Autistka na očistné Svatojakubské pouti do Santiaga de Compostela

Autistka na očistné Svatojakubské pouti do Santiaga de Compostela

Vzít batoh na záda a jít mě lákalo dlouho, ale měla jsem strach se vydat sama zcela do neznáma. Na konci ledna 2019, před začátkem nového semestru, mě napadlo jít svatojakubskou pouť ve Španělsku. Každý rok jí projdou tisíce poutníků, je bezpečná, dobře značená a podél cesty jsou různé ubytovny pro poutníky (tzv. albergue). Co by se asi tak mohlo pokazit? Sbalila jsem si batoh a zcela nepolíbená ultra light turistikou (snaha o co nejnižší hmotnost batohu) si koupila letenky a vyrazila.

ZAČÁTEK ŠPATNÝ, VŠECHNO DOBRÉ?

Do 30 minut po příletu do Barcelony mi byl ukraden mobil. V zoufalé naději, že jsem ho nechala v autobuse, jsem se šla zeptat do infocentra, kde tu je autobusové nádraží. Ale ouha, právě začala siesta a znovu se otevírá až k večeru. Šla jsem k telefonním budkám, abych aspoň zavolala domů, ale žádná nebyla funkční. Po nějaké době se mi podařilo získat informaci, že autobusové nádraží údajně neexistuje, ale z letiště jezdí celkem devět autobusů a každý má své číslo. Šla jsem tedy na zastávku, odhodlaná se ptát řidičů, jestli se nenašel mobilní telefon. To jsem se ale přepočítala. Po první várce španělských nadávek a dalších šesti pokusech jsem si uvědomila, že ubrečené oči ani dva copánky neobměkčí srdce řidičů natolik, aby na mě promluvili anglicky. Neměla jsem dostatek peněz na nový telefon a zbyla mi poslední možnost, zastavit nějakého kolemjdoucího, jestli mi nepůjčí svůj, ať si můžu zavolat. Po dvou hodinách snažení jsem zjistila, že v centru Barcelony vám nikdo telefon nepůjčí, ať se usmíváte sebevíc. Nakonec se mi podařilo přemluvit jednu paní v obchodním centru a zavolala jsem své sestře. Potlačovaný meltdown se okamžitě projevil, totálně jsem se zhroutila a jen brečela. Chudák paní na mě vyděšeně zírala. Sestra mi půjčila peníze, ať si můžu koupit nový telefon. Vydala jsem se do pobočky elektroniky, abych sehnala co nejlevnější mobil. Prodavač se na mě zkoumavě zadíval, odběhl se poradit s vedoucím a následně vytáhl z šuplíku jakýsi otřískaný mobil s tím, že za 150 euro je můj. Samozřejmě pouze za hotové. Řekla jsem, že nejsem naivní, abych tomu věřila, a hledala dál. Nakonec se mi podařilo sehnat mobil i novou sim kartu za slušné peníze, nabrala jsem odvahu v cestě pokračovat a vyrazila. Nic horšího se mi přece stát nemůže…

KREV, TERORISTKA A SLONÍ NOHY

Došla jsem na vlakové nádraží, kde jsem měla nastoupit do nočního vlaku směr Leon, město, kde jsem měla začít svoji pouť. Na toaletě se mi spustila krev z nosu, zřejmě ze všeho toho stresu. Když jsem vyběhla z kabinky k umyvadlu se zakrvácenou rukou, ostatní ženy mi soucitně nabízely tampón. Další problém nastal hned při nástupu. Zřejmě můj vyděšený pohled přiměl ochranku si myslet, že jsem teroristka, a poté, co mi prohrabali všechny věci a zabavili mi můj oblíbený cestovní nožík, si mě zapsali na seznam možných podezřelých lidí. Ve vlaku jsem našla svoje místo, sundala si boty a konečně usnula. Ve 4 ráno vlak dorazil do Leon. Přes noc mi kotníky natekly do sloní velikosti, až mi byly krátké tkaničky. Odhodlaně a trochu vratkou chůzí jsem se vydala do útrob spícího města. Přece nemůže být tak těžké najít místo, kde mi vydají kredenciál (průkaz poutníka). Po třech hodinách beznadějného bloudění jsem se vrátila na nádraží, lehla si na lavičku, přikryla se dekou, kterou jsem dostala ve vlaku, a spala na bezdomovecký styl až do 9. hodiny ranní. Pak šlo vše už krásně, našla jsem, co jsem potřebovala, a vydala se na cestu. Zlepšila se mi nálada a vrátila odvaha. Vybrala jsem si 350 kilometrovou trasu po Camino Frances…

Autistka na očistné Svatojakubské pouti do Santiaga de Compostela 2

JE TŘEBA BÝT VDĚČNÝ ZA DROBNOSTI, I KDYŽ JSOU RŮŽOVÉ…

Večer jsem došla k místu, kde jsem se chtěla ubytovat. Bylo zavřeno. Přes zimu není sezóna, tak jsou otevřené jen některé ubytovny. Naštěstí jsem brzo našla jiné otevřené albergue, shodila svůj ultra heavy batoh (jakože velmi velmi těžký) ze zad a chtěla se konečně umýt. Prohrabu celý batoh a co nezjistím, nevzala jsem si sebou žádný ručník. Odvážně jsem vzala zářivě růžovou deku z vlaku, na pouti si člověk musí odpustit trochu komfortu. Díky umělému vláknu jsem kapky vody ze sebe spíše shazovala než utírala, ale byla jsem příliš vyčerpaná na to, abych to nějak řešila. Nakonec tento pseudo ručník se mnou zůstal celou cestu. Před usnutím jsem se ještě stihla seznámit s šedesátiletou babičkou, se kterou jsem sdílela pokoj. Prodala, co měla, a vydala se z Arménie pěšky až do Santiaga.

JAK SE NESTRAVOVAT NA POUTI

Abych ušetřila prostor za jídlo, táhla jsem sebou 3 kg Many (jedná se o nápoj obsahující všechny důležité živiny a může nahradit obyčejné jídlo). Zdálo se to jako super nápad. Posnídala jsem Manu a s úsměvem na tváři jsem vyrazila hned z rána. Poobědvala jsem Manu. Pomalu byl čas začít přemýšlet, kde budu dneska spát. Žaludek se poněkud vzpouzel tekuté stravě, ale já byla neúprosná, žádné zastavování, jenom Mana. Začalo se smrákat a já stále nemohla najít otevřenou ubytovnu. Rozpršelo se. Zhroutila jsem se na kamennou lavici pod stříškou kostela a přemýšlela co dál. Nakonec jsem se ještě vzchopila a došla zbývajících sedm km do další vesnice, kde byla otevřená ubytovna. Jednalo se o velkou místnost s přibližně 50 postelemi. Nebyla nijak vyhřívaná, ale byla tam sprcha a cena ubytování byla dobrovolná, při odchodu se hodilo pár peněz do kasičky na stole. Byla jsem tam sama. Ušla jsem 46 km. Byla jsem neskutečně vyčerpaná, všechno mě bolelo a byla mi zima. S nechutí jsem do sebe nacpala další dávku Many.

Autistka na očistné Svatojakubské pouti do Santiaga de Compostela 3

JAK NEZEMŘÍT V HORÁCH

Třetí den jsem se na Manu už nedokázala ani podívat. Po včerejším výkonu mi bylo při pomyšlení na tekutou stravu tak zle, že jsem radši nesnídala a vydala se na přechod nejvyššího bodu na trati. Výška 1550 m. n. m. Když jsem byla okolo 1000 m. n. m., zastihla mě sněhová bouře. Vítr hnal ledové krystalky do mého obličeje takovou silou, že jsem nebyla schopna zvednout oči a podívat se, kudy mám jít. Po kolena ve sněhu jsem se orientovala podle kompasu, pořád na západ. Bez žádného jídla a žádné civilizace jsem brzo byla na kraji vyčerpání. Věděla jsem, že pokud se zastavím i jen proto, abych se napila, tak už nebudu mít sílu vykročit znovu. Při životě mě držela jediná myšlenka – přece nebudu další Češka, co zemře v horách. Rychlostí, při které by mě i šnek předběhl, a se sněhem už do půlky stehen jsem se brodila dál. V hlavě jsem počítala. Jeden krok, druhý krok. Až jsem byla u desátého, zastavila jsem a počítala do dvaceti. A pak znovu vykročila. Po několika nekonečných hodinách jsem narazila na silnici. Kolena mě bolela tak moc, že jsem musela dva klacky využívat jako berle. Každý krok byl utrpení…

V dalším díle se dozvíte, jak to se mnou dopadlo. Seznámím vás s mojí nově nabytou poutnickou rodinou, podivnou koupelnou v kostele, pravým poutníkem a na závěr budu opět propagovat spaní ve stylu bezdomovce. Rozhodně druhý díl vás už bude inspirovat vyrazit na Cestu svatého Jakuba také:-)

____________

text Anežka G. / foto archiv Anežky

Práce na tomto rozhovoru je hrazena z grantu MHMP, proto není v placené sekci, ale přístupný všem čtenářům.

BOX:

Camino de Santiago neboli Svatojakubská cesta je pouť středověkého původu. Vede do katedrály v Santiagu de Compostela v Galicii na severozápadě Španělska. Camino de Santiago láká poutníky z celého světa, jen v roce 2019, kdy putovala i naše redaktorka ATYP magazínu Anežka, bylo vydáno téměř 350 000 poutních certifikátů Compostela (ve srovnání s pouhými 1 200 v roce 1985). Pouť získává čím dál větší popularitu. Důvod, proč poutníci procházejí starodávnou stezkou, se postupem času měnil. Nyní je to obohacující zážitek pro každého, kdo rád chodí nebo jezdí na kole. Existuje mnoho způsobů, jak se pustit do této jedinečné výzvy. Na trase potkáte skvělé lidi a uvidíte nádherná místa. Stezky Camino de Santiago jsou velmi dobře značeny lasturami a značkami namalovanými všude (stromy, silnice, stěny), stačí následovat žluté šipky a dovedou vás až do Santiaga de Compostela! Mějte na paměti, že k získání poutního certifikátu Compostela musíte projít alespoň posledních 100 km do Santiaga de Compostela, nebo projet posledních 200 km na kole.

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email

Přihlášení