Aneta

Definuje tě autismus?

Definuje tě autismus?

Když jsem seděla s kamarádkou v kavárně a zeptala se jí, jestli si hledá taky někoho s hraniční poruchou osobnosti, řekla mi, že si nemyslí, že by ji její porucha jakkoliv definovala. Už delší dobu jsem nad tím přemýšlela, tak mě napadlo, jak to asi vnímají ostatní autisti. Rozhodla jsem se jich zeptat. Jejich odpovědi přináším i vám čtenářům.

Máš pocit, že tě autismus definuje?

An: Rozhodně mě PAS definuