Hana Janiková: U seriálu Dobrý doktor brečím 1

Hana Janiková: U seriálu Dobrý doktor brečím

Patnáctiletý Tonda je již šest let klientem Rodinného Integračního Centra, dochází do kontaktního místa v Lanškrouně. Dali jsme mu možnost vyzpovídat pracovníky a představit skrze ně služby RIC čtenářům ATYP magazínu. Nejprve Tonda hovořil s ředitelkou RIC Ing. Mgr. Hanou Janikovou, MBA. Díky rozhovoru tak poznáte nejen služby RIC, pracovní i osobní sny Hany Janikové, ale také více i Tondu, který má Aspergerův syndrom.

PANÍ ŘEDITELKO, CO JSTE DĚLALA PŘED TOUTO PRACÍ, NEŽ JSTE ŠLA DO RICU?

Než jsem nastoupila do RIC, tak jsem pracovala jako projektový manažer v jedné vzdělávací organizaci. Předtím jsem pracovala v neziskové organizaci jako vedoucí divize a tam jsem měla pod sebou deset sociálních služeb, takže zkušenosti se sociálními službami jsem měla.

A PROČ JSTE VLASTNĚ PŘECHÁZELA?

Chyběl mi kontakt s lidmi, který ve vzdělávací organizaci moc nebyl, a vlastně jsem chtěla znovu pomáhat prostřednictvím sociálních služeb lidem, kteří to potřebovali.

CO VÁS NA TÉTO PRÁCI BAVÍ?

Určitě mě baví právě ta komunikace s klienty i s kolegy. Mám pocit, že my všichni, kteří v RICu pracujeme, jsme stejně naladěni, že si vycházíme vstříc a že se snažíme dělat pro naše klienty, co jen jde. Vymýšlíme nové věci, nové aktivity, jsme tým, a to mě baví, a to funguje.

Hana Janiková: U seriálu Dobrý doktor brečím

A JE NĚCO, CO VÁS NAOPAK NEBAVÍ?

Přemíra administrativy a ten každoroční kolotoč všech těch žádostí a závěrečných zpráv.

NEDÁ SE TO UDĚLAT NĚJAK SYSTÉMOVĚ, ŽE SE TO NEBUDE LIŠIT?

To úplně nezáleží na mně. Musel by se změnit systém poskytování dotací a grantů obecně napříč celou republikou. Za mě je to nekoncepční. V některých případech si myslím, že by bylo fajn, aby bylo financování rozdělené na víceleté, dvouleté, tříleté, aby se nemuselo každý rok začínat v podstatě znovu. V lednu nevím, jakou výši rozpočtu na jednotlivou sociální službu budu mít, a ještě v průběhu května až července vlastně dostáváme finance, takže pro nás je velmi náročné plánovat rozpočet. Za mě by tedy bylo lepší, kdyby bylo víceleté financování, ale s možností změny navýšení kapacit, protože vzhledem k tomu, že my jsme taková poměrně rozvíjející se organizace a u všech tří našich sociálních služeb navyšujeme kapacity podle potřeb zvyšujícího se počtu klientů, tak samozřejmě s tím je zároveň nutnost zvýšit i finanční prostředky…

POSUNULA VÁS TATO PRÁCE?

Mám pocit, že se učím pořád. V každé pozici, ve které jsem pracovala, jsem se naučila něco nového. Každá práce mi přinesla něco nového zase do té další práce. Prošla jsem si prací jak ve státním sektoru, tak v soukromém i v nezisku, proto vidím přínosy různých odvětví a snažím se využívat co možná nejvíc toho pozitivního.

DOKÁŽETE ŘÍCT: „TAHLE VĚC MĚ POSUNULA V TOMHLE A V TOMHLE“? VÍC TO SPECIFIKOVAT?

Hodně mi třeba pomohlo vzdělávání se. Třeba to, že jsem prošla výcvikem koučování nebo to, že jsem absolvovala videotrénink. Ale myslím si, že mě nejvíc posunula samotná praxe. Práce s lidmi mě neustále obohacuje, učím se i od nich. Není to jednostranné, i oni mi něco dávají.

JE NĚCO, CO BYSTE CHTĚLA ZMĚNIT? ALE NEMŮŽE TO BÝT SVĚTOVÝ MÍR NEBO HLADOMOR.

Jasně. A myslíš třeba v sociálních službách?

KLIDNĚ I VE VAŠEM ŽIVOTĚ, TO JE JEDNO.

Já teda musím říct, že jsem šťastná. Jsem spokojená, jak v osobním životě, tak i v tom pracovním životě.

Hana Janiková: U seriálu Dobrý doktor brečím 2

KDY JSTE SE VLASTNĚ POPRVÉ SETKALA S NĚKÝM NA SPEKTRU?

U svého nevlastního syna, který autismus má. To už je přes 15 let. Mělo to vliv i na mé dvě děti, které se s autismem taky setkaly poprvé, a museli jsme to nějak doma zvládnout.

BYLO TO SLOŽITÉ?

Bylo to hodně složité. Chodili jsme s dětmi i k psychologovi, protože když byly hodně malé, tak nedokázaly pochopit projevy toho klučiny, ale myslím si, že i jim to hodně pomohlo a že dokážou být víc sociální a vnímat potřeby lidí na spektru.

JE NĚJAKÁ RADA, KTEROU BYSTE MOHLA PORADIT, KDYBY NĚKDO BYL V TÉTO SITUACI JAKO VY TEHDY?

Určitě se snažit nebýt v té situaci úplně sami, ale nechat si poradit. Najít si někoho, s kým mohou sdílet své problémy, aby se úplně rodina neuzavřela do sebe. To si myslím, že je hodně důležité. Znám spoustu dospělých lidí, kteří jsou na spektru a nechtějí sdílet svoje obavy a problémy a jsou na to sami, a vlastně si myslím, že kdyby se jim podařilo maličko otevřít, tak by jim mohlo okolí trochu pomoct.

LIDÉ, KTEŘÍ SE POTKAJÍ S ČLOVĚKEM S AUTISMEM NEBO S NĚJAKOU PSYCHIATRICKOU PORUCHOU, SI MNOHDY MYSLÍ, ŽE JSOU TO AGRESOŘI. CO SI O TOM MYSLÍTE?

Že je to neznalost a strach z něčeho, co neznám.

ZA MĚ BY SE O TOM MĚLO UČIT NA ZÁKLADNÍCH ŠKOLÁCH.

Určitě. O tom, že každý autista je úplně jiný, a že v případě, že u některého agresivní projevy jsou, tak jsou jen důsledkem nějaké příčiny. To znamená něčeho, co se stalo, co to spouští, a to je potřeba řešit. Takže určitě se nebát. Je důležitá osvěta, která přináší více informací o tom, co autismus je, jak se projevuje a o tom, jak bychom se měli chovat k lidem s autismem.

Hana Janiková: U seriálu Dobrý doktor brečím 7DÁ SE ČLOVĚK S AUTISMEM PŘIPRAVIT NA TEN SVĚT KOLEM? DÁ SE NĚJAK PŘIPRAVIT, ŽE SE MŮŽE NĚCO NEPŘEDVÍDATELNÉHO STÁT, ABY TŘEBA NEVYBOUCHL… KDYŽ JSEM BYL MENŠÍ, TAK JSEM MĚL AGRESIVNÍ SKLONY. MOJE MAMKA JE KONTROLOVALA, KDYŽ UŽ VIDĚLA, ŽE JE TO NA KRAJÍČKU, TAK MĚ NECHALA VYBOUCHNOUT DOMA. JAK TO MAJÍ UDĚLAT TI RODIČE, KDYŽ NEVÍ?

Zase si myslím, že je to individuální, že je to hodně těžké posoudit

JE TO PODLE VÁS DOBŘE, POKUD VÍ, ŽE VYBOUCHNE, NECHAT HO “POD KONTROLOU” VYBOUCHNOUT?

Za mě určitě je dobré ten pocit, který to dítě v sobě má, dostat ze sebe ven. Takže ideální je, když místo, aby bouchl kamaráda nebo někoho ve škole nebo třeba doma maminku, tak tam místo toho má náhradu, třeba polštář nebo u většího dítěte boxovací pytel.

JÁ JSEM SE ZAČAL SEBEZRAŇOVAT, COŽ JE TAKY PROBLÉM.

Ano, to je taky. Je lepší použít nějaký předmět jako náhradu.

MNĚ TO NEŠLO, NEFUNGOVALO TO. TAK MĚ MAMKA ZALEHLA A DRŽELA, PROTOŽE BYLA VĚTŠÍ NEŽ JÁ. TEĎ UŽ BY TŘEBA NEMĚLA DOST SÍLY. JÁ JSEM O TOM NEVĚDĚL, BYL JSEM VŽDYCKY ÚPLNĚ MIMO SEBE, UBLÍŽIL BYCH SI. TAKY MI POMÁHAL PES… ZA MĚ TEDY MOŽNÁ NĚKDY U TĚCHTO PROJEVŮ BY MOHLO ZVÍŘE POMOCI. JÁ JSEM NIKDY NEBYL SCHOPNÝ UHODIT ZVÍŘE, UBLÍŽIT MU. TAKŽE PES MĚ POMOHL ZKLIDNIT.

V tomhle máš určitě pravdu, protože vím, že ve spoustě rodin s dětmi s autismem pejskové pomáhají dětem právě ke zklidnění. Třeba k němu přijdou a obejmou ho, a to pomáhá.

ALE PROBLÉM U ASISTENČNÍHO PSA JE, ŽE HO MOHOU ODEBRAT, I KDYŽ SE NIC NEDĚJE, TŘEBA HO POTŘEBUJÍ DÁT NĚKOMU JINÉMU. NEBO PŘI ZÁCHVATU HO OMYLEM DÍTĚ PRAŠTÍ, NEVŠIMNE SI HO A PRAŠTÍ HO. A OKOLNÍ LIDÉ TO NAHLÁSÍ, PROTOŽE SE TO STALO VE VLAKU NEBO NA VEŘEJNÉM MÍSTĚ, PAK TOHO PSA ODEBEROU A PODLE MĚ TO TOMU DÍTĚTI NEBO DOSPĚLÉMU ČLOVĚKU S AUTISMEM UBLÍŽÍ A JEHO STAV SE ZHORŠÍ.

Určitě, protože mu vezmou živého tvora, na kterého je zvyklý a který mu pomáhá, přítele, který mu pomáhá zvládnout ty těžké situace, které prožívá.

MÁM POCIT, ŽE VŮBEC NEPROZKOUMAJÍ, JAK SE TO STALO, A PROSTĚ HO ODEBEROU.

To si myslím, že není v pořádku.

I TEN PES URČITĚ STRÁDÁ.

Ano, protože je zvyklý na to, že spolu prožili i krásné chvilky. A ty máš s odebráním psa zkušenost?

OSOBNÍ ZKUŠENOST S ODEBRÁNÍM PSA NEMÁM, ALE SLYŠEL JSEM DVA PŘÍBĚHY O ODEBRÁNÍ ASISTENČNÍHO PSA OD AUTISTY. A JEDNA RODINA MUSELA PSA VRÁTIT, PROTOŽE NESMĚL JÍT DO KONTAKTU S OSTATNÍMI DĚTMI A BYLO TĚŽKÉ DODRŽET VŠECHNA PRAVIDLA TÉ ORGANIZACE. JAK BY TOHLE ČLOVĚK MOHL ZMĚNIT?

Diskuzí s odbornou veřejností, která se zabývá touhle problematikou. Dát podnět a účastnit se třeba porad, které mají, aby se to mohlo projednávat a došlo ke změně.

KOČKY TAKY MŮŽOU POMOCI. MY MÁME I KOČKU A MAZLÍM SE S NÍ.

Tak máš rovnou zkušenost. Existuje felinoterapie a mnoho rodin s autistickými dětmi má kočku a vyprávějí, jak kočka dětem pomáhá.

Hana Janiková: U seriálu Dobrý doktor brečím 3

JAK ODPOČÍVÁTE OD PRÁCE?

Ráda si přečtu knížku, nějakou dobrou detektivku, podívám se na dobrý film. Nyní se díváme na seriál Dobrý doktor. Je to taky o autistovi. Je pravda, že brečím skoro u každého dílu, ale moc se mi to líbí. Takže dobrý film, u toho si opravdu odpočinu, knížka, a přes léto nějaká dovolená, to mě nabije. A samozřejmě mi dobíjí baterky i moje děti, musím říct, jsem s nimi moc ráda.

MÁTE NĚJAKÝ SEN, KTERÝ SI CHCETE SPLNIT?

Pracovní, nebo osobní?

JAKÝKOLIV, CO DOKÁŽE ČLOVĚK PRO SEBE UDĚLAT, NEBO PRO NĚKOHO JINÉHO.

V tom osobním životě bych chtěla, aby byli lidé kolem mě, které mám ráda, šťastní. Můžu tomu přispět tím, že jim budu pomáhat, že si s nimi budu povídat. Hmotný sen asi nemám.

TŘEBA SE NĚKAM PODÍVAT?

Rádi cestujeme, takže mě lákají severské země.

JAKÁ NEJVÍC?

Švédsko, Norsko. Vlastně mám i profesní. Moc bych si přála, abychom měli v RICu pobytovou službu.

A NĚJAKÝ KONÍČEK MÁTE?

Já vím, že to bude znít jako klišé, ale pro mě je prostě práce koníčkem.

TO JE NEJLEPŠÍ.

Já to opravdu mám moc ráda. Vedle práce pro centrum ještě lektoruju.

KOHO?

Většinou manažery různých neziskových organizací nebo firem, nebo třeba pracovníky ze školství, takže mám nějaká témata, která školím. To mě taky hodně baví, protože zase přijdu do kontaktu s jinými lidmi z jiných oborů, a to se dozvídám plno nových věcí a možností.

JE NĚCO, CO BYSTE CHTĚLA ZMĚNIT NA ŠKOLSTVÍ? NEBO JE TAM NĚJAKÁ VĚC, CO JE ŠPATNĚ?

Vidím, že je opravdu pro rodiče velmi náročné řešit problémy, které děti ve třídách mají, ale zase je to třída od třídy, učitelka od učitelky, ředitelka od ředitelky. Hodně záleží na konkrétním člověku. Někde to jde a dítě se krásně zapojí, a někde to prostě nejde.

TO ZNÁM. CHODIL JSEM NA MÍSTNÍ VELKOU ŠKOLU A V NÍ KE MNĚ MĚL DOBRÝ PŘÍSTUP JEDEN UČITEL, A TO NA PRVNÍM STUPNI. ALE JAK JSEM PŘEŠEL NA DRUHÝ STUPEŇ, TAK TAM BYLI LIDI, KTEŘÍ PODLE MĚ NECHTĚLI UČIT. TEĎ JSEM NA NOVÉ ŠKOLE A MŮŽU KLIDNĚ ŘÍCT, ŽE TO JE NEJLEPŠÍ ŠKOLA, KTERÁ MĚ MOHLA POTKAT, JE TO MORAVSKÁ TŘEBOVÁ, ZŠ KŘIŽOVATKA, A TAM JSOU UČITELÉ, KTEŘÍ CHTĚJÍ UČIT, BAVÍ JE TO A UČÍ VÝBORNĚ.

No, a to je přesně o tom přístupu jednotlivých lidí, učitelů, jestli chtějí, jestli se zajímají, a to je moc důležité. Chybí víc otevřenosti i třeba směrem k žákům s diagnózami. Chápu, že je třeba těžké, když mají plnou třídu dětí, se individuálně věnovat třeba jednomu dítěti, které má specifické projevy. Tomu rozumím, že to není jednoduché to zvládnout, ale v mnoha případech, pokud by si dopředu zjistili informace – co by tomu dítěti pomohlo, co funguje, připravili by spolužáky, bavili by se o tom společně, řešili společně situace, které tam nastávají, aby třeba předešli nepříznivým věcem, tak si myslím, že by to fungovalo lépe.

MY SE NA TÉ ŠKOLE UČÍME ÚPLNĚ STEJNĚ, ALE MAJÍ LEPŠÍ PŘEDNES, VĚNUJÍ SE TOMU, NEVADÍ, ŽE ZAMEŠKAJÍ TŘEBA DALŠÍ DVĚ HODINY. POKUD TO TŘEBA 50 NEBO 80 % TŘÍDY NEZVLÁDNE, TAK NEJDOU DÁL. HLAVNĚ MEZI SEBOU UČITELÉ KOMUNIKUJÍ. I SE ŽÁKY. VYKÁME UČITELŮM, ALE MŮŽEME JIM ŘÍCT VLASTNÍ NÁZOR. JÁ MÁM RÁD MATEMATIKU, A NA TÉ ŠKOLE PŘEDTÍM TŘEBA UČITEL NAUČIL JEDEN ZPŮSOB, A ŽE HO MUSÍM POUŽÍVAT. MNĚ NEŠEL, A TAK JSEM SI DĚLAL SVŮJ, A TO JIM VADILO. TEĎ NA NOVÉ ŠKOLE TO NENÍ PROBLÉM, KDYŽ SE V TOM NEVYZNÁ, TAK SE MĚ PANÍ UČITELKA ZEPTÁ A JÁ JÍ TO VYSVĚTLÍM.

A to je přesně ono, a přitom vlastně dojdeš ke stejnému výsledku, je to o tom, žes to pochopil a že tomu rozumíš. Tak to je hezký pozitivní příběh z praxe, a můžeme všichni vidět, že to jde.

Hana Janiková: U seriálu Dobrý doktor brečím 4

Služby RIC a jeho plány do budoucna

JAK VÁS MÁ RODINA KONTAKTOVAT, KDYŽ BY POTŘEBOVALA POMOC?

My poskytujeme služby v rámci celého Pardubického kraje, kontaktní sídlo máme v Pardubicích a tady v Lanškrouně, ale dojíždíme po celém kraji. Kontaktovat nás mohou buď telefonicky nebo emailem, nebo každá ze služeb má svého garanta, na našich webových stránkách je uvedený kontakt, takže se můžou na něj obrátit. Nebo máme i ambulantní dny a hodiny, kdy mohou přijet přímo do ambulance do Lanškrouna nebo do Pardubic.

A KDYBY CHTĚLA TŘEBA RODINA Z PRAHY A BYLA BY SCHOPNÁ DOJÍŽDĚT?

Musí mít bydliště v Pardubickém kraji. To je podmínka, která je v registraci sociální služby. Dokonce dvě rodiny z Prahy a jedna rodina z Královéhradeckého kraje se přestehovaly, aby mohly využívat naše sociální služby.

JE DOBRÉ SPOLUPRACOVAT S OSTATNÍMI POSKYTOVATELI SLUŽEB PRO AUTISTY A JEJICH RODINY? NĚKDY MI PŘIPADÁ, JAKO BY BYLI „NA OSTŘÍ NOŽE“, ALE MĚLI BY SE POSOUVAT VZÁJEMNĚ A NEBÝT SOUPEŘI.

Je dobré, aby spolupracovali. Vnímám, že je to hodně náročné i z toho pohledu, jakým způsobem se třeba pracuje s klienty s autismem, podle různých metod a technik. Možná je i v tomto trochu problém, protože každá z organizací uznává trochu jiný směr. U nás se s kolegy snažíme proškolit v různých metodách a technikách a podle toho, co bude vyhovovat rodině nebo dítěti, tak to mu nabídnout. Já nemůžu říct, že konkrétně něco nefunguje nebo něco zázračně funguje, každý je individuální.

PRACUJETE JAK S MALÝMI DĚTMI, TAK S DOSPĚLÝMI I TEENAGERY?

Ano, máme první službu, to je ta raná péče, ta je pro rodiny s dětmi od 1 roku do 7 let. Pak máme sociální aktivizační službu, ta je pro rodiny s dětmi od 8 do 18 let. Potom máme sociální rehabilitaci, a tam už můžou osoby od 16 do 64 let.

PROČ DO 64 LET, TO JE TAK SPECIFICKÉ ČÍSLO?

Protože od 65 let už je to senior. Nejstarší máme dvaačtyřicetiletou klientku.

CO VLASTNĚ POSKYTUJETE KROMĚ REGISTROVANÝCH SOCIÁLNÍCH SLUŽEB?

Kromě tři sociálních služeb, které jsem vyjmenovala, máme nově homesharing. Pak máme aktivizační a integrační aktivity a do toho spadá volnočasový klub, příměstské tábory, děláme pobyty, máme canisterapii, muzikoterapii. Nově připravujeme biofeedback, který bychom chtěli rozjet od září, a plánujeme besedy ve školách. Navíc děláme různé volnočasové aktivity – třeba rukohrátky, deskohrátky, a zase, podle toho, jaká zakázka nám přichází od klientů. Třeba muzikoterapii a canisterapii poskytujeme nejenom rodinám s dětmi s autismem, ale i s dalším zdravotním postižením. Důležitou službou, kterou realizujeme je Doprovázení a péče o dítě nebo o osobu se zdravotním postižením. Jedná se o péči o dítě/osobu v rodině, ale třeba i mimo ni. /pozn. red. Více o DPD v textu Asistenti RIC pomáhají rodinám dětí se ZP a dospělým se zdravotním postižením na Pardubicku./

TO JE HOMESHARING?

U homesharingu hostitel vezme dítě s autismem domů do svého přirozeného prostředí, ale služba DPD funguje tak, že asistent pečuje o dítě zejména přímo v primární rodině nebo jde s dítětem ven, do herny apod. /pozn. red. O homesharingu jsme publikovali velký rozhovor s Hanou Janikovou a Evou Černou 16.10.2019 Homesharing rozjíždí v Pardubickém kraji Rodinné Integrační Centrum./

Homesharing rozjíždí v Pardubickém kraji Rodinné Integrační Centrum 1

CO PŘESNĚ JE BIOFEEDBACK, KTERÝ OD ZÁŘÍ ROZJÍŽDÍTE?

Biofeedback je metoda, která je zábavná, jednoduchá a bezpečná. Prostřednictvím nejmodernějších technologií pro trénink mozku se budeme snažit působit na široké spektrum symptomů, např. poruchy spánku, výkyvy nálad, stres, úzkosti. Biofeedback je vhodný právě pro děti a osoby s autismem, vývojovou dysfázií, poruchami pozornosti, výchovnými potížemi, apod.

JAKÉ BESEDY PLÁNUJETE?

Besedy ve školách. Pokud si učitel nebo spolužáci neví rady a vznikají v kolektivu problémy, tak bychom chtěli prostřednictvím besed se spolužáky dítěte s autismem pomoci jak pedagogovi, tak dítěti s autismem, a i spolužákům, aby jim v tom všem bylo dobře, aby trochu pochopili, co to autismus je. Pro mě je moc důležité besedy rozjet tak, aby byly funkční a kvalitní.

A pořád mám další pracovní sen najít finanční prostředky, abychom mohli vytvořit virtuální program, kterým by si mohla veřejnost vyzkoušet na chvilinku, jaké je to být v kůži autisty.

JENŽE KAŽDÝ AUTISTA TO MÁ ÚPLNĚ JINÉ…

To chápu, že to bude trošku zkreslenější, ale aspoň takové ty nejzásadnější věci jako smyslovou přecitlivělost. Vyloženě máme připravenou třídu, kde na dítě s autismem působí spousta rušivých elementů, a chtěli bychom to přenést pomocí virtuální reality do praxe.

MÁM PŘECITLIVĚLOST TAKY, ALE PODLE TOHO, JAK SE VYSPÍM NEBO JAKÝ MÁM DEN, ONO SE MI TO HODNĚ MĚNÍ A MYSLÍM SI, ŽE JE TO U HODNĚ LIDÍ, A ČÍM JSEM STARŠÍ, TÍM JE TO ROZDÍLNĚJŠÍ. VADÍ MI POKAŽDÉ NĚCO JINÉHO. PRO JAKÝ VĚK TO BUDETE DĚLAT? (Podobný simulátor bylo možné si ho vyzkoušet na 2. Autistické konferenci 18. června 2021, na kterou ho zapůjčila organizace Za Sklem.)

Program bude poskládán asi z patnácti různých situací, se kterými se dítě s autismem setkává ve třídě, co mu může vadit, co ho může rušit, a aspoň tím chceme trošku pomoci lidem pochopit, jak se může cítit. Ale já neříkám, že tyto projevy musí mít každé dítě s autismem, určitě ne, ale aspoň trošku přiblížit, jak se může cítit, to mi přijde velmi důležité. Tohle jsou vlastně moje nejzásadnější vize. A jak jsem se již zmiňovala v úvodu, ráda bych otevřela pobytovou službu, chráněné bydlení.

JE TO SLOŽITÉ UMÍSTIT ČLOVĚKA S AUTISMEM?

Ano. Skoro denně se potkávám s tím, jak nám stárnou klienti, tak vidíme, že by opravdu potřebovali chráněné bydlení, aby se osamostatnili, ale přitom měli pořád podporu sociálního pracovníka, aby nemuseli pořád bydlet s maminkou.

PROTOŽE JE TO MOC I NA TY RODIČE?

Ano, rodiče už to pak nedávají, a na druhou stranu ten člověk nemůže bydlet úplně sám a potřebuje pomoc ještě od někoho, kdo rozumí tomu, co je autismus.

Homesharing rozjíždí v Pardubickém kraji Rodinné Integrační Centrum
Dne 19. 9. 2019 proběhla v sídle organizace Rodinné Integrační Centrum z.s. od 10,00 hodin tisková konference, která informovala přítomná média o pilotním projektu Homesharing. Tiskové konference se jako hosté zúčastnili: Ing. Pavel Šotola – člen Rady Pardubického kraje zodpovědný za sociální péči a neziskový sektor; Ing. Helena Zahálková, MBA – vedoucí odboru sociálních věcí Krajského úřadu Pardubického kraje; Ing. Martin Charvát – primátor města Pardubic; Mgr. Jakub Rychtecký – náměstek primátora města Pardubic; Mgr. Kateřina Kotasová – zástupkyně nadačního fondu Avast; zástupci spolku Naděje pro děti úplňku, z.s., a v neposlední řadě Bc. Dana Kolářová – maminka Marečka. Zleva Ing. Eva Černá, Ph.D. a Ing. Mgr. Hana Janiková, MBA.

BAVIL JSEM SE O TOM S MAMKOU, ŽE BY MOHLA EXISTOVAT SPOLUPRÁCE SE STUDENTY PEDAGOGICKÝCH A SOCIÁLNÍCH FAKULT. STUDENT VYSOKÉ ŠKOLY BY NEPLATIL VE SDÍLENÉM BYDLENÍ NÁJEM, ALE POMÁHAL BY TOMU ČLOVĚKU S HANDICAPEM.

Rozumím. Byli byste dva v jednom bytě a on by ti pomáhal v tom, v čem potřebuješ. Určitě by to šlo taky, ale chráněné bydlení je v jiném režimu.

VÍM, JAK TO FUNGUJE. A TO BYSTE SI PŘEDSTAVOVALA NĚJAKÝ BARÁČEK, NEBO PANELÁK?

Samozřejmě ideální by byl samostatný větší dům, který by měl víc bytových jednotek, ale toto je velmi finančně nákladné, najít místo, kde by bylo reálné dům postavit. Ale byty v různých částech měst nebo obcí jsou také řešením.

ALE CO TY REAKCE OKOLÍ, KDYŽ JDE O LIDI TĚŽCE MENTÁLNĚ POSTIŽENÉ… NEBO KDYŽ NEMŮŽE JEDEN VYSTÁT DRUHÉHO, KDYŽ SE NĚKDO NĚJAK CHOVÁ A DRUHÉHO TO VYRUŠUJE A TAK, I KDYŽ JSOU V JINÉM BYTĚ A VE STEJNÉM DOMĚ, JAK BY SE TO DĚLALO? NĚJAKÉ TESTY? BAVILI BYSTE SE O TOM S TĚMI KLIENTY?

Proto musí být oddělené bytové jednotky. Ale i když by to byl jeden velký dům, kde by bylo víc bytových jednotek, tak je to opět o nějakých aktivitách, kde by se tito dva lidé nemuseli potkávat.

JAK POSTUPUJETE, KDYŽ SE DVA KLIENTI TŘEBA PŘI NÁCVICÍCH NESNESOU?

Když jsou nácviky třeba pěti dětí a tam se dva z toho nemusí, tak to vždycky máme udělané tak, že je dostatek pracovníků na tuto aktivitu, minimálně jsou dva, i tři, pokud jsou to náročnější klienti. V případě, kdyby tam vznikaly projevy agresivního chování, tak určitě oddělujeme tyhle dva lidi a řeší to pracovníci – co se stalo, co ho vlastně rozčílilo, co se mu nelíbilo. Je důležité to probrat, co se v tom člověku odehrává, proč takhle zareagoval.

CO DĚLÁTE NA POBYTECH?

Jedná se v rámci nich o nácvik sociálních a komunikačních dovedností. Je to hodně o rozvíjení sociální dovednosti, to znamená, že děti mezi sebou musí spolupracovat, nebo my je učíme, jak spolupracovat. Učí se tam nové věci a sdílejí mezi sebou své problémy, které mají, baví se o tom, co se jim daří a co nedaří, učí se i sebeobsluze – společně vaří, povlékají si, uklízejí, ale taky navazují kamarádství a vztahy, já si myslím že je to důležitá součást naší práce a klienty hodně vyhledávaná.

Hana Janiková: U seriálu Dobrý doktor brečím 6

CHCETE JEŠTĚ NĚCO ŘÍCT DO ROZHOVORU, NA CO JSEM SE TŘEBA NEZEPTAL?

Musím tedy říct, že oceňuji a jsem ráda, žes do toho šel.

JÁ JSEM RÁD A JE TO NOVÁ ZKUŠENOST.

Určitě, a pro mě zase ukazuješ to, co lidé na spektru dokážou a můžou umět.

ZA SEBE BYCH CHTĚL ŘÍCI, ŽE ORGANIZACE RICU MI DOST POMOHLA, HLAVNĚ SOCIÁLNĚ. KDYBYCH NEMĚL RIC, TAK BY BYLO SLOŽITÉ SE DOSTAT TAM, KDE JSEM. JSEM RÁD, ŽE SE NEDĚJÍ TY ZLÉ POCITY, A ŽE DOKÁŽU ZVLÁDAT LÉPE SVÉ CHOVÁNÍ. MYSLÍM SI, ŽE MI HODNĚ POMOHLA VAŠE ORGANIZACE, ZA MĚ KDYBY TYTO ORGANIZACE NEBYLY, TAK BY TO BYLO TĚŽŠÍ.

Děkuju. Věřím a doufám, že si to přečtou i další lidé, kteří nevyužívají žádné služby a řeší nějaké problémy, aby se nebáli nás oslovit.

KDYŽ JSEM ŠEL DO RIC POPRVÉ, TAK VÍM, ŽE SE MI VŮBEC NECHTĚLO. JÁ NEMÁM RÁD NOVÉ VĚCI, KDYŽ NEVÍM, CO MĚ ČEKÁ. ALE KDYŽ TOHLE PŘEKONAJÍ, TAK PODLE MĚ JIM TO POMŮŽE.

Je to nové prostředí, obava z nových lidí, jak to bude, ale když tohle zvládnou, tak věřím, že jim to pomůže. Já to vidím i na těch dětech. Když tady už párkrát byly, tak sem běží s radostí a už se těší, a to je pro mě moc hezké vidět.

JEŠTĚ NĚCO, CO BYSTE CHTĚLA ZMÍNIT?

Že mě těší, když naše práce má smysl, to je pro mě důležité. Pro mě je ještě hodně zásadní zmínit, že jsem ráda, s jakými lidmi v RICu spolupracuji, jsou to otevření, milí, pracovití lidé. Jsme na stejné vlně, se společným cílem – pomáhat.

_____________

Rozhovor vedl Tonda / foto archiv RIC

 

 

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlášení