Roman Pešek: Jak se nezbláznit z dítěte s Aspergerovým syndromem

Jak se nezbláznit z dítěte s Aspergerovým syndromem?

Obecné rady nejsou moc funkční a žádný recept na bábovku neexistuje. Rodiče si musí sami posbírat střípky a z toho si vytvořit vlastní mozaiku, svůj recept, jak pracovat sami se sebou a se svým dítětem. Užitečné informace mohou rodiče získávat četbou, chozením na různé kurzy, setkáváním se s lidmi, kteří mají podobné problémy. Vedle mnoha jiného rodičům doporučuji myslet na tři pilíře v životě, které určují životní spokojenost, stabilitu a odolnost vůči stresu. Jedním pilířem je práce, ideálně taková, která člověka baví a v níž vidí smysl. Spousta rodičů dětí s Aspergerovým syndromem říká, že chodí do práce od dítěte odpočívat. Výzkumy naznačují, že maminky jsou nejspokojenější, když pracují na půl úvazku. Celý úvazek je hodně, protože na ženu čeká druhá „šichta“ doma. Žádná práce je zase málo, protože se žena od péče o dítě a od péče o domácnost neodreaguje jinde. Druhým pilířem je rodina. Rodiče by měli věnovat dostatek času i zdravým sourozencům a neměli by je příliš zatěžovat péčí o jejich handicapovaného sourozence. Důležité je myslet také na partnera, vzájemně se podporovat a konstruktivně a co nejdříve řešit problémy, které se ve vztahu objevují. V tomto ohledu je pro maminky nejlepší prevence, čili partnera si dobře vybrat a nepovyšovat nad něj dítě – stejně tak, jako on by neměl nad svou manželku povyšovat svou matku.

K tomu bych měla otázku. Nestává se, že většina rodičů dětí s Aspergerovým syndromem má také tuto nebo jinou poruchu?

Nevím, jestli většina, ale časté to je. Z mé profesní zkušenosti vyplývá, že minimálně určité rysy Aspergerova syndromu vykazují hlavně někteří tatínci. To je ale dobrá zpráva pro maminky, které vidí, že i jejich syn s Aspergerovým syndromem se může oženit, stejně jako to zvládl jejich otec. Tátové s Aspergerovým syndromem jsou často velmi starostliví a empatičtí vůči svým dětem a pomáhají své ženě. Neplatí to ale vždy. Někdy se u otců s Aspergerovým syndromem objevují i rysy jiných poruch, například poruch osobnosti, a soužití s nimi je už náročnější. Občas je to peklo, zvláště tehdy, když mají nízké sebevědomí a potřebu si to kompenzovat shazováním a znehodnocováním své partnerky. Potom není partner oporou, ale dalším stresorem. Pokud delší dobu v partnerském vztahu něco drhne, doporučuji ženě, aby citlivě promluvila s partnerem a přiměla ho k partnerské terapii. Někdy takový rozhovor na terapii nacvičujeme. Pokud on nechce, je užitečné poradenství nebo psychoterapie alespoň pro partnerku. Během své terapeutické praxe jsem posbíral mnoho zajímavých zkušeností z párové terapie, kde alespoň jeden partner má rysy Aspergerova syndromu nebo jiné poruchy, a některé kazuistické příběhy jsem popsal v knize, která bude mít křest 2. března. Jmenuje se Jak se blázní v době blahobytu aneb Okno do duše psychoterapeuta a vydává ji opět Pasparta.

Třetím pilířem jsou zájmy a dobří, pozitivně naladění, ideálně i vtipní přátelé. Tento pilíř je hlavním zdrojem energie a dobíjení baterek. Přesto ho rodiče nejvíce vypouští. Často argumentují tím, že nemají čas. Já jim na to říkám, že si myslím, že „nemít čas“ není důsledek objektivních okolností, ale spíše otázkou chtění, dovednosti vymezit se vůči druhým a vytvořit si hranice a otázkou umění zorganizovat si čas, což někteří rodiče opravdu neumí, protože je to nikdo nenaučil.