Rodiče autistických dětí se většinou soužitím s nimi od nich naučí mnohé z jejich chování a myšlení. Stanou se z nich také bojovníci za spravedlnost a fair play. Stávají se proto aktivními v oblastech, kde mohou svým dětem pomoci. Za poslední rok konečně pochopili, že tajnou infiltrací mezi dospělé autisty nic nezmohou, a přestali neurotypicky intrikovat. Otevřená spolupráce s autisty přinesla veliký úspěch v diagnostice PAS, na kterou se čekalo už minimálně dva roky, a její cená závratně rostla.
Tentokrát se rodiče dětí s PAS spojili s Odbornou skupinou lidí s autismem Autisnord, jejímž dlouhodobým specifickým zájmem bylo nalezení diagnostiky tak, aby nebyla pramenem byznysu na dětech s PAS. V tomto se ukázala empatie lidí s autismem, kteří jsou neustále napadáni, že trpí nevcítěním se. Po roce bádání našli rychlejší, a přitom přirozený způsob diagnostikování autismu.
„Rozhodně nám napomohly k takovému úspěchu lockdowny. Ty totiž omezily shon a mraky zbytečných podnětů neurotypické společnosti a dovedly nás k soustředění se na jeden společný zájem. Jinak nebyl na výzkum pořád čas,“ vypráví Ondra a radostí třepe rukama. „Konečně nebudeme ztracenou generací autistů. Našli jsme způsob, jak se dá rychle odhalit, kdo je a kdo není autistický. A navíc je to diagnostika přírodní, přírodní, přírodní,“ opakuje Eva, a přitom vesele poskakuje.
„Už na našich dětech nebude nikdo profitovat. A taky se nebudou mezi nás infiltrovat. Poslední dobou se to stávalo, protože neurotypici zjistili, že jsme došli k nějakému objevu, a chtěli ho zastavit, aby mohli nadále za diagnostiku brát peníze,“ říká zamračeně otec malého Pavlíka, který se pořad jako chasid točí dokola. Opět jsou to tedy sami rodiče, kteří se rozhodli aktivně změnit to, co je trápilo. Díky tomu, že pochopili výhody autistických osob, spojili se právě s těmi, jejichž autistický zájem byl objevit bio diagnostiku autismu, aby se jasně řeklo, že autistické geny jsou přirozené, a těchto lidí je více než tři lidi ze sta.
„Dost sdílení se, nebo tady budeme klábosit do konce života,“ vyhrkne Alena a táhne mě za ruku k louce. „Tady,“ ukáže do trávy. „Umíte najít čtyřlístek?“
Nechápavě kroutím hlavou: „Nenašla jsem v životě ani jeden. Nemám štěstí,“ pousměju se.
„Entéčko, entéčko, entéčko,“ ozývá se echolálie v pozadí. Zřejmě opět od Evy.
„Ty ho fakt nevidíš, mami? A tady další,“ utrhne z trávy přede mnou, kam brejlím, dva čtyřlístky můj desetiletý syn, který přiběhl mezi tím za námi.
„Váš syn je autista. A vy máte štěstí, ušetříte mnoho tisíc za diagnostiku,“ řekne Michal, který se přiblížil.
Můj syn se přidává k hloučku neurodiverzních lidí, kteří mají v rukou čtyřlístky, a začíná se s některými smát a točit. Přistihnu se, že mu závidím.
Zůstávám tak nějak osamocena. Vydávám se k Michalovi a ptám se ho, zda se počítá, že zase umím najít houby.
„Schopnost vizuální identifikace ve vzoru je kognitivně analytická činnost, čili rozumové zpracování vjemu, který nám předkládá mysl (nikoli smysly). Vtip je ale v tom, že čtyřlístky ani houby se nevyrábějí, takže každý výskyt vypadá trochu jinak, hledá se tedy divergentní řešení (všechna možná správná řešení) a tady se proces začíná lišit mezi čtyřlístky a houbami. S houbami je to jiné, protože nehledáte mezi spoustou hub, ale hledáte prostě nějaké houby, a až když najdete, určujete, jestli je to některý z vámi hledaných výskytů. Lidé na spektru vlastně vidí či slyší víc než neautisté – jako autista nejsem bystrozraký ani bystrosluchý, ale mám víc vjemů na přijmutí na vědomé úrovni. Což má tu nevýhodu, že se dřív unavím a tu výhodu, že mám lepší šanci najít čtyřlístek.“
„Houby jsou mi na houby. Prostě nemám štěstí,“ tiše pro sebe zamumlám a pokouším se tajně pohupovat, ale nejde mi to. Jak já se jen naučím najít čtyřlístky?!
____________
text Dagmar Edith Holá
