Terapeutka a religionistka Bc. Renáta Škrabalová (50 let) se zaměřuje hlavně na skoliózy u dětí i dospělých. Podle ní jsou často kombinované vady, DMO, autismus, ale i deprese a úzkosti spojené se špatnými stereotypy chůze a postoje. Metodu spirální stabilizace učí i fyzioterapeuty a doktory ve svém Centru Spiralyoga. Renata Škrabalová má třináctiletého syna s autismem a pomáhá i pečujícím těchto dětí.
Jak jste se dozvěděla, že máte dítě s autismem?
Bylo to znát už od synova roku a půl, ale dlouho jsem si to nechtěla připustit. Říkala jsem si, že je jen vývojově zpomalený, že to bude dobré, pořád jsem si četla, že některé děti začnou mluvit později, třeba až kolem třetího roku. Trochu neklidný byl už odmalička, nejspíš to začalo antibiotiky u porodu, která narušila mikrobiom, takže on pak nemohl vstřebávat do svých střev ty správné bakterie. To mi řekla doktorka, s tím, že očkování na roce a půl to pak jen dodělalo. Jako jediné očkování jsme měli hexavakcínu. Po ní se velmi rychle horšil každý den o něco víc. Skládal kostičky, kolečka do šablon podle tvarů, a najednou po očkování cpal kolečko do trojúhelníčku. Věci, které uměl předtím, najednou neuměl. Uměl slova a najednou neuměl mluvit vůbec. Byl u něj okamžitě silný regres.
Takže jste začali chodit k lékařům?
Samozřejmě jsem začala standardně hledat v systému, pak jsme byli u různých odborníků, pak jsme chodili do CTA, Nautisu…
Jak jste se dostali rovnou k autismu? Většina rodičů říká, že o autismu vůbec nic nevěděli a dostali se k odborníkům na poruchy autistického spektra až později.
Zajímala jsem se o to už dlouho předtím. Jelikož jsem fyzioterapeut a pracuji s lidmi se skoliózou, tak jsem se s tím setkávala i u klientů. Protože když se vyvíjí mysl jinak, tak i tělo se začne nějak kroutit. Takže autisté mají velice často buď skoliózu, nebo nějaké jiné deformity na těle.
Často se u dětí na spektru objevuje chůze na špičkách. U vašeho syna také?
Chodil tak asi až do osmi let. V nemocnici nám poradili, že se píchá botulotoxin do pat, tak to jsme samozřejmě neabsolvovali. Definitivně synovi pomohl doktor Živný v NeuroCentru. Do čtvrt roku přestal chodit po špičkách.
Do NeuroCentra jste přišli až v osmi letech syna. Nebylo to už pozdě? Jak pomohl pan doktor Živný?
To nám pan doktor naznačil. Ale my jsme se k informaci o něm a jeho metodě dřív nedostali, i když jsme k odborníkům chodili. Jeho bodová terapie synovi nakonec pomohla. Terapie pomocí stimulace reflexních bodů (FPIT = False Proprioceptive Information Therapy) je u každého konkrétního dítěte šitá na míru. Pan doktor Živný naučí rodiče terapii pomocí stimulace reflexních bodů, kterou opakují několikrát denně.
Jednou jste mi vyprávěla, že jste byla v dětství taky zvláštní…
Já jsem taková zvláštní pořád. (smích) Obecně si myslím, že rodiče autistů jsou často taky trochu zvláštní. Nebo aspoň jeden z nich. I ty skoliózy tam vidím. Většinou když to dítě má velkou skoliózu, tak tatínek nebo maminka ji mají taky, jenom třeba ne tak velkou. Ale myslím si, že náběh na autismus je daný především geneticky.
Co jste pozorovala na sobě podobného se synem?
