Jan Šibík: Autisty jsem fotil poprvé 3

Jan Šibík: Autisty jsem fotil poprvé

„A jaké to bylo?“ zeptali se ho doma, když se po dvou dnech vrátil z letního tábora. „Fajn, povídal jsem si s nimi a fotil je,“ vyprávěl s úsměvem známý reportážní fotograf Jan Šibík 21. listopadu na večerním křtu Charitativního a osvětového kalendáře NAUTIS 2017.

Když vás NAUTIS oslovil, co vás napadlo?

Že je to výzva. Do té doby jsem se s autistou nesetkal. Ale při své práci jsem několikrát fotil děti s postižením, fotil jsem třeba v Jedličkově ústavu a byl jsem s nimi na výletě, tak jsem spoléhal na tyto své zkušenosti. Mě vlastně velmi baví fotit sociální témata, proto jsem neváhal a šel do toho. Fotkami jsem chtěl ukázat, že ten jejich svět je barevný, že je dobré ukazovat, jak opravdu žijí.

foto Jiří Diviš pro Národní ústav pro autismus, z.ú. (NAUTIS)
foto Jiří Diviš pro Národní ústav pro autismus, z.ú. (NAUTIS)
Jak se vám navazoval kontakt s lidmi s autismem?

Navazoval jsem s nimi kontakt spontánně. Vybavuji si takový hezký moment, kdy jsem viděl dívku na houpačce. Párkrát jsem ji vyfotil, ale na to vůbec nereagovala. Zeptal jsem se jí, jestli se mohu houpat taky, a ona odpověděla: „Jo.“ Tak jsme se houpali. Mě to po chvíli přestalo bavit a řekl jsem: „Stačí.“ A ona, že ne. Houpali jsme se dál. Po pár minutách říkám: „Dobrý, bylo to fajn, ale už stačí.“ Dívka znovu: „Ne.“ Tak jsme se houpali dalších asi dvacet minut. Chci tím říci, že jsem si uvědomil, jak je jejich svět přirozený, veselý, pestrý, bohatý a krásný. Hodně mě to obohatilo. Na obou táborech jsem pobyl vždy dva dny i s přespáním. Účastnil jsem se všeho s nimi a tím jsem si zřejmě získal důvěru. Zpočátku si mě nevšímali, jako bych tam ani nebyl. Snažil jsem se tedy hodně si s nimi povídat. Tím najednou došlo ke zlomu a byl jsem jejich kamarád, který se na ně dívá přes hledáček. Mně se tím pádem lépe fotilo a je to začalo bavit.

Jak spolupracovali při focení? Pózovali?

Oni nepózovali. Snažil jsem se je zachytit takové, jací jsou, jaký je jejich svět. Žádná fotka není naaranžovaná. Všechno na snímcích je to, co se opravdu odehrálo. Oni se mě i ptali, proč je fotím, když se nedívají. Vysvětlil jsem jim, že zachycuji to, kdo opravdu jsou, když nevědí, že je někdo fotí. Třeba titulní foto vzniklo úplně náhodou. Zvažoval jsem nahlas, jestli s nimi jít na výlet, a řekl jsem, že možná nepůjdu, a ta dívka mi hned spontánně zamávala na rozloučenou. Bylo to tak přátelské, že jsem nakonec na výlet šel, a nejenže vznikla z jejího gesta na pozdrav titulka kalendáře, ale i fotografie z výletu, která je uvnitř. Sám jsem byl překvapený, myslel jsem si totiž, že fotografování bude složitější, problematičtější, že nebudou chtít. Ale oni byli milí a bavilo je to. Chodili za mnou a ptali se, jestli budou v kalendáři.

img_20161121_182624_a
Nebude z těch mnoha snímků kniha?

Jsem velice rád, že při výběru se počet fotografií zúžil na dvacet, a z toho jsme společně vybrali třináct. Jednu na každý měsíc plus jednu titulní. Aby vznikla kniha, musel bych je fotit rok. Kalendář je přesně to, co tomu sluší.

Charitativní a osvětový kalendář NAUTIS 2017 se stejně jako loni křtil vystřelovacími konfetami. Jan Šibík nám ještě pár minut vysvětloval, jak fotit dobře mobilem. Na rozdíl od něj se mi to stejně nepovedlo, tak prosím u snímků ze křtu o shovívavost.

Pokud chcete netradiční vánoční dárek, můžete si kalendář s podpisem Jana Šibíka zakoupit na e-mailu veronika.sturmova@nautis.cz. Nákupem podpoříte organizaci NAUTIS.

img_20161121_182421_a

1480180962_google_plus

1476103897_facebook

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email

Jedna odpověď

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlášení