Rozhovory s odborníky

Trauma nemusí být viditelná tragédie, může to být zdánlivě běžná denní situace, říká traumaterapeutka MUDr. Hana Deáková

S traumaterapeutkou MUDr. Hanou Straka Deákovou jsme se potkaly na promítání filmu Moudrost Traumatu od Dr. Gabora Matého. Po filmu odpovídala na otázky, které se týkaly práce s traumatem v praxi. Velmi mě ve filmu zaujalo, jak psychoterapeut Gabor Maté laskavě a hluboce vnímal lidi, kteří žili na okraji společnosti, i informace, že neléčené trauma nám tvoří závislosti, psychické a fyzické postižení, deprese a neschopnost fungování ve společnosti. Zeptala jsem se paní  MUDr. Hany Straka Deákové, zda by nám otevřela možnost vnímat naše traumata a jak s nimi pracovat.

Mohla byste nám přiblížit vaši cestu k psychoterapii?

Vystudovala jsem medicínu, ale velmi rychle jsem zjistila, že lidé nestonají podle knih a tabulek. Proto jsem se dále desítky let věnovala psychologii, prošla jsem dlouhodobým sebezkušenostním výcvikem a dozvěděla se spoustu zajímavých věcí, ale pořád mi ještě něco chybělo. Bylo to v situacích, kdy si člověk říká: Já už to v hlavě všechno vím, ale pocity říkají něco jiného. Na to jsem dostala odpovědi až v Somatic Experiencing /dále jen SE/, v učení Petera Levina, které jsem pak jako svoji velkou lásku vystudovala v Rakousku. A to, co považuji za svou největší školu a největší inspiraci, jsou moji dva synové. Starší (31 let) má teď sedmitýdenní dcerušku a můj mladší syn (29 let) je autista s mírnou až střední mentální retardací. Myslím si, že to je moje největší inspirace v životě.

Používala jste nějaké terapie i pro syna?

Já si myslím, že nejúčinnější metoda je snaha o velkou empatii a naslouchání svým dětem. Pro mě je nejdůležitější respekt, snaha porozumět dítěti, proč dělá to, co dělá. I u zdravého dítěte je třeba vnímat jeho potřeby. Ani zdravé dítě neumí vždy svým emocím porozumět a potřebuje podporu rodiče, pomoci emoce pojmenovat, akceptovat a zacházet s nimi. O to více u autisty, který má s vyjádřením emocí obtíže ještě větší. Opravdu tu jde o to napojení, snažit se pochopit toho člověka. Ve své psychoterapeutické praxi hodně pracuji s teenagery a nejčastěji “překládám” jejich rodičům. Často jsou rodiče v obavě, aby všechno dělali dobře, aby hlídali, aby děti nebyly na mobilu, aby dosahovaly nějakých výsledků. A někdy potom dochází k tomu, že rodiče své děti neposlouchají. Potřebují být slyšeny a brány vážně. To je podle mě nejdůležitější ze všeho.

Mohla byste nám přiblížit, co je Somatic Experiencing?

SE pracuje s tím, že když se naše tělo dostává do nebezpečí, ale i „pouze“ do stresu, je to pro náš mozek úplně to samé. Co udělá naše tělo, když jsme v nebezpečí? Centrum, které zajišťuje naše přežití, okamžitě vygeneruje spousty energie a připraví tělo k boji. Není to otázka naší mysli, protože když si představíte, že zaútočí tygr nebo uslyšíme ránu, co se stane s naším tělem? V milisekundě se připraví k útěku, nebo boji. Napětí svalů, hlubší dýchání, rychlejší bušení srdce, vyplaví se spousta adrenalinu, stresových hormonů… Ale přesně takto se chystá naše tělo, i když jsme „jenom“ ve stresu. Pro naše tělo je to stejné nebezpečí.

Můžeme nějak tělu poté pomoci?

V ideálním případě, pokud nebezpečí pomine, tak se napětí může zase vybít, sportem nebo koníčky. Když se takto vytvořená energie vybije, je vše v pořádku. Známe to všichni, jak my dospělí, tak naše děti, i naše autistické děti, a my jim tu energii vlastně nenecháváme vybít, ani sobě. Každé zvířátko tu svou energii vybije, ale my lidé si to mnohdy nedovolíme, pořád chceme, abychom byli hodní, abychom fungovali podle nějakých pravidel. Vlastně si myslím, že když dostává autista záchvat, je to velmi často právě ta nevybitá energie z napětí, která z něj jde ven. SE pomáhá lidem tuto nashromážděnou energii z těla dostat. Učíme lidi, jakým způsobem to můžou dělat.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Psycholog Pavlát: Je diskriminační to, že lidé s autismem nemohou mít řidičský průkaz

Klinický psycholog PhDr. Ing. Jiří Pavlát se zabývá mimo jiné diagnostikou PAS. Má také akreditaci udělovanou Ministerstvem dopravy k dopravně psychologickému vyšetření. Vzhledem k tomu, že v zahraničí mohou lidé na spektru autismu řídit, ale u nás ne, zeptali jsme se ho i na tuto ožehavou problematiku.

Jste zaměřen v diagnostice na nějakou cílovou skupinu?

To ani snad ne, ale zaměřil jsem se na děti, které trpí poruchou autistického spektra /dále PAS/, i na dospělé (ty občas také diagnostikuji), ale pak dělám i jiná vyšetření.

Domluvili jsme spolu tento rozhovor, protože jsem u vás prošla diagnostikou. Darovala jsem vám aktuální ATYP Speciál a vy jste se mi poté ozval a říkal jste, že se vám velmi líbil.

Ano, překvapil mě, že je tak dobrý. Dobře se mi četl a ty názory tam byly zajímavé. Řekl bych, že jsou odpovídající realitě.

Říkal jste také, že vás i něco zarazilo v článku o diagnosticích…

Zaznívala tam až nepřiměřená kritika různých odborníků. Je otázka, nakolik je tato kritika oprávněná a nakolik neoprávněná.

Může to být i tím, že pro lidi, kteří jdou na diagnostiku, je to velmi náročné?

Pochopitelně, že je to pro ně velmi náročné. Dospělý se může cítit zahanbeně, může mít obavu, že najednou přijde i o řidičský průkaz. Což se v mém případě neděje, protože to s lékaři posuzujeme pak individuálně. Je to samozřejmě pro toho člověka zátěž. Na druhou stranu, co mám i zkušenosti z informací z Nautisu, je to i osvobozující, protože pak člověk pozná příčinu svých obtíží, svých problémů a proč mu ta komunikace s druhými nejde, proč má problémy v sociálních vztazích.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Pokud má člověk v sobě aktivován program – nebuď citlivka, jde často za své hranice, neposlouchá své tělo, své potřeby, říká terapeutka Lenka Davidová

Terapeutka Bc. Lenka Davidová se již přes 20 let pohybuje v neziskovém sektoru, kde pomáhá lidem různých cílových skupin, téměř 6 let pracovala v organizaci Rodinné Integrační Centrum, která poskytuje služby pro rodiny a jednotlivce s PAS v Pardubickém kraji. Také je soukromá terapeutka a jejími klienty jsou i dospívající a dospělí se zvýšenou citlivostí nebo s PAS. Sama má dvě dcery, z nichž starší třináctiletá má dětský autismus, a žije tak denně témata, která řada rodičů řeší a hledá cestu. Také supervidovala myšlenkové Karty síly a nadhledu pro pečující, které nedávno vydal ATYP Press.

„Více než 11 let nabízím ve své soukromé praxi terapie lidem, kteří se ocitli v náročné životní situaci, hledají cestu, jak žít svůj život plnohodnotně, chtějí probudit svůj energetický potenciál, najít nový směr a vyřešit své těžkosti a obtíže. Zaměřuji se na témata spojená s akutně nebo dlouhodobě prožívanou krizí, nepohodou či traumaty, na nalezení či posílení energetického potenciálu, zvýšení sebehodnoty. Lektoruji pro organizace témata „na poli autismu“, která souvisí s řešením krizových situací, posílením vztahů mezi rodičem a dítětem, témata spojená se seberozvojem a psychohygienou, přijetím diagnózy u dítěte, zdravým psychickým vývojem dítěte či posílením nebo znovunalezením sebe sama při péči o dítě s diagnózou,“ říká terapeutka Davidová, se kterou si povídala naše redaktorka Markéta Štěpánková.  

Setkáváte se ve své terapeutické praxi s dospívajícími na spektru a s vysokou citlivostí?  

Za dobu své praxe sleduji, že v ordinaci přibývá počet dospívajících osob s diagnostikovanou poruchou autistického spektra (dále jen PAS), přibývá i řada dospívajících se zvýšenou citlivostí. Přichází s intenzivními prožitky nepřijetí, úzkostí, strachu. Rodiče prožívají velkou bezmoc, neorientují se v celé situaci a mají pocit rodičovského selhání. Je tedy nutné i rodiče v takové situaci stabilizovat a celou situaci pojmenovat a zčitelnit. Sami dospívající jsou často sami sebou velmi znejistěni, nepřidává tomu ani stav, kdy se často cítí vyčleněni z kolektivu vrstevníků. Vnímají sebe samy jako „divné, špatné, nehodnotné“, nezřídka se objevuje sebepoškozování, myšlenky na sebevraždu a další závažné obtíže.  

Je jiné procházet pubertou a dospíváním, pokud je člověk na spektru nebo s vysokou citlivostí?

Puberta a dospívání je vždy velká výzva nejen pro rodiče, ale i pro samotné dospívající. Změna hormonů, zintenzivnění životní energie, názorů, intenzivnější potřeba vymezování se. Potřeba objevovat a testovat hranice. Zvědomovat si Kdo jsem já? přináší velký chaos, kde nějakou chvíli trvá než se všichni zúčastnění zorientují a objeví sebe sama v jiné – nové poloze. Dospívajícím je v této době často potřeba dosytit, co chybělo, dát z pozice rodiče tzv. „požehnání“, posílení, předání poselství, které pomáhá v ukotvení se ve své identitě. Tak, aby byli schopni lépe vyhodnocovat, co je pro jejich život hodnotné, a byli dobře ukotveni ve své síle a mohli v budoucnu dobře využít svůj potenciál. Bohužel historicky jsme jako rodiče zapomněli na nutnost tohoto energetického posílení a často tak mnoha lidem toto doklapnutí chybí, jsou  nuceni hledat toto dosycení jinde v různých – často extrémních – situacích.

A když k tomu má mladý člověk autismus a vysokou citlivost?  

Ve své praxi sleduji, že prožívání v pubertě je u osob s vysokou citlivostí jiné. V této době se často nůžky „jinakosti“ velmi intenzivně rozevírají. Vzhledem k „jinému“ pohledu na svět, hodnotám, prožívání a specifickým potřebám se řada dospívajících s vysokou citlivostí, s PAS nebo s kombinací obojího často dostává na velmi zásadní rozcestník, který je pro ně velká výzva. Je to čas, kdy vrstevnické přijetí a sounáležitost je zásadním vývojovým milníkem, který je podstatné naplnit a hraje velkou roli v dalším vývoji. Dostávají se do bodu, kde se musí rozhodnout, protože v období puberty je často jakákoliv jinakost, která jde mimo „střední proud“, odmítnuta nebo nepřijímána.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Děti na spektru potřebují ve svém životě cítit důvěru, že něco zvládnou. Někdy je ochraňujeme víc, než by potřebovaly, říká sociální pracovník Martin Vařejčko

Se sociálním pracovníkem Martinem Vařejčkem z Rodinného Integračního Centra jsme si povídali velmi otevřeně o pubertě u dětí na spektru autismu, o vyhoření ze školy, o pouštění do světa v pubertálním věku… Jeho klienty jsou především puberťáci. Martin Vařejčko je také pravidelným návštěvníkem Autistických konferencí, kde přednášejí lidé na spektru autismu. Loni jsme s ním publikovali rozhovor Díky autistům vidím svět barevněji.

Můžete nám na základě svých zkušeností říci něco o emocích u teenagerů na spektru autismu?

Mám pocit, že starší děti (nejen) s autismem mají spoustu citových kanálů už uzavřených, mají problém emoce pojmenovávat a převládají pocity negativní. U těch malých v rané péči mi přijde, že pocity vyjadřují bezprostředně, ale u starších jsou emoční kanály spíše uzavřené. Je potom těžké dostávat emoce ven, protože jsou pod zámkem. Snažím se s takovým starším dítětem nebo mladistvým pocity pojmenovávat, aby se s nimi dalo pracovat.

Takovým vyjádřením může být například pláč?

Pláč samozřejmě hodně souvisí s vyjadřováním emocí, málokdo si pláč dovolí, je potřeba k tomu mít bezpečný prostor. Ale to je napříč společností, u lidí na spektru i u lidí neurotypických.

Stalo se vám někdy, že by klient emoce pustil a pak tím byl sám překvapený?

Přímo u klienta ne, ale u rodičů, kteří třeba nemají oficiální diagnózu, se dostáváme často do situací, kdy si to konečně dovolí a často si popláčou. Mají najednou dostatek bezpečí a prostoru. Je taky velký rozdíl mezi ženami a muži, vstupují do toho ještě různé genderové stereotypy.

Například že muži nepláčou? Co byste řekl obecně k pláči u kluků v pubertě?

Když si vzpomenu na svoji pubertu, tak jsem cítil spíš hodně naštvání, budování vlastního názoru, touhu, aby mě všichni poslouchali, také přesvědčení, že ostatní dělají věci špatně a já dobře. V pubertě jsem neměl moc na emoce náhled, nedokázal bych to rozklíčovat, říct, co která emoce byla, ukázat na to. Myslím, že to byl spíš emoční zmatek. Asi jsem ani neměl kolem sebe vrstevníky, kteří by si něco “odplakali”, všichni jsme měli výchovu “chlapi nebrečí”. Já svým dětem naopak říkám, ať pláčou, pokud to tak cítí.

Tak vznikají poruchy chování, že se člověk uzavře, například protože má v sobě velkou bolest, kterou nesmí ventilovat?

U dospívajícího a dospělého člověka je již velká historie selhávání. Od dětství má za sebou neúspěšné sociální interakce, zažívá od okolí negativní zpětnou vazbu z těchto sociálních interakcí. Pak je velmi těžké se na to dívat jinak a získat náhled, o to víc, když chybí pochvala, úspěch, přijetí. My se na skupinových nácvicích snažíme, aby si chlapci zvykli vůbec pojmenovat, co se v nich odehrává. Je to dlouhodobá práce, ale snažíme se, aby si začali říkat i úplně obyčejné věci, které se jim nelíbí. Snažíme se vytvářet prostředí, v němž mohou bezpečně říci cokoliv. Samozřejmě potřebujeme, aby totéž, co klienti zažívají tady, mohli pak zažívat i doma nebo ve škole. V emoci, kterou klient prožívá, jsem s ním. Není to pro mě zraňující, naopak v tom zažívám kus sebe a uvědomuji si, že i ve mně se něco odehrává: když pláče klient, pláču taky, když sdílí radost, raduji se.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Díky autistům vidím svět barevněji, říká sociální pracovník Martin Vařejčko

Díky autistům vidím svět barevněji, říká sociální pracovník Martin Vařejčko

Sociální pracovník Martin Vařejčko, DiS pracuje v Rodinném integračním centru od roku 2015. Téměř čtyřicetiletý sociální pracovník je také hudebník a otec dvou dětí. Do ATYP magazínu ho vyzpovídal patnáctiletý Tonda, který je již šest let klientem Rodinného integračního centra v Lanškrouně.

CO JSI DĚLAL PŘED TOUTO PRACÍ?

Pracoval jsem v romských vyloučených lokalitách jako terénní pracovník.

ROZVEĎ TO, PROSÍM.

Dělal jsem sociálního pracovníka, navštěvoval jsem Romy v jejich domech a řešili jsme nějaké jejich zakázky.

BAVILO TĚ TO?

Ano, mě sociální práce všeobecně baví.

JAK SES DOSTAL K ORGANIZACI RIC, ZABÝVAJÍCÍ SE LIDMI S PAS?

V době, kdy jsem pracoval jako sociální pracovník v romských lokalitách, přecházela naše paní ředitelka do Rodinného integračního centra. Byla tehdy mou vedoucí v SKP-CENTRUM o.p.s. Vždy měla lidský přístup a chápala potřeby jak klientů, tak nás pracovníků. V tomto je stále naprosto perfektní a vždy jsem se na ni mohl obrátit s jakoukoliv prosbou, řešením nějaké situace, ať už se jednalo o profesní život nebo o život osobní. Moc jsem si jí jako odborníka a jako člověka už tehdy vážil, tak jsem začal pracovat v RICu na volnočasových aktivitách, které se postupem času změnily na pracovní úvazek, který se navyšoval a navyšoval – až do současného úvazku.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Emoční sebeobrana o Vánocích

Emoční sebeobrana o Vánocích

Psycholog Martin Sedláček je spoluautorem konceptu Emoční sebeobrana a zaujal mě na workshopu pro rodiče dětí se zdravotním postižením. Když jsem si prohlížela jeho web, tak se mi líbily možné varianty zakázek, se kterými za ním klienti přicházejí. Třeba jak vykomunikovat s rodiči či partnerem něco ohledně slavení vánočních svátků. Vánoce, svátky klidu a míru, jsou mnohdy naopak jedno z nejstresovějších období a o Vánocích vzroste počet sebevražd. Povídali jsme si tedy o tom, proč tomu tak je a jak to můžeme změnit a užít si je. 

Můžete vysvětlit co obnáší váš projekt Emoční sebeobrana?

Jsem spoluautorem tohoto konceptu, který jsme založili s kolegou Lukášem Radostným před sedmi lety. Lukáš bohužel před dvěma lety podlehl rakovině mozku, ale spolu jsme ho dávali dohromady. Oba jsme jako terapeuté a psychologové tu a tam spolu konzultovali své klienty a zjistili jsme, že část naší klientely byla tvořena učiteli. A ta témata, se kterými do našich praxí přicházeli, pramenila z povahy jejich zaměstnání – z toho stresu, emocí, které tam jsou. A tak jsme trochu pátrali, Lukáš v předchozím zaměstnání s učiteli pracoval, a zjistili jsme, že mají velmi málo emoční podpory. A tak jsme přišli s tímto programem, který jsme původně nazvali “emoční sebeobrana pro učitele” a je zaměřen na to, jak pracovat s emocemi, jak jim porozumět, aby nás nezraňovaly, neubližovaly, ale pomáhaly nám, abychom dokázali využít toho potenciálu, který mají. Začali jsme pracovat s učiteli a ukázalo se, že je to populární. Začali se ozývat i rodiče, takže jsme udělali sebeobranu i pro rodiče, protože rodičovství je nesmírně emočně náročná záležitost. Pak jsme pracovali i v sociálních službách nebo ve zdravotnictví a ukazuje se, že potřeba dobře nakládat s emocemi je nesmírně důležitá, protože to je naší integrální součástí a nikde se to neučíme. My je odpozorováváme od rodičů nebo z našeho okolí, bohužel ne vždy ty vzory jsou tím nejlepším, co by nás v životě mohlo provázet.

Máte zpětnou vazbu, že učitelé, kteří projdou vaším kurzem, dokáží lépe naučit práci s emocemi i děti?

Ano, nemáme ji tedy od dětí, ale od těch učitelů, že skutečně se pak cítí lépe, dokážou lépe zvládat náročné situace, mají větší kapacitu tolerance emočních projevů dětí, dovedou s nimi lépe nakládat než předtím.

Poznala jsem vás na semináři pro rodiče dětí s postižením. Co vás překvapuje, nebo co naopak je jasné, že tito rodiče řeší?

Je to tak, že se musí na začátku určitě vyrovnat s nějakou velkou nespravedlností, “proč my, proč já”. Ale u těch, kteří to dokážou, pak vidím velkou vnitřní sílu, kterou jim to dává, velké odhodlání. Probouzí to nějaké vnitřní zdroje, které v nás jsou, ale dost lidí je nemá a tady se aktivují a z těch lidí je to patrné.

Na vašem webu jsem našla větu, že zkoumáte vliv nicnedělání na efektivitu odpočinku. Tím můžeme začít, o Vánocích si všichni myslí, že to budou svátky pohody a klidu, jakou máte zkušenost? 

Mě začaly Vánoce jako fenomén zajímat už před lety, kdy jsem po škole pracoval v manželské poradně a překvapilo mě, že po Novém roce ta poradna praskala ve švech. Byl jsem z toho překvapený, ptal jsem se starších kolegů, kde se ti lidé vzali, a oni říkali: “To je jednoduché, prostě Vánoce.” Skutečně je to tak, že Vánoce, přestože jsou nějakým hezkým časem, jsou ale také časem, který může být potenciálně nesmírně stresující. Jsou to ty zjevné stresy – nakupování, shon, konec roku je tradičně spojen s tím, že makáme, co to jde, abychom vše uzavřeli, v různých odvětvích je vrchol sezóny, takže se snaží firmy víc prodat, ekonomika jede na plné obrátky. Tím pádem my všichni jedeme na plné obrátky, ale do toho bychom měli připravovat svátky klidu a míru.

Vánoce jako takové jsou často spojeny s velkou náloží takových těch “mělo by se”. Mělo by být uklizeno, navařeno, napečeno, měl by být stromeček, měli bychom psát pohledy lidem, které nestihneme navštívit, měli bychom navštívit lidi, kterým jsme nenapsali pohled, měli bychom praktikovat vánoční zvyky… A do toho všeho bychom ještě měli být neskutečně šťastní a klidní, tak to už je jako rána z milosti. Je to prostě moc. Tohle je to, co tam někde máme, že by mělo být, možná je to syceno i dětskou vzpomínkou na Vánoce, která je kouzelná a plná té magie, kterou si chceme znovu prožít, jenže je tu ta realita, která je jiná, v ní to pak vypadá tak, že jsme všichni “hin” z toho, abychom dostáli všem očekáváním, což by vše mělo vyvrcholit tím zlatým hřebem Štědrého dne, ale ono se to neděje. Nějaké napětí tam zůstává, mám zkušenosti právě z té poradny, že někdy stačí drobná věta, například: “Miláčku, maminka přece ten salát dělá jinak.” A v ten moment bere vánoční atmosféra zasvé, salát letí vzduchem, rodina se může nakonec ocitnout v manželské poradně.

Co byste poradil lidem, třeba už teenagerům nebo pak i starším, kteří přijedou domů na návštěvu, protože “se to musí”, jak by oni měli rodičům říct, že to vůbec s takovým stresem nepotřebují, že nechtějí uklízet celý den (celé dny před Vánoci), že nepotřebují pět chodů na Štědrý den apod., jak to vykomunikovat?

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Aspergeři jsou pro mě zdrojem neuvěřitelné inspirace, říká výjezdová diagnostička Vera Nemesh 1

Aspergeři jsou pro mě zdrojem neuvěřitelné inspirace, říká výjezdová diagnostička Vera Nemesh

Psycholožka Vera Nemesh mě zaujala na jedné FB skupině odpovědí, kdy někomu hledajícímu diagnostika PAS, aniž by musel čekat dva roky, platit tisíce, a navíc má problém cestovat, odepsala, že v jejich ambulanci to nestojí tisíce a že za klienty i jezdí. Výjezdová diagnostička? Záhy nato jsem se zúčastnila jejího online semináře o autismu pro studenty speciální pedagogiky a domluvila se na setkání. Rozhovor s ambulantní i terénní (výjezdovou) diagnostičkou, dvaačtyřicetiletou PhDr. Verou Nemesh vám přinášíme. 

Vero, jak jste se vůbec dostala k zájmu o autismus? 

Můj synovec má autismus s přidruženou středně těžkou mentální retardací. Viděla jsem, s čím se musí jeho rodiče každodenně potýkat, a já chtěla jemu i jeho rodičům nějak pomoci, takže jsem někdy v roce 2011 začala vyvíjet první diagnostický software pro děti s autismem. Ale narazila jsem a nebylo mi to tady v ČR umožněno zrealizovat. Shodou okolností tady byla jedna zahraniční organizace, která chtěla odborníka na autismus, tak jsme začali software rozvíjet v jejich zemi. Tam mají zhruba čtyřnásobný výskyt autismu. Myslím, že to je velká škoda, ale tady je to nastaveno z mého pohledu tak, že na inovace v této oblasti prostě nejsme připraveni.

Co to přesně bylo nebo je za software? 

To měl být první orientačně diagnostický software. Moje vize byla, že když má třeba rodič podezření, že se jeho dítě vyvíjí trošku jinak, tak může využít této online aplikace k orientačnímu posouzení. Vypozorovala jsem, že autisti si více povídají s technikou než s

člověkem. Spustí se “hra”, která však v pozadí sleduje například čas spuštění, chybovost, specifické vzorce. Takhle by se dal orientačně ten člověk otestovat. Aplikace měla fungovat jako herní prostředí s několika možnostmi her a různou obtížností. Po úvodním “otestování” by dítě bylo vpuštěno do prostoru, které by bylo přímo uzpůsobeno k rozvíjení jeho zájmů, sociálních kompetencí apod. Takže v případě Aspergerů jsme tam měli připraveno hodně logických úloh atd. Náročnost se postupně zvyšovala. Zároveň by rodiče dostali zpětnou vazbu o tom, jak si jejich dítě vede. V jaké oblasti jsou jeho slabé, ale i silné stránky. Co je potřeba rozvíjet a kde je nutná pomoc či asistence. Nakonec se to nepovedlo uskutečnit, protože nám chyběly peníze. Dostala jsem i nějaké nabídky od investorů, ale podmínka byla vzdát se toho kódu. Což jsem nechtěla, já jsem chtěla, aby to dělal někdo, kdo k tomu bude mít citovou vazbu a bude ho to bavit.

Počkejte, takže je tady možnost nějakého softwaru pro předdiagnostiku a nikdo v ČR o něj nemá zájem? 

Přesně tak, nepoužívá se to, bohužel. Jak jsem již zmínila, na inovace v této oblasti prostě nejsme připraveni, proto některé aktivity směřuji raději mimo ČR.

Smutné. Na semináři pro speciální pedagogy jste mluvila o tom, jak se mění Poruchy autistického spektra (PAS) v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch (DSM-5). Hovoří se o diagnostické dyádě a ne už triádě. Můžete to vysvětlit i čtenářům? 

Dovolím si vás malinko opravit. Já jsem hovořila o MKN-11, která by měla s největší pravděpodobností u nás začít platit příští rok. U jedinců se speciálními vzdělávacími potřebami dochází k začlenění právě podle medicínských diagnóz uvedených v mezinárodní klasifikaci. Jde především o mentální retardaci, specifické poruchy učení a chování (tedy např. dyslexii a ADHD) a poruchy autistického spektra (PAS). Měli bychom se připravit na to, že časem přestanou lékaři používat diagnózu Aspergerův syndrom, možná i mentální retardaci. Signály změn přišly již před několika lety v americkém systému DSM-5, takže jsme na dnešní změny v pro nás autoritativním klasifikačním systému SZO částečně připraveni. Všechny následující uváděné diagnostické kategorie spadají v ICD-11 pod označení neurovývojové poruchy.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Přihlášení