Díky dospělým na spektru vím, že hra u dětí s autismem není NEfunkční?

Často slýchám nebo čtu o tom, že hra u dětí s autismem je nefunkční, pokud si dítě hraje třeba s větvičkami, provázky nebo staví předměty do řad. I naše dcerka toto dělávala – vždy vzala dvě sedmikrásky, dávala je k sobě a říkala, že se mají rády a dávají si pusinky. Před časem mi ale bylo jednou dospělou autistkou poodhaleno tajemství takovéto hry.

Tato dnes již dospělá žena mi totiž řekla, že ona si kdysi hrávala s lístečky. Také měla vždy dva. U hry nemluvila. Ale ty lístečky byly jednou princem a princeznou, podruhé třeba zvířaty, jindy zas dalšími postavičkami. A prožívaly neuvěřitelné, fantastické příběhy. Jen to nikomu neřekla, nechala si svou fantazii pro sebe.

Vede mě to k otázce, která hra je tedy více „funkční“ – zda ta, kdy dítě sedí a zdánlivě „bez významu“ si hraje třeba s větvemi, knoflíky, ale přitom se mu v hlavě odehrávají desítky příběhů, anebo ta, kdy dítě sedne k hračce a používá ji obvyklým způsobem, který mu navíc ukážeme. Nebo dokonce předepsaným, kdy bliká a hraje pořád dokola to, co tam někdo nahrál.

Sama pro sebe jsem si už odpověděla. A já si myslím, že to hraní vůbec není chudé a nefunkční, ale naopak je natolik plné fantazie, že si to my, tzv. „entéčka“ (tedy neurotypičtí lidé) vůbec neuvědomujeme.

Jsem velmi vděčná za možnost komunikovat s dospělými lidmi s autismem. Jen je mi líto, že se mi to nepodařilo dřív, mohla jsem ušetřit spoustu vypjatých situací a nervů své dceři i nám jakožto rodičům. Mě totiž spousta věcí zkrátka nenapadla. Protože prostě jsem to „entéčko“ a nemám dostatečnou fantazii. Vědět před deseti lety to, co vím teď, neřešila bych tolik například papírky natrhané na kousky, roztáčení koleček, hraní si s věcmi, které nejsou hračkami, ulpívání na věcech nebo činnostech… Zkrátka bych byla více „free“.

Děkuji vám, moji milí velcí autisté, velmi mi pomáháte. Snad se mi i díky vám povede nebýt tím rodičem, který se snaží své dítě „vlomit do normálu“. Dceru vnímám jako originální, milou slečnu, která má v sobě velký potenciál. Ona dokáže všechny své „bubáky“ (tedy úzkosti, strachy, obsese…) zpracovávat, umí překonávat neskutečné překážky a má v sobě talent léčit lidské duše. Jednou prý chce mít farmu, na níž bude zachraňovat zvířata a zároveň povede terapie. Vím, že se jí to povede. A velmi rádi jí jako rodina s realizací tohoto snu pomůžeme.

Ta debata o hře nebyla první, která mi v některé oblasti pomohla otevřít oči. Proto se zamýšlím dál. Kdo sestavuje například testy na mentální úroveň dětí s autismem? Samozřejmě „entéčka“. Takže testy jsou dělány podle neurotypického vidění světa. Nebylo by fajn, kdyby na jejich tvorbě spolupracovali i autisté? Možná by se někteří rodiče divili, jakou úroveň v této oblasti ve skutečnosti jejich třeba neverbální dítě má. Tu fantazii při hře bych jim skoro i záviděla.

Další věcí u testů je způsob podání otázek. Zase uvedu příklad. Jednoho dítěte se lékař ptal, jaký je cukr. Dítě neodpovědělo, a tak mělo bod dolů. Ale proč neodpovědělo? Protože nevědělo, na jakou vlastnost cukru se lékař ptá – zda chce znát chuť, barvu, konzistenci… A tak raději mlčelo.

Až se vám někdy stane, že autista neodpoví, nezareaguje, nemyslete si o něm, že je hloupý. Naopak, může být velmi chytrý, může mít myšlenek tolik, že je těžké vměstnat je do slov. Nebo ho mohou rušit vjemy, kterých je v našem okolí hodně. Zvuky, pachy, světla… To vše může člověk s autismem vnímat tak silně, že je mu z toho až zle. Zkuste si pak někdy s tím „nemluvou“ psát. V momentě, kdy on je v klidu a v pohodlí svého domova. Možná budete překvapeni tím, jak je konverzace košatá a milá.

Máme tu Světový den autismu, a tak si dovolím vyslovit jedno přání – aby se konečně ty pomyslné dva světy spojily v jeden. Aby zmizelo „my“ a „oni“ a bylo nadále jen prosté „my“.

_______________

Text Petra Jungmannová / foto archiv rodiny Petry Jungmannové,  úvodní foto rodiny Chuecos (Autismus jako dar)