Škola byla pro mě vězením

Škola byla pro mě vězením

Když jsem chodila na základní školu já, často jsem přemýšlela, jestli jsem ve škole, nebo ve vězení. To samé ale znovu čtu od dospívajících lidí na Facebooku, od rodičů dětí na základce. Nemusí to být jen hned něco neuchopitelného, co vzbuzuje pocity, že je to vězení. Mohou to být i viditelná opatření, příkazy a zákazy, které evokují, že jsme vězni.

Třeba se mi nejednou stalo, že jsem jako menstruující žena měla „nehodu“ jen proto, že mě odmítla učitelka pustit o hodině na WC a musela jsem zbytek dne prosedět v zakrvácených kalhotách. Anebo, že jsme na vchodových dveřích měli zámky, takže kdyby škola skončila v plamenech, museli bychom vyskákat z oken. Nebo se mi dokonce stalo, že mi rodiče napsali povolenku, abych mohla odejít z hodiny tělocviku domů (byla jsem z něj plně uvolněná) a třídní učitel mě bez vysvětlení odmítl pustit. Odešla jsem sama a dostala jsem třídní důtku. Tak nevím, co víc vypovídá o kvalitě školního systému než fakt, že ani list od rodičů neměl žádnou váhu.

České školství jednoduše není připravené na flexibilitu a na odlišnost nejen tu autistickou ale klidně i inteligenční. Každé trochu znuděné dítě se onálepkuje ADHD a doopravdy chytré děti domů nosí průměrné známky a poznámky. V pořadu ČT Rub a líc geniality se hovoří o tom, že vysoce inteligentní děti neumí správně zapadnout do školního systému, který je nastavený na děti s průměrnou inteligencí. Zní to logicky, proto děti s mentálním postižením (zastarale retardací) vyšoupneme do speciálních škol. Přesto nikoho nenapadne, že to může být i opačně: že ten trojkař/čtyřkař může být ve skutečnosti jen znuděný téměř génius. Ostatně, vzpomeňme si na Einsteina, který měl výborné hodnocení jen v oborech, které ho zajímaly.

Jako student pedagogiky jsem celkem často narážela na jednu nepříjemnou věc: ačkoliv se moje alma mater pyšnila tím, že nás učí jak učit inovativně, řítila se do druhého extrému. Bezpochyby se jednalo o naprostý opak jen rutinního opakování a memorování, které známe ze základek, ovšem lektoři nás tlačili do opačného extrému, kdy jsme my angličtináři „měli za úkol“ nedovolit našim studentům ani chvíli odpočinku. Pořád museli chodit po třídě a komunikovat, komunikovat, komunikovat. I to mi připadalo nevhodné, protože jsme je natolik přehlcovali novými slovíčky, že si do  příště nezapamatovali vůbec nic. Někde tam se po cestě opět ztrácela flexibilita a osobní přístup ke každému jedinci zvlášť, tak jako na základních školách. A často to nedávalo ani smysl, když jsme těmi studenty byli my – na španělštině nás lektoři nutili mluvit, ačkoliv jsme všichni byli naprostí začátečníci, co uměli jen číslovky a pár zájmen. Z minima prostě větu nevytvarujete.

Ač je každému učiteli dáván za vzor Jan Ámos Komenský, jeho zásada přiměřenosti (učitel by měl vycházet z věkových a individuálních schopností dětí) se vztahuje maximálně na věkové schopnosti. Bohužel české školství nezaostává jen v samotné výuce, ale i v samotném systému a chování k žákům. Například takové školní obědy jsou výborným způsobem, jak si vytvořit nezdravé stravovací návyky. Protože se na ně v ten stejný moment nahrne celá škola, nejen že jsou žáci nuceni hltat (malé děti jsou náchylné k refluxu, který je nebezpečný), aby uvolnili místo pro svoje spolužáky, ale zároveň se všude vytváří velký hluk a chaos, což je nejen pro autistu, ale i třeba introverta, jen těžce únosné. Na střední škole mělo mnoho z nás volnou hodinu v odlišné časy, takže jídelna nikdy nebyla narvaná k prasknutí a já se odhodlala po dlouhých bezobědových letech zase začít chodit na obědy.

Škola byla pro mě vězením 1
PhDr. Jana Nováčková je známou kritičkou systému školství u nás. E-petici ŠANCE PRO VZDĚLÁVÁNÍ k úpravě školské legislativy tak, aby otevřela cesty pro vytváření vlastních různorodých vzdělávacích příležitostí, aby školní docházka byla dobrovolná a vznikla tím příležitost vzdělávat se i jinými způsoby než docházkou do škol a formou individuálního vzdělávání, aby mohly vznikat rozmanité školy, vzdělávací centra apod.,… si můžete přečíst a podepsat od 11. května. Podepisovat mohou i ti, kterých se to týká: děti a dospívající.

 

Je potřeba více dbát na prevenci a zastavení šikany. Je nutné si uvědomit, že šikana neprobíhá pokaždé ve vzorci žák/žák, případně žák, co šikanuje učitele, ale i naopak. Šikana žáků učiteli je bohužel rozšířený fenomén, o kterém se mlčí. A někdy k šikaně přispívá sama škola, například absencí zámků v kabinkách na WC. S šikanou se setkává víc jak 93 % autistů (některé zdroje uvádí i vyšší číslo) a velké množství neautistů. Dokud se tato situace nezmění, školství nemá šanci se jakkoliv posunout kupředu.

Vytvoření bezpečného prostředí. V Americe je běžné, že je na středních školách vždy po ruce nějaký zdravotnický personál, který by měl být přítomen i na školách v ČR.  Tak by už nemohlo docházet k tomu, kdy tělocvikářka nutí svoje žákyně běhat v pravé poledne, bez kouska  stínu, v létě kilometr a několik z nich se jich následně pozvrací a nemá daleko ke kolapsu. V UK mají školy vlastní tým odborníků, který je připraven vyslechnout a pomoci žákům, když něco přestanou zvládat psychicky, emočně i fyzicky, mají psychosomatické nebo psychické obtíže. Bezpečné prostředí se také vytváří tím, že se žák, který když je zrovna v těžké životní situaci (rozvod rodičů, úmrtí v rodině apod.) má podporu ve škole od učitelů. My v ČR bohužel máme často jen výchovného poradce, který nemá žádné  psychologické vzdělání a je schopen se žákovi vysmát na maturitní zkoušce za přeřek z nervozity nebo jeho výchovnou metodou je řvaní na žáka mnohdy i před ostatními.

Žáci by neměli být zbavováni svých základních práv a majetku. Víte kolikrát mi byl na hodině tělocviku, ze kterého jsem, jak už jsem poznamenala, byla uvolněná, byl zabavený můj vlastní mobil? Nikoho jsem tím nerušila, jen jsem se chtěla zabavit (hrát hada), když už jsem byla nucena tam vysedávat. Do běžných hodin pochopitelně mobilní telefony nepatří, žáci se musí vzdělávat, ale telefony (ani jiné mobilní zařízení) by neměly být zabavovány, a určitě už vůbec ne až do konce výuky, kdy žák kolikrát učitele už ani nenajde a tak domů odchází bez svého majetku. Některé děti dojíždí do školy i kilometry a jejich rodiče potřebují mít spojení s vlastním dítětem,  aby se ujistili, že je v pořádku. Žák by také měl mít  možnost se napít ve chvíli, kdy má žízeň. Tedy klidně i uprostřed hodiny.

Každý učitel by měl mít znalosti z psychologie, (ideálem by bylo i  praktické na základě sebezkušenostního výcviku), umět pečovat o své duševní zdraví a tím i ostatních v kolektivu, který je mu svěřen. Mít ve škole možnost supervize. Kdysi to tak nebývalo, a tak na středních odborných školách mohl učit i člověk, který v životě neslyšel o úzkosti. Nicméně ačkoliv se zavedla nutnost pedagogického minima, mnozí učitelé neměli žádné lekce psychologie, a tak jsem často sledovala, jak nerespektovali, že žák s dyslexií potřebuje více času na test. A syndrom ADHD byla jen výmluva a obyčejná lenost, a místo pomocné ruky, učitelé nabízeli svým žákům další důvod k nízkému sebevědomí a zhoršeným výsledkům. Bohužel je to tak dodnes, na pedagogické fakultě se třeba z oblasti autismu budoucí učitelé učí jen o nejtěžší formě. Neučí se nejnovější poznatky z toho, kam vede učení dětí postavené na vnější motivaci a trestech. O sebeřízeném vzdělávání vůbec neslyšeli,…

Škola byla pro mě vězením 2
E-petici ŠANCE PRO VZDĚLÁVÁNÍ k úpravě školské legislativy tak, aby otevřela cesty pro vytváření vlastních různorodých vzdělávacích příležitostí, aby školní docházka byla dobrovolná a vznikla tím příležitost vzdělávat se i jinými způsoby než docházkou do škol a formou individuálního vzdělávání, aby mohly vznikat rozmanité školy, vzdělávací centra apod.,… si můžete přečíst a podepsat od 11. května. Podepisovat mohou i ti, kterých se to týká: děti a dospívající.

 

Vzděláváním by měly prorůstat soft skills. Soft skills zaměřené na emocionální a sociální inteligenci, která taky není automatickou součástí balíčku neautistů, a proto se v Dánsku již vyučuje. Nebo na vytvoření životopisu, motivačního dopisu, vyplnění daňového přiznání, na porozumění vlastnímu tělu (včetně pohlavních orgánů), na porozumění emocím a práci s nimi, ne na jejich potlačení, na duševní i zdravotní hygienu: třeba, že bezdůvodný pocit dušnosti může značit úzkost, která je metaforickou bolestí duše nebo na to, že by nemocný žák skutečně neměl chodit s chřipkou do školy, aby to neroznesl po všech čertech. Napsala jsem prorůstat, ne z nich udělat předmět, kde se to bude vyučovat a „trénovat“ nezávisle na celém dni a dění. To „prorůstání“ ale se uděje, jen když učitelé budou mít tyto dovednosti integrovány do své osobnosti a budou pracovat na sebereflexi (v tom pomáhá supervize).

Učitelé by měli být sami aktivní a online. Koronavirus ukazuje, že to jde, když se chce, a že se způsoby musí hledat, a učitel je učitel, rodiče žáků nejsou učiteli ani je nesuplují. Dobrý učitel by se měl sám od sebe zajímat a nespoléhat na jiné žáky, že svému nemocnému spolužákovi předají materiály a budou ho informovat o všech úkolech (které ani nejsou povinné!). Neoblíbený, nebo dokonce šikanovaný žák nikoho takového ve třídě nemá, kdo by se o něj „postaral“. A v dnešní online době jistě není problém se spojit (přes email, přes videohovor) s nemocným žákem a ulehčit mu tak jeho zdravotní problémy, které nemusí být vždy způsobené jen nějakou mírnou virózou, která za pár dní odejde.

Předešlý bod mě vede k zamyšlení, že by pomohla dobrovolná docházka už na základní škole. Je vůbec v dnešní době nutná povinná docházka? Výzkumy posledních deseti let ukazují, že člověk v prostředí, které mu nevyhovuje, kde je to pouze na vnější motivaci, stagnuje, není výkonný, zhoršuje se jeho psychika, mohou nastat výkyvy nálad. Naopak člověk, který dělá to, co ho baví, dokáže najít nová řešení, spolupracuje a předává vědomosti a dovednosti dál. Je  vůbec nutné, aby se všechny děti na základce učily povinně to  samé a navíc s takovými detaily? Jak se  formuje sebedůvěra takového dítěte, když pět dní v týdnu mnoho hodin jen plní zadané úkoly, bez možnosti  vlastního názoru, spolupráce, když nemají ve škole na nic vliv a vše pod neustálým hodnocením?

Učitelé by měli mezi sebou vzájemně více komunikovat. Už tento titulek je dobrý paradox, když obhajobou povinné školní docházky je právě důvod socializace. Ale já si nevšimla, že by mezi učiteli existoval nějaký komunikační kanál, který by je propojoval. Každý učitel se domnívá, že zrovna jeho předmět je ten nejdůležitější, protože ho pochopitelně má rád a vystudoval jej, a proto zavalí žáky úkoly. Pokud si k tomu připočítáme, že takto jednají všichni učitelé a ještě se očekává, že žák bude mít svoje mimoškolní aktivity, hobby a dostatek spánku, aby nebyl ve škole za „lenocha“, zjistíme, že by den musel mít aspoň 30 hodin. A to nelze, učitelé by spolu měli více spolupracovat a komunikovat, aby se předcházelo přetížení žáků, které jejich psychika nedokáže unést a začne se neúměrně „bránit“: úzkostmi a depresemi. A pochopitelně se tu naskýtá i možnost propojovat učivo vzájemně mezi předměty s větší efektivitou.

Doufejme, že koronavirus změní české školství. Kolik klientů/dětí by v běžné škole zůstalo, kdyby existoval budget a rodič by si mohl zvolit, kam své dítě za určitý paušál, který dnes měsíčně škola dostává i z jeho daní, dal? Bylo by stále hodně těch, co by dali své děti do škol, kde se cítí jako ve vězení?

_____________

text Bc. Aneta Nováková,  autorka vystudovala pedagogiku angličtiny v Praze a momentálně studuje psychologii na univerzitě ve Velké Británii.  Účastnice projektu Autismus není vidět, který podpořil Evropský sbor solidarity.

Škola byla pro mě vězením 4

 

 

 

 

 

 

 

 

 

foto Pixabay.com / grafika ATYP magazín / portrét autorky textu  Dodo

Zdroje: Rub a líc geniality

Občasný šílenec aneb Diagnóza Asperger
Šikana detí s Aspergerovým syndrómom

SCHOPNOST EMPATIE U MLADÝCH LIDÍ KLESÁ. DÁNSKÉ DĚTI SE V NÍ CVIČÍ

Školní zážitky mohou založit půdu pro úzkosti a deprese a ovlivnit nás na zbytek života

ATYP magazín je závislý na vás čtenářích. Pokud se Vám článek líbil, prosím, pomozte nám uskutečnit další. Za každou finanční částku jsme vděční. Číslo účtu najdete na webu Nadační fond ATYP. Vážíme si Vaší podpory. Honoráře z Vašich darů platíme autorům, editorce, korektorce, u některých rozhovorů fotografovi.

Manželé Chuecos: Autisté pomáhají nám, ne my jim 9

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlášení