Autistka v tanečních a na tělocviku

Autistka v tanečních

Nervózně se dívám na svůj odraz v zrcadle a osobu tam jako bych nepoznávala. Jsem rozklepaná. Rozumějte tomu dobře, já se společných akcí nebojím, jenže vědomí, že jdu do tanečních, že jdu někam, kde budu muset dělat činnost, kterou absolutně neovládám, s nějakým klukem, budu muset mít šaty a budou mne oslovovat slečno, mi nahání husí kůži. Naštěstí tam nejdu sama, i spolužáci jdou, a moje mamka mne poprvé veze autem, kdybych náhodou místo, kde se hodiny konají, nenašla.

Vzala jsem si šaty, které jsou ty nejméně „nazdobené“ a „dívčí“, co v obchodě byly, připnu si na ruku svůj kyborgán (detektor radiace na vibrační odezvu, výplod jednoho technicko-uměleckého projektu, někdy příště se o něm rozhovořím víc), dám si na hlavu sluchátka a jdu za mamkou.

Do cíle dojdu s mírným předstihem, odkládám si v šatně bundu a pořadatelé mne oslovují samozřejmě mým úředním jménem. No nic. Sednu si do nádherného pozlaceného sálu, kde hraje uklidňující vážná hudba, a začnu si psát s jedním španělským členem našeho uměleckého hnutí kyborgismu, který mi kyborgán chválí. Uběhne několik minut a spolužáci nikde. Začnu být nervózní, jelikož vidím, že sem začínají chodit úplně cizí lidé. Je mi nepříjemně. Vybíhám na chodbu a mobilem naháním spolužáky. Už už propadám záchvatu derealizace, když v tom se objeví. Přivítáme se a pak už to začne.

Stoupneme si do dvou řad proti sobě – to je zlé znamení, které naznačuje, že tady je genderový systém stále binární – je mi nervózně. Jelikož jsem nebyla na první lekci, nevím, jestli jsem o něco důležitého nepřišla. Najednou nás pořadatelé všechny osloví a prohlásí, že dneska je dámská volenka a že se slečny mají jít zadat. Slečny?! Zadat?! Buší mi srdce, v roušce se mi najednou špatně dýchá, ztuhnu a stojím na místě, zatímco kolem mne proudí davy holek. Očima hledám spolužáka, ale ne, už má holku!

Ne, já k nikomu cizímu nepůjdu, nemohu se ztrapnit. Rozumějte, já jsem velmi sebevědomá bytost, ale jen ve věcech, ve kterých jsem si jistá, mezi něž tanec a etiketa nepatří ani náhodou. Všichni už se zadali a já si sedám na židli, jelikož nevím co dělat, a pan taneční mistr mi řekne, abych počkala, že si když tak se mnou zatančí on. Když tu – světe div se – se otevírají dveře a do sálu běží modrovlasá dívka s černými nehty. Už jen díky těmto neobvyklým barvám vím, že mám naději, a opravdu, s dívkou se začnu bavit a poté, co jsme usoudily, že je přeci nová doba a že se podobná věc musí respektovat, jsme začaly tančit spolu a já byla v roli muže, čímž jsem se dostala do nebinární role, ve které se cítím tak dobře. Tak to by bylo, tanečního partnera či spíše partnerku mám, ale teď přichází na řadu to samotné tančení.

Už vám neřeknu, co všechno jsme tančili, jen vím, že mi to skoro všechno, kromě polky a diska, strašlivě nešlo. A to kvůli tomu, že mám velké problémy s hrubou motorikou a koordinací. Prostě tolik, kde mi Pán Bůh na jemné motorice přidal, mi na hrubé ubral, dokonce by se, troufám si říct, dalo hovořit o nediagnostikované dyspraxii.

Ihned jsem si vzpomněla na své hodiny tělocviku na klasické škole a na skákání do písku, na kterém byl paradoxně nejtěžší ten rozběh a následné poskládání nohou tak, aby nepřešláply čáru. Bylo to velmi těžké.

Problémy s hrubou motorikou

Pro ty, kteří nemají problémy s hrubou motorikou, bych to popsala nejlépe následovně, třeba se v tomto vyobrazení ještě někdo další najde. Představte si, že máte dvě sady takových těch obřích řiditelných mechanických robotů, které známe z japonských animáků. Máme dva modely a dva způsoby, jak je ovládat. U toho vyspělejšího stačí, pokud si v kokpitu nasadíte speciální přístroj na hlavu a pomocí vyvinutého rozhraní mozek-počítač budete tělo robota ovládat vlastní myslí téměř v reálném čase. Když si jen pomyslíte, aby se ruka robota pohnula, pohne se přesně tam, kam jste si přáli. A teď si představte druhý typ robotů. Vlezete si do kokpitu, ale ouha, žádné vymakané neurální rozhraní, ale staré páky, se kterými končetiny robota ovládáte manuálně. A takhle se cítím já ve svém těle. Jako kdyby moje tělo bylo tento manuálně ovládaný robot, což se projevuje hlavně právě v pohybově náročnějších situacích. Ten vyspělejší model robota představují samozřejmě lidi bez poruchy hrubé motoriky.

Zkouška na chodbě pomáhala

Takže tančení mi opravdu nešlo, mistři mě stále shovívavě, ale přeci napomínali.  Naštěstí Sára – tak se jmenovala moje partnerka – byla velmi tolerantní a v jednu chvíli se mnou šla dokonce i na chodbu, abychom mohly cvičit samy, pomaleji, podle mého tempa. Jen si zapamatovat sekvenci pohybů a pak rozpohybovat svoje končetiny tak, aby to dávalo dohromady kýžený celek. Poté jsme se vrátily opět do sálu a ještě se učily nějaké věci ze slušné výchovy a etikety, to bylo v pohodě.

A na závěr jsme tančili disko, které mě nejen bavilo co do stránky hudební, ale nebylo to tak náročné pro mě jako ostatní tance.

A pak už konečně nadešel čas jít domů. Rozloučila jsem se s přáteli a šla na tramvaj, která mě odvezla zpátky do mého světa. Do světa, kde se cítím komfortně. Byla to zajímavá zkušenost, ale opravdu na takovéto věci nejsem a holt budu v lepší společnosti jedna z těch netančících. Tedy dokud se všichni přítomní neopijí tak, aby naše schopnost koordinace byla zhruba na stejné úrovni. 🙂

A co bych chtěla vzkázat závěrem?

Nenuťte své děti do sportů, které jim nejdou, a pokud jste i třeba učitel/ka tělocviku, snažte se být k podobným dětem shovívavější. My za to opravdu nemůžeme a leckdy se i snažíme víc než ostatní. Bohužel to většinou nikdo nevidí.

_____________

text Dodo / foto Pixabay.com

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email

Jedna odpověď

  1. Tak do tanečních jsem se nikdy neodhodlal. On je problém už jen to příšerně nepohodlný oblečení, zejména boty, nevydržím v tom ani minutu.
    Další problém je ta hudba, na kterou se tančí, tyto žánry opravdu nemusím.
    Nejhorší ze všeho však je fakt, že bych byl nucen se někoho dotýkat, tak, jak mně se to nelíbí a i ve chvíli, kdy se třeba dotýkat nechci.
    Pak klasika, hodně lidí, smradů, světla, hluk…
    Je fakt, že mě taneční ani nelákaly a byl jsem jediný ze třídy, kdo tam nechodil..
    Umím tančit pogo a mosh, to stačí 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlášení