Po včerejším setkání přátel Son Rise u manželů Chuecos mám pocit, že je čas na editorial. Uvědomila jsem si, jakou cestu jsem ušla já i lidé, kteří tam byli. Od diagnózy pro naše dítě, která mnohé z nás srazila na kolena, jsme se dostali do momentu, že slovo autismus už dávno pro nás není prokletí, ale naše děti nás posouvají dál. Setkávání s rodiči těchto dětí je energeticky posilující a často bývá o neuvěřitelné pohodě, spolupráci, sdílení a pomoci. Pokaždé si při setkání říkám, kolik služeb tady pro nás chybí, že je stále hledáme a nalézáme pouze přes sdílení s ostatními. Možná, že mají určití lékaři pravdu, že jsme vlivná skupina. My se nedáme a pro naše děti jsme schopní udělat cokoli. Jako Gabriela Llewellyn. Na včerejším setkání byla hostem Češka žijící ve Španělsku, maminka Gabriela, která své dítě dokázala vyléčit z autismu. Ano, z té pervazivní vývojové nejtěžší poruchy, která je nevyléčitelná. Když to vidíte na Youtube nebo čtete, tak to mnohdy vyzní jako červená knihovna. Když ale vám to drobná žena vypráví naživo, realisticky se všemi detaily, jak se její dítě chovalo před praktikováním Son Rise a zdravé stravy, a jaké je dnes, po čtyřech letech, tak stojíte před volbou: jít do toho taky nebo na to nemám? Nemám na to vyléčit své dítě?
„Kubo,“ říkám dnes svému synovi při doprovodu na karate, protože sám tam není schopen dojít, „včera jsem poznala maminku, která svého syna vyléčila z autismu.“
„To jsou lži,“ odpoví mi 11letý aspík.
„Proč lži? Seděla vedle mě a vyprávěla svůj příběh.“
„Nevěřím, to jsou lži.“
„Nejsou, její syn nemluvil, jen běhal nebo se pohupoval a vyluzoval křik. Dnes chodí do druhé třídy a nikdo nepozná, že měl autismus. Dělala s ním Son Rise a zdravě jí.“
„To je reklama.“
„Ona za to nedostává žádné peníze, vypráví svůj příběh. Takže to není reklama. Jedli zdravě a dělali program, který pomáhá autistům, a někteří se vyléčí.“
„Já jsem zdravý, nepotřebuji jíst zdravě.“
„Tak to není pravda. Jsi hubený, jíš jen pár jídel. Kdybychom jedli všichni zdravě, bylo by nám líp a možná by se z mozku vytratil i tvůj autismus.“
„Tomu nevěřím.“
„Já tě s nimi seznámím. Chceš se setkat s tou maminkou a jejím synem?“
„Nepotřebuju to. Chci být autista.“
Co z toho pro mě plyne? Vyléčit nízkofunkčního autistu je zřejmě jednodušší než aspíka, který má už v 11 letech jasnou svou identitu. On by to ale nechtěl, ani když byl malý. Nikdy nechtěl udělat, co bylo podle jiného člověka. Nechtěl, abych po něm něco opakovala. Přesto je pro mě Son Rise, se kterým se občas setkám, velkou inspirací, učí mě, jak pracovat se sebou, jak nereagovat na to, co jsou emoce mého syna. Učí mě rozklíčovávat, proč na něj reaguju v určité chvíli, proč se bojím jeho záchvatů, že za tím vším je můj příběh. Někdo někdy mě nenechal plakat, vztekat se, vzal mi mou identitu. Proto mu ji ponechávám. Věřím tomu, že když pro aspíka se něco stane zájmem, zvládne pro něj fungovat na 500 %. Kdyby se někdy stala pro mého syna zájmem zdravá strava, věřím, že by se jeho symptomatika zlepšila do týdne a do roka by přednášel ostatním. Kdyby to byl jeho zájem:-)
Jozef Schovanec mi mého syna připomíná. Mají stejný humor a jsou hrdí na to, že jsou autisté/Aspergeři. Videa s jeho vystoupením jsou neuvěřitelná legrace pro učitý typ lidí. Já k nim patřím a co Vy?
S Gabriellou Llewellyn a také s manželi Chuecos brzy v ATYP magazínu rozhovory.
_______________________
text Dagmar Edith Holá
Pomozte ATYP magazínu, abychom mohli mít více reportáží, platit honoráře autistům, publicistům a odborníkům za články. ATYP magazín je plně závislý na příspěvcích Vás čtenářů. Pokud se Vám článek líbil, prosím, pomozte nám uskutečnit další. Za každou finanční částku jsme vděční. Číšlo účtu najdete na webu Nadační fond ATYP. Vážíme si Vaší podpory. Honoráře z Vašich darů platíme autorům textu, editorce, korektorce, u některých rozhovorů fotografovi.
