Poté, co se publicistovi Davidu Finchovi (1971) rozpadá po pěti letech manželství kvůli frustraci ženy a jeho neustálé pasivní agresi, vše změní zjištění, že je Asperger. Kniha „Omluvy, které zařveš, se nepočítají“ je sebereflexí muže, který ve svých třiceti letech zjistí, že je Asperger, a rozhodne se zachránit vztah se svou ženou a dětmi. Podtitul knihy, kterou vydalo Nakladatelství Portál, je Deník manžela s Aspergerem.
V úvodu Finch líčí, jak se mu jednoho večera změnil celý život, když mu žena položila řadu zvědavých otázek. Dáváte přednost tomu, abyste každý den nosili stejné oblečení a jedli stejné jídlo? Jste intenzivně frustrovaní, pokud dojde k přerušení činnosti, která je pro vás důležitá? Finch nerozumí situaci, ale rezonují v něm otázky, i ty, které se zdají zvláštní a nemístné, jako například: Máte někdy nutkání přeskočit věci? a Zaujala vás výroba pastí? Finch přiznává, že bylo trochu trapné slyšet, jak odpovídá k těmto a dalším divným otázkám ANO. Okamžik pravdy tak přináší manželům jakožto mnoha jiným lidem na spektru ASPIE quiz. Po něm se třicetiletý muž, manžel a otec dvou dětí, rozpláče. Finch odpověděl ANO na 155 z možných 200 otázek, takže oba jsou v té chvíli přesvědčeni, že David má PAS (poruchy autistického spektra, anglicky ASD). Tato neformální diagnóza je pro oba úlevou.
Autor knihy literárně popisuje stejně jako většina autistů, jak moc se mu ulevilo, když testem zjistil, že s těmi divnými reakcemi, divným uchopováním světa není sám. Že není na světě ten jediný zlý, arogantní, špatný otec, špatný manžel, ale že patří mezi lidi s Aspergerovým syndromem. Oficiální diagnostika už mu to pak jen potvrdí. První úlevné stádium pomůže na pár týdnů, pak je nutné na sobě pracovat. Pracujte ale na něčem, co v mozku nemáte, co zřejmě neměli ani rodiče, takže jste to nemohli ani okoukat a naučit se to zpaměti. Prostě Davidovi chybí zjištění, co vlastně dělá špatně, v čem svou ženu neustále zraňuje, zahání ji do chronické frustrace, nepřátelství a tím odcizení. A když neví proč, nemůže si vytvořit ani návod, jak se to přeučit.
Jeho žena Kristin pro The New York Times vzpomíná: „Roky jsem byla přesvědčena, že Dave žije svůj život úplně špatně. Byl příliš strnulý, příliš pohlcený, příliš reaktivní. Z malých problémů se stávaly celodenní mrzutosti. Došel nám pomerančový džus, což je velmi důležitá součást jeho ranní rutiny, a já sledovala, jak dupá a práskne do lednice a říká: „Proč jsme jediná rodina na planetě, které dochází pomerančový džus?” Sledovala jsem, jak mu tahle drobná mrzutost ničí celé dopoledne a zničila tak atmosféru celé rodině. Zjištění, že má Aspergerův syndrom, přineslo určitou úlevu; znamenalo to, že mnohé z těchto vlastností – rigidita, potřeba stejnosti, sociální nešikovnost – měly fyziologickou příčinu.“ A tak nastala společná práce na tom, aby se lépe chápali a vycházeli si vstříc, aby opět sdíleli společné aktivity… a k tomu všemu potřebují dva lidé především sdílet a komunikovat. Je prostě potřeba umění té zatracené komunikace a sociální interakce!
Domácí práce nejsou mojí prioritou
V případě učení se novým vzorcům okolo domácích prací a péče o děti jsou to úvahy a učení se novým vzorcům pro většinu mužů. Ale i pro ženy. Manželka už nebere vše jako schválnost, není okamžitě v negativních emocích, s jakým sobcem to žije.
Dave každý den stráví ráno deset minut přehrabáváním se v sušičce, aby našel, co potřebuje, než aby vysušené prádlo vytáhnul. Ne, ženské práce jsou jen pro ženu, on vydělává. A tak je to se vším. Rozházené hračky radši překročí a pokud je unavený, tak třeba i agresivně naznačí, že žena nic nedělá, když se tu všude válí tolik hraček, děti ještě nejsou uložené, usušené prádlo je pouze v kupičkách v obýváku, ale ne ve skříních!
Některá nová uvědomění si Dave svým poctivým studiem svého chování, které si zapisuje do deníku, zjišťuje sám. Má v sobě přesvědčení, že domácí práce jsou pouze pro ženu. Ok, to se dá změnit. Postupně si uvědomuje, že jeho máma je sice dělala, takže jako dítě viděl tento vzorec, ale nebyla šťastná, jak si jako děcko myslel. Náhle také vidí, že končila s migrénami. Dave se stává dospělým, už nevidí ženu dětskýma očima jako matku.
Proč vlastně se nepodílí na domácnosti a péči o děti? Protože má své zájmy a jiné priority. Je ale prioritou třeba rituál dívání se z okna a počítání něčeho za ním? Stojí mu za to, aby ztratil manželství a rodinu? Nemůže se z rituálu vytahovat ze sušičky jen své věci stát rituál, že vytáhne vše a složí prádlo všem? Nemůže se občas dívat se ženou na její oblíbené pořady, namísto aby je zesměšňoval? I to jim pomůže ke společnému zážitku a komunikaci.
Sociální odměna? Co to je?
Poté, co David začíná zkoušet starat se společně o domácnost i o děti, diví se, že nepřichází odměna. Chtěl by být slovně pochválen, něčím odměněn, třeba večer sexem, a nic nepřichází. Poctivě si zapisuje, co udělal, jak se choval… Začíná si uvědomovat, kolik let své ženě vlastně při únavě z dětí dával najevo, že je neschopná matka, protože on si představoval, že dobrá matka se pořád usmívá na děti i na svého manžela, jako to dělala v jeho dětských očích máma, a to je láska. Netušil, že domácí práce občas vůbec nemusí žena dělat s láskou a že je při dětech nestíhá jako dřív. Netušil, že když si žena chce povídat o tom, kdo ji v práci nebo v nemocnici při péči o nemocného otce naštval, že nemusí začít řešit, že tam dojde a srovná je, ale že žena si potřebuje jen ulevit, vypovídat se. Jinak si myslí, že žije s asociálním chlapem, odejde pryč a přestává komunikovat, odcizí se a to už nechce zpátky. To již zažívali několik posledních let. Dave se všechno učí. Už umí empatické hmmm, chápu, jsem s tebou. Už dělá myčku, prádlo a pořád ho nikdo nechválí a neodměňuje. … a jednoho dne mu to dojde. Existuje sociální odměna. Tím, že už neprioritizuje své zájmy a rituály před aktivitami s dětmi a pracemi v domácnosti, není už žena nepřátelská. A to je odměna.
Empatii mám, ale ne v té správné chvíli
Zajímavé jsou úvahy okolo empatie. To je téma, které vždy rozbouří stojaté vody v oblasti autismu. Odborník řekne, že autisté nemají empatii, zničené manželky prohlásí, že si vzaly sociálního kreténa. Dave svou sebereflexí řeší do hloubky i tu proklatou absenci empatie. Vždyť přece umí pomoci starému člověku na ulici, umí se rozplakat nad umírajícím zvířátkem ve filmu… Tak má empatii, nebo ne? Je asociální, nebo ne? Je zlý, nebo ne? Správná reakce se na určité situace dá naučit, co se má říci, jak se má reagovat. Začne vše víc a víc chápat i díky své ženě, která je logopedkou a tak nějak přirozeně dokáže pojmenovávat, co vlastně ve vztahu oba dělají špatně. Když byli přáteli a poté milenci, rozuměli si, sdíleli se, byli k sobě ti nejempatičtější lidé. Denní běžné soužití navíc již s dvěma dětmi ukázalo i samotnému Davidovi, že denně neudrží masku chápajícího, milujícího, sdílejícího empatického muže. A cesta ke krachu manželství je otevřena. Zachrání ho? Najde si cestu do rodinného života, když si bude všude vylepovat poznámky, jak se v které situaci zachovat, se seznamy rad pro sebe načmáranými na zadních stranách obálek a zásuvkou na nočním stolku plnou náhodných upomínek k tomu, co dalšího musí u sebe změnit? Jak se David vypořádá se svým pocitem, že on je dokonalý, ale okolí ne? K čemu mu pomůže zjištění, že má vysoké očekávání od druhých, ale přitom on je nenaplňuje v očích druhých také? A co teprve zjištění, že ta sousedka Mary odvedle mu jeho představy ženy v manželství a rodině naplňuje?
Diagnostika v osobním životě pomáhá
Z knihy vyplývá, že diagnostika pomáhá, protože:
- Vědět, kdo jsem, je důležité. Když porozumíte tomu, proč se chováte tak, jak se chováte, můžete to změnit, vysvětlit to a druzí to neberou jako schválnost nebo arogantnost.
- I lidé s autismem se s člověkem, který je přijímá, dokáží měnit a sebezpytovat.
- Sebereflexe u člověka s autismem, pokud ji vezme jako svůj specifický zájem, může jít do velkých hlubin a tím pomoci nejen sobě, svému manželství, ale i jiným manželstvím, a také nám čtenářům a široké veřejnosti v případě osvěty o lidech s autismem. Finchovo přemýšlení o situacích ve vztahu, které nechápe, pomůže všem, kteří máte v okolí někoho s autismem nebo i těm, kteří na spektru jsou.
Finch zmínil, že po vydání knihy, která se stala bestsellerem, mu jiní lidé s autismem psali, že jim kniha dala naději. „Toto slovo v oblasti autismu není běžné. Většina lékařů vám po diagnostice vašeho dítěte nebo vaší neřekne: Máte úžasnou mysl. Spíše řekne, že máte autismus a bude to pro vás velmi obtížné,“ řekl pro The Observer v roce 2015. Finch také poznamenal, že se dodnes stále vyhýbá tomu, říkat lidem, že má Aspergerův syndrom, kvůli sociálnímu stigmatu.
Finchova kniha ale není jen pro lidi na spektru a jejich blízké a pečující, ale i pro introverty: „Kromě toho, že mi Finchova kniha nabídla vhled do světa ASD /PAS/, rezonovala i se mnou. Jsem introvert, mám averzi k hluku a davům. Takže jsem se nahlas zasmála během Finchovy kapitoly „Večírky mají být zábava“, v níž píše: Obvykle po šesti minutách mám dost. Musím se dostat domů, k vlastním myšlenkám, k vlastním televizním pořadům na vlastním gauči, připomíná Finchovy věty publicistka Eileen Garvin pro Psychology Today.
Chci být lepším manželem i otcem
Kniha Omluvy, které zařveš, se nepočítají: Deník manžela s Aspergerem je triumf jednoho muže ve snaze být lepším manželem a otcem. David Finch sám říká, že když se tato jeho první kniha začala prodávat, dostal mnoho překvapivých dopisů od lidí, kteří se probojovávali podobnými situacemi. Spolu s Davidem Finchem vás teď ale čeká návod na to, jak zachránit společně manželství. A nezačíná to lehce. Finch, obsedantní pořizovatel poznámek, sám sebe hned na začátku vypozoruje, že v době před dětmi a před sestěhováním byli ve vztahu přáteli. Proto sám sebe vyzve ke změně svého chování, a aby se stal lepším manželem, tak se musí vrátit k tomu, že bude i znovu přátelský. Do svého deníku si zapíše: „Buď její přítel, první a vždy.“
_____________
text Dagmar Edith Holá / infografika ATYP magazín
Web Davida Finche
