priznám sa,moc múdra som z toho nebola. Pätnásť minutové stretnutie z Jakubom mi dalo viac, ako keby som si prečítala 200 stranovú knihu. Prečo? Pretože jeho duša mi odkryla jeho pravú bytosť v ňom. Vedela som, že sa na mňa pozerá priamočiara a úprimná bytosť. Vycítila som, že keď sa k nemu budem správať ako k nemocnému, zablokuje to aj jeho aj mňa v našej komunikácii. Vycítil by, že nie som prirodzená, že sa pretvarujem. Chcem tým povedať, že sa naňho nepozerám ako na austistu. Vidím v prvom rade ľudskú bytosť, dušu, ktorá mi hovorí niečo o sebe, o svojích potrebách… a jeho autizmus beriem len ako výkrik z jeho duše.
Keď sa vrátila jeho mama z vonka z jeho mladším bratom, povedala: „Ukáž Zuzke tú rozprávku, čo si napísal.“
Spoločne ju našli na počítači. Začala som čítať cez rameno Jakuba: „Za devatero horami a za sedmero řekami žil kocour Pantík. Kocour s darem od víly se může měnit na draka a tak může pomáhat lidem….“ (celá pohádka zde)
„To si písal ty?“
“Ano.”
“Je to krásne!”povedala som.
A keď si jeho rozprávku prečítate vy, porozumiete, že je len iný, iný Atypáček.
A ja vám občas budem rozprávať, ako ho učím, aby sa mu vrátila vnútorná motivácia k vzdelávaniu sa, aby prestal mať odpor k učeniu, aby si začal veriť. Pretože jeho mama vie, že toto všetko sa školou stratilo.
___________
text Zuzana Horníková / pohádka Jakuba bude celá uveřejněna v neděli, kdy ATYP magazín publikuje tvorbu autistů.
VÝZVA:
Prosíme, pište nám do komentářů na Facebooku ATYP magazínu nebo pod článek, kdo máte zkušenost s tím, že vaše dítě musí či muselo mít nějakou dobu individuální docházku. Zjišťujeme, kolik takových dětí je, a předáme čísla neziskovce, která získala grant na doučování dětí sociálně vyloučených a se specifickými potřebami. Toto téma je u nás absolutně neřešené a nepíše se o tom. Přitom to velmi zasáhne celou rodinu. Chtějí zažádat o grant větší a pomoci tak i mimopražským rodinám v takové situaci.
Prosím, pražští zájemci o „učitele“ na doučování dítěte se specifickými potřebami, ozvěte se přímo na redakce@atyp.wpdistro.cz nebo hola.dasa@seznam.cz. Pokud dokonce svého učitele již máte, tím lépe. Organizace ho bude moci drobnou částkou zaplatit.
Jedna odpověď