Já jsem měla úplně svůj svět, měla jsem problém se bavit s lidmi, třeba jsem hodiny koukala na rybičky v akváriu. Nebo jsem si na chalupě sedla na strom a hodiny jsem koukala, jak se vlní obilí. Nevěděla jsem, jak mám mluvit se spolužáky, cítila jsem se prostě jiná. Vždycky jsem měla třeba jednu dobrou kamarádku, ale ve větším kolektivu jsem se cítila jako E.T.
Taky jste mi vyprávěla, že jste se málem nedostala na střední školu.
Učitelka doporučovala rodičům, ať mě dají na nějaký učňák bez maturity, že na střední nemám, ale táta s tím nesouhlasil, takže jsem šla na ekonomku a vysokou jsem si dodělávala pak v dospělosti.
Proč si učitelka myslela, že na to nemáte?
Neměla jsem úplně špatné známky, ale asi jsem jí nebyla sympatická. Já jsem moc neposlouchala, jiné děti byly hodné, ale já jsem občas řekla svůj názor. Nakonec jsem si udělala i religionistiku na vysoké, ale až při práci.
Jak jste se dostala k tomu, co děláte nyní?
Po škole jsem začala trochu pracovat s tělem. Měla jsem skoliózu a začala jsem tloustnout, měla jsem kvůli tomu dost zdravotní problémy. Po dvacítce jsem začala víc sportovat, dostala jsem se i k józe, a tak mě to chytlo, že jsem sama jednou nebo dvakrát týdně vedla skupinku jógy. Pak jsem se dostala k masážím, tak jsem si udělala kurz masáží. V té době jsem studovala na vysoké škole religionistiku. Odešla jsem z práce a rozhodla jsem se, že budu mít krámek s bylinkami a keramikou. Vzadu jsem měla malou tělocvičnu pro čtyři lidi na jógu nebo masáže. Časem jsem si k tomu přidávala další činnosti. Hlavně přes Dornovu metodu a spirální stabilizaci (SPS) jsem se dostala k odbornějším věcem.
Co vlastně si mám představit pod Dornovou metodou a spirální stabilizací?
Dornova metoda se zaměřuje hlavně na kosti, klouby a obratle a na jejich srovnání do anatomicky správné pozice. Jedná se o jednorázovou terapii, která se případně zopakuje až po nějakém čase. SPS se zaměřuje na celkovou práci svalů a těla v pohybu. Naučíte se sestavu cviků, které je pak potřeba pravidelně cvičit každý den. Tím si znovu zpevníte svaly, které byly špatnými pohybovými vzorci oslabené. Zároveň toto cvičení někdy doplňuji manuální terapií, ve které klientům naopak uvolňuji svaly, které mají přetížené. Tyto blokády jsou často způsobeny nejen špatnými pohybovými, ale i mentálními vzorci. Během terapie dochází k jejich přenastavení.
Fascinuje mě, jak na těle člověka přesně poznáte, co ho trápí. Jak jste se k tomu dopracovala?
Jak jste se dostali rovnou k autismu? Většina rodičů říká, že o autismu vůbec nic nevěděli a dostali se k odborníkům na poruchy autistického spektra až později.
Zajímala jsem se o to už dlouho předtím. Jelikož jsem fyzioterapeut a pracuji s lidmi se skoliózou, tak jsem se s tím setkávala i u klientů. Protože když se vyvíjí mysl jinak, tak i tělo se začne nějak kroutit. Takže autisté mají velice často buď skoliózu, nebo nějaké jiné deformity na těle.
Často se u dětí na spektru objevuje chůze na špičkách. U vašeho syna také?
Chodil tak asi až do osmi let. V nemocnici nám poradili, že se píchá botulotoxin do pat, tak to jsme samozřejmě neabsolvovali. Definitivně synovi pomohl doktor Živný v NeuroCentru. Do čtvrt roku přestal chodit po špičkách.
Do NeuroCentra jste přišli až v osmi letech syna. Nebylo to už pozdě? Jak pomohl pan doktor Živný?
To nám pan doktor naznačil. Ale my jsme se k informaci o něm a jeho metodě dřív nedostali, i když jsme k odborníkům chodili. Jeho bodová terapie synovi nakonec pomohla. Terapie pomocí stimulace reflexních bodů (FPIT = False Proprioceptive Information Therapy) je u každého konkrétního dítěte šitá na míru. Pan doktor Živný naučí rodiče terapii pomocí stimulace reflexních bodů, kterou opakují několikrát denně.
Jednou jste mi vyprávěla, že jste byla v dětství taky zvláštní…
Já jsem taková zvláštní pořád. (smích) Obecně si myslím, že rodiče autistů jsou často taky trochu zvláštní. Nebo aspoň jeden z nich. I ty skoliózy tam vidím. Většinou když to dítě má velkou skoliózu, tak tatínek nebo maminka ji mají taky, jenom třeba ne tak velkou. Ale myslím si, že náběh na autismus je daný především geneticky.
Co jste pozorovala na sobě podobného se synem?
Já jsem měla úplně svůj svět, měla jsem problém se bavit s lidmi, třeba jsem hodiny koukala na rybičky v akváriu. Nebo jsem si na chalupě sedla na strom a hodiny jsem koukala, jak se vlní obilí. Nevěděla jsem, jak mám mluvit se spolužáky, cítila jsem se prostě jiná. Vždycky jsem měla třeba jednu dobrou kamarádku, ale ve větším kolektivu jsem se cítila jako E.T.
Taky jste mi vyprávěla, že jste se málem nedostala na střední školu.
Učitelka doporučovala rodičům, ať mě dají na nějaký učňák bez maturity, že na střední nemám, ale táta s tím nesouhlasil, takže jsem šla na ekonomku a vysokou jsem si dodělávala pak v dospělosti.
Proč si učitelka myslela, že na to nemáte?
Neměla jsem úplně špatné známky, ale asi jsem jí nebyla sympatická. Já jsem moc neposlouchala, jiné děti byly hodné, ale já jsem občas řekla svůj názor. Nakonec jsem si udělala i religionistiku na vysoké, ale až při práci.
Jak jste se dostala k tomu, co děláte nyní?
Po škole jsem začala trochu pracovat s tělem. Měla jsem skoliózu a začala jsem tloustnout, měla jsem kvůli tomu dost zdravotní problémy. Po dvacítce jsem začala víc sportovat, dostala jsem se i k józe, a tak mě to chytlo, že jsem sama jednou nebo dvakrát týdně vedla skupinku jógy. Pak jsem se dostala k masážím, tak jsem si udělala kurz masáží. V té době jsem studovala na vysoké škole religionistiku. Odešla jsem z práce a rozhodla jsem se, že budu mít krámek s bylinkami a keramikou. Vzadu jsem měla malou tělocvičnu pro čtyři lidi na jógu nebo masáže. Časem jsem si k tomu přidávala další činnosti. Hlavně přes Dornovu metodu a spirální stabilizaci (SPS) jsem se dostala k odbornějším věcem.
Co vlastně si mám představit pod Dornovou metodou a spirální stabilizací?
Dornova metoda se zaměřuje hlavně na kosti, klouby a obratle a na jejich srovnání do anatomicky správné pozice. Jedná se o jednorázovou terapii, která se případně zopakuje až po nějakém čase. SPS se zaměřuje na celkovou práci svalů a těla v pohybu. Naučíte se sestavu cviků, které je pak potřeba pravidelně cvičit každý den. Tím si znovu zpevníte svaly, které byly špatnými pohybovými vzorci oslabené. Zároveň toto cvičení někdy doplňuji manuální terapií, ve které klientům naopak uvolňuji svaly, které mají přetížené. Tyto blokády jsou často způsobeny nejen špatnými pohybovými, ale i mentálními vzorci. Během terapie dochází k jejich přenastavení.
Fascinuje mě, jak na těle člověka přesně poznáte, co ho trápí. Jak jste se k tomu dopracovala?
Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
