Rozhovory s odborníky

Můžete vysvětlit co obnáší váš projekt Emoční sebeobrana?

Jsem spoluautorem tohoto konceptu, který jsme založili s kolegou Lukášem Radostným před sedmi lety. Lukáš bohužel před dvěma lety podlehl rakovině mozku, ale spolu jsme ho dávali dohromady. Oba jsme jako terapeuté a psychologové tu a tam spolu konzultovali své klienty a zjistili jsme, že část naší klientely byla tvořena učiteli. A ta témata, se kterými do našich praxí přicházeli, pramenila z povahy jejich zaměstnání – z toho stresu, emocí, které tam jsou. A tak jsme trochu pátrali, Lukáš v předchozím zaměstnání s učiteli pracoval, a zjistili jsme, že mají velmi málo emoční podpory. A tak jsme přišli s tímto programem, který jsme původně nazvali “emoční sebeobrana pro učitele” a je zaměřen na to, jak pracovat s emocemi, jak jim porozumět, aby nás nezraňovaly, neubližovaly, ale pomáhaly nám, abychom dokázali využít toho potenciálu, který mají. Začali jsme pracovat s učiteli a ukázalo se, že je to populární. Začali se ozývat i rodiče, takže jsme udělali sebeobranu i pro rodiče, protože rodičovství je nesmírně emočně náročná záležitost. Pak jsme pracovali i v sociálních službách nebo ve zdravotnictví a ukazuje se, že potřeba dobře nakládat s emocemi je nesmírně důležitá, protože to je naší integrální součástí a nikde se to neučíme. My je odpozorováváme od rodičů nebo z našeho okolí, bohužel ne vždy ty vzory jsou tím nejlepším, co by nás v životě mohlo provázet.

Máte zpětnou vazbu, že učitelé, kteří projdou vaším kurzem, dokáží lépe naučit práci s emocemi i děti?

Ano, nemáme ji tedy od dětí, ale od těch učitelů, že skutečně se pak cítí lépe, dokážou lépe zvládat náročné situace, mají větší kapacitu tolerance emočních projevů dětí, dovedou s nimi lépe nakládat než předtím.

Poznala jsem vás na semináři pro rodiče dětí s postižením. Co vás překvapuje, nebo co naopak je jasné, že tito rodiče řeší?

Je to tak, že se musí na začátku určitě vyrovnat s nějakou velkou nespravedlností, “proč my, proč já”. Ale u těch, kteří to dokážou, pak vidím velkou vnitřní sílu, kterou jim to dává, velké odhodlání. Probouzí to nějaké vnitřní zdroje, které v nás jsou, ale dost lidí je nemá a tady se aktivují a z těch lidí je to patrné.

Na vašem webu jsem našla větu, že zkoumáte vliv nicnedělání na efektivitu odpočinku. Tím můžeme začít, o Vánocích si všichni myslí, že to budou svátky pohody a klidu, jakou máte zkušenost? 

Mě začaly Vánoce jako fenomén zajímat už před lety, kdy jsem po škole pracoval v manželské poradně a překvapilo mě, že po Novém roce ta poradna praskala ve švech. Byl jsem z toho překvapený, ptal jsem se starších kolegů, kde se ti lidé vzali, a oni říkali: “To je jednoduché, prostě Vánoce.” Skutečně je to tak, že Vánoce, přestože jsou nějakým hezkým časem, jsou ale také časem, který může být potenciálně nesmírně stresující. Jsou to ty zjevné stresy – nakupování, shon, konec roku je tradičně spojen s tím, že makáme, co to jde, abychom vše uzavřeli, v různých odvětvích je vrchol sezóny, takže se snaží firmy víc prodat, ekonomika jede na plné obrátky. Tím pádem my všichni jedeme na plné obrátky, ale do toho bychom měli připravovat svátky klidu a míru.

Vánoce jako takové jsou často spojeny s velkou náloží takových těch “mělo by se”. Mělo by být uklizeno, navařeno, napečeno, měl by být stromeček, měli bychom psát pohledy lidem, které nestihneme navštívit, měli bychom navštívit lidi, kterým jsme nenapsali pohled, měli bychom praktikovat vánoční zvyky… A do toho všeho bychom ještě měli být neskutečně šťastní a klidní, tak to už je jako rána z milosti. Je to prostě moc. Tohle je to, co tam někde máme, že by mělo být, možná je to syceno i dětskou vzpomínkou na Vánoce, která je kouzelná a plná té magie, kterou si chceme znovu prožít, jenže je tu ta realita, která je jiná, v ní to pak vypadá tak, že jsme všichni “hin” z toho, abychom dostáli všem očekáváním, což by vše mělo vyvrcholit tím zlatým hřebem Štědrého dne, ale ono se to neděje. Nějaké napětí tam zůstává, mám zkušenosti právě z té poradny, že někdy stačí drobná věta, například: “Miláčku, maminka přece ten salát dělá jinak.” A v ten moment bere vánoční atmosféra zasvé, salát letí vzduchem, rodina se může nakonec ocitnout v manželské poradně.

Co byste poradil lidem, třeba už teenagerům nebo pak i starším, kteří přijedou domů na návštěvu, protože “se to musí”, jak by oni měli rodičům říct, že to vůbec s takovým stresem nepotřebují, že nechtějí uklízet celý den (celé dny před Vánoci), že nepotřebují pět chodů na Štědrý den apod., jak to vykomunikovat?