Erica Hornthal je tanečně-pohybová terapeutka, klinická poradkyně a autorka karet The Movement Therapy Deck a několika knih: My Body Talks, Body Aware a BodyTalk. Poslední zmiňovaná vyšla letos v létě v nakladatelství Portál pod názvem Všímejte si svého těla: 365 cvičení k propojení těla a mysli. Hornthal nás krok za krokem vede po cestě, na níž může praktikování všímavého pohybu zpomalit myšlenky, snížit úzkost a ovlivnit to, jak a co cítíme.
Erica Hornthal z Chicaga, známá jako „Terapeutka, která vámi hýbe“, je zakladatelkou a generální ředitelkou Chicago Dance Therapy a tvůrkyní Dance Therapy Advocates Summit. Věří, že slova při terapii nás dovedou daleko, ale tělo nás může vzít dál po zbytek cesty, když potřebujeme zpracovat emoce a posílit své duševní zdraví „mluvením se svým tělem“. Její práce není o tom být dokonalou tanečnicí či lépe a více cvičit. Není ani jen způsobem, jak se uvolnit a bavit. Je to učení se tomu, že pohyb je život. Naše pohyby nebo jejich absence podle ní ovlivňují naše myšlenky, které zase mají vliv na naše chování, a to spoluutváří, kým jsme.
Když mluvíme o pohybu, většina z nás si představí „tělocvik“. Ale způsob, jakým pohybujeme tělem, jak chodíme, válíme se, tančíme, protahujeme, propojujeme se a zabíráme prostor, znamená mnohem víc než jen fyzickou kondici. Naše pohyby ovlivňují naše duševní a emoční zdraví. A když změníme způsob, jakým se pohybujeme, můžeme změnit i způsob, jakým žijeme.
Ven z hlavy
„Ven z hlavy a do těla.“ Tuhle myšlenku Hornthal opakuje i v rozhovorech a ostatně ji najdeme přímo v podtitulu originálu knihy. Pro autistického člověka, jehož mysl může mít sklon k neustálému analyzování, přemílání situací a vytváření dalších a dalších scénářů, může znít obzvlášť lákavě. Neznamená to ale vypnout hlavu a přestat myslet. Ani cvičení v této knize k tomu nevedou. Pozornost pouze přesouváme jinam: od toho, co nám právě vypráví mysl, k tomu, co nám právě sděluje tělo. Jak stojím? Kde cítím napětí? Co se chce pohnout? Co se změní, když ten pohyb udělám? Mysl tedy nezmizela. Jen už na chvíli není jediným hlasem, kterému nasloucháme. Ostatně Hornthal uvádí, že mezi důvody, proč ji lidé vyhledávají, patří právě obtíž dostat se „out of your head“ a naslouchat tělu.
Všímejte si svého těla
Kniha Ericy Hornthal je rozdělena do 12 kapitol, které na sebe podle autorky navazují a postupně budují základy psychického rozvoje prostřednictvím pohybu. Cvičení nás provázejí den po dni celým rokem. U workbookových knih někdy píšeme, že můžeme začít kdekoliv. U této bych doporučila začít opravdu poctivě prvním dnem. Začínáme totiž vztahem ke svému tělu a postupným propojováním s ním, ve vlastním rytmu.
Ne jako při tělocviku dvakrát týdně, kdy vstoupíme do tělocvičny a rovnou začneme cvičit pod taktovkou zvenčí. Kapitola Základy nám jasně říká, že tělo má odpovědi na otázky, které si mysl ani neumí představit. Zkusme to spolu s ním za pomoci úkolů terapeutky Hornthal. Ostatně její nejdůležitější „pravidlo“ pro práci s knihou zní: nespěchat.
Prvních 30 dní
Pohyb pro autorku knihy zdaleka není jen cvičení. „Jak se dnes hýbáte?“ ptá se hned první den a myslí tím veškerý pohyb, který právě děláte. A to může být mrkání, poklepávání nohou, ale i vnitřní zvuky těla… Další dny se ptá: Co hýbá vámi? Jaké máte pohybové strachy? A pod hlavními otázkami a úkoly na každý den najdeme často další drobné podotázky. Budete potřebovat sešit, abyste si mohli odpovědi zapisovat.
První kapitola opravdu nejsou „cviky“ v běžném smyslu. Jde o napojení na vnitřní pocity těla (interocepci) a spojení s tělem prostřednictvím mysli a přítomného okamžiku. Bez povelů, hodnocení a píšťalky učitele či trenéra, ale také bez vlastního vnitřního tlaku na výkon.
Mýty o pohybu
Možná budete sami překvapeni, když si šestý den prozkoumáte, jaká přesvědčení o pohybu v sobě nosíte.
Nemůžu dělat pohyby, které chci, protože jsou nevhodné, všichni by mě odsoudili nebo na mě zírali. Po padesátce, když tě nic nebolí, tak jsi mrtvej.
Možná zjistíte stejně jako autorka této recenze, že některá přesvědčení o pohybu vůbec nejsou o fyzických možnostech těla, ale o společenské kontrole pohybu. Zákaz není v těle, ale v hlavě a v očekávání okolí. Člověk se naučil, jaké pohyby jsou na veřejnosti přijatelné, kolik prostoru smí zabrat, kdy smí poskakovat, houpat se, tančit, mávat rukama nebo se protahovat.
S podobnou společenskou kontrolou pohybu se mohou setkávat neurodivergentní lidé v souvislosti se stimmingem a maskováním. Neurodivergentní člověk může mít velmi konkrétní zkušenost: Moje tělo tenhle pohyb chce a pomáhá mi, ale naučil jsem se ho potlačit, protože vypadá divně. Nebo jsou jeho pohyby přímo a opakovaně zakazovány. Právě tady se otázky Hornthal mohou nečekaně potkat s neurodivergencí, maskováním a traumatem.
A můj druhý příklad — „Po padesátce, když tě nic nebolí, tak jsi mrtvej“ — je zase krásným příkladem kulturního mýtu o stárnoucím těle. Je podáván mezi lidmi jako vtip, ale opakováním se z něj stává samozřejmost: stárnutí = bolest = omezení pohybu. Člověk si pak může svůj pohyb začít vykládat právě podle tohoto očekávání. Autorka neříká jen „pozorujte své tělo“, ale také: pozorujte příběhy, které jste se o svém těle naučili vyprávět.
Zrcadlení: Pozorujte těla druhých
Desátý den nás Erica vede k tomu, abychom alespoň pět minut pozorovali těla a pohyby ostatních lidí. Mnoho autistických lidí zná pozorování druhých a přebírání jejich pohybů, gest či způsobů chování, někdy i nevědomě. Hornthal nás ale vede ještě dál. Máme si všímat, jak rychle možná začneme těla druhých posuzovat. A také toho, co se při jejich pozorování děje v našem vlastním těle. Objeví se nějaký pocit nebo pohyb? „Naše těla zrcadlí těla kolem nás,“ píše terapeutka a vybízí: Všímejte si, jak se pohybujete ve vztahu k lidem ve svém okolí.
Desátý den je zajímavý právě tím, že se nejen díváme, jak se druzí pohybují, ale sledujeme, co dělá naše vlastní tělo, když vidíme pohyb druhého člověka. Dostáváme se tak k tělesnému zrcadlení a neverbálnímu vztahu mezi lidmi.
Smyslové vjemy
Spolu s autorkou postupně projdete kapitolou Smyslové vjemy. Ty jsou klíčem k pochopení autistického člověka, jak upozorňují odborníci na senzorickou integraci. Všichni víme, že smysly jsou důležité, ale učili jste se někdy ve škole pracovat s nimi vědomě? A slyšeli jste o těch méně viditelných – propriocepci neboli vnímání vlastního těla v prostoru, interocepci neboli vnímání vnitřních tělesných pocitů nebo vestibulárním vnímání spojeném s rovnováhou?
Terapeutka Hornthal píše: „Mysl komunikuje skrze myšlenku a hodnocení/soud. Tělo komunikuje skrze smyslový vjem.“ Po dalších 30 dnech poctivé práce se smyslovými vjemy možná 60. den odpovíte na otázku Jak se dnes hýbáte? mnohem detailněji a všímavěji než první den. A možná už také s lepším pocitem v těle i mysli.
Regulace
Na tohle slovo dnes narazíte často, zejména ve spojení s regulací nervového systému. Čím dál důležitější je vědět, co konkrétní člověk potřebuje, aby se dokázal regulovat. Jak na to? Možná budeme po dalších 30 dnech s úkoly Ericy Hornthal znát odpověď zase o něco lépe.
Opět nejde jen o to naučit se nové regulační techniky. Část z nich tělo možná znalo dávno předtím, než jsme vůbec znali slovo „regulace“. Dítě se kdysi houpalo, poskakovalo, něco rytmicky dělalo — a dospělý mu řekl, aby toho nechalo. O pár desítek let později se člověk v knize o regulaci učí hledat pohyb, který jeho nervovému systému pomáhá. Autorka nás vede k drobným činnostem a pohybům, z nichž mnohé dobře známe. Některé jsme jako malí dělali zcela přirozeně a spontánně, ale postupně jsme na ně pozapomněli. Devadesátý den si sestavíte seznam těch, které vám nejvíce pomohly, a budete se k nim moci vracet ve chvílích, kdy se budete cítit přetížení nebo vystresovaní.
Jeden pohyb ke změně mysli
Další kapitola se jmenuje Mobilizace. Děsivé slovo, které známe v jiném kontextu. Autorka nás ale opět překvapí. Mobilizace jsou v jejím pojetí drobné pohyby, které nám mohou pomoci vrátit se do přítomnosti a zastavit mysl, která si už zase odskočila ke svým černým scénářům nebo do minulosti.
Následuje kapitola Stabilizace a rovnováha. Úzkostná mysl chce jistotu a bezpečí a my jí můžeme pocit stability a bezpečí nabídnout skrze vlastní tělo. Oporu může dodat zvědomění pevné podlahy pod námi, pár minut plného vědomí v pozici stromu, vědomé kočičí protažení nebo dalších 27 pozic a uvědomění, která si zapíšete.
Spojení
„Když mysl touží po pozornosti, tělo žádá spojení.” Také vás u této věty Ericy Hornthal napadá čím dál vyšší počet případů sebepoškozování u dětí? Mě ano. Podle mě jejich tělo volá po spojení – s lidmi, se životem, s námi, s vlastním tělem…
Proto mě v této kapitole hodně zaujala práce se slovy odpojení, ztělesnění napojení, pauza, procházka bez rozptylování, bezpečné napojení na druhé… Cvičení nejprve vedou k silnějšímu kontaktu se sebou samým, později i s druhým člověkem a nakonec k propojení s více lidmi. A asi nejvíc se mi v této kapitole líbil úkol: vezměte se na rande.
Mluvte rukama
V kapitole Komunikace nám Erica Hornthal ukáže, že to, jak komunikujeme s druhými, je prodloužením toho, jak mluvíme sami se sebou. A to je zase podle ní důsledkem toho, jak s námi mluvili druzí, když jsme vyrůstali.
Určitě jste si už všimli, že nás terapeutka svými úkoly často vrací i k pohybům, které jsme se naučili považovat za společensky nevhodné. V této kapitole nás například vyzve, abychom při mluvení mluvili také rukama. Hornthal píše, že výzkumy ukazují, že používání rukou při řeči posiluje napojení na vlastní obrazotvornost a kreativitu.
To už jsme se posunuli ke 221. dni, kdy máme používání rukou trénovat jako podporu verbální komunikace. Jak se u toho cítíte? Je vám to důvěrně známé, nebo si vzpomenete, že jste to kdysi dělali, ale postupně jste se naučili stát klidně, rovně a bez pohybu? A jak jste na tom se svou kreativitou a představivostí?
Pořiďte si pro zápisky sešit
I další kapitoly jsou lákavou výzvou a už se na ně těším. Jen jsem je ještě nemohla absolvovat, jinak bych vám recenzi na knihu přinesla až za minimálně 325 dní. Jsou to úkoly, které nás skoro jako detektivka vedou do hloubky a pomáhají nám zjišťovat, co doopravdy potřebujeme vědět o svém těle, aby nám mohlo být oporou.
Další kapitoly jsou věnované kreativnímu vyjádření a hravosti, zdravému nastavování hranic, důvěře ve vlastní tělo a také myšlence, že osvobození od emocí nepřijde tehdy, když je necháme odejít, nýbrž když je pozveme dál.
Originál s názvem BodyTalk: 365 Gentle Movement Practices to Get Out of Your Head and Into Your Body vyšel v roce 2025. Portál uvedl české Všímejte si svého těla: 365 cvičení k propojení těla a mysli na trh v létě 2026. Český překlad dostal úplně jinou, mnohem úspornější sazbu. V originálu má jeden úkol často celou stránku, ilustraci a/nebo linkovaný prostor k zápisu. U české příručky si pracovní deník musíte vytvořit sami.
Chcete-li tedy s českým vydáním skutečně pracovat, doporučuji přibrat si k němu sešit. Pro někoho to může být nakonec i výhoda – třeba nerad píše přímo do knihy a v sešitě může v pozorování pokračovat, vracet se k němu a přidávat vlastní postřehy i další cvičení k propojení se svým tělem.
Vědomí těla aneb přestaňte se cítit zaseklí
Při práci na recenzi mě zaujala také předchozí kniha Ericy Hornthal Body Aware z roku 2022. Jednu celou kapitolu nazvanou Disability and Diversity věnuje lidem s postižením a pohybové diverzitě. Vychází v ní mimo jiné ze své zkušenosti s tanečně-pohybovou terapií lidí s intelektovým a vývojovým postižením. Namísto předepisování „správného“ pohybu vytváří prostor, v němž může každý hledat způsob pohybu odpovídající jeho vlastnímu tělu a možnostem. Právě touto kapitolou podle nakladatele posouvá tanečně-pohybovou terapii do inkluzivnějšího, nepředepisujícího prostoru.
Můžeme jen doufat, že se nakladatelství Portál časem přikloní i k vydání této knihy: Body Aware: Rediscover Your Mind-Body Connection, Stop Feeling Stuck, and Improve Your Mental Health with Simple Movement Practices.
Možná knihu Všímejte si svého těla čtu v neobvyklou chvíli. Od září začínám studovat tanečně-pohybový obor, a tak jsem ji původně otevřela se zvědavostí, co mi může tanečně-pohybová terapeutka nabídnout. Po prvních třiceti cvičeních jsem zjistila, že mě neučí nové pohyby. Nutí mě přemýšlet, co všechno jsem se za život naučila svému tělu zakazovat, abych zapadla.
_______
Dagmar Edith Holá je šéfredaktorka ATYP magazínu, nakladatelka ATYP Press a spoluautorka knihy Mami, kočky a autisty nepředěláš. Dlouhodobě se věnuje autismu, ADHD a podpoře neurodivergentních lidí a jejich rodin.
Grafika ATYP magazín a Canva / obálka knihy Všímejte si svého těla (Nakl. Portál, 2026) / úvodní foto Chat GPT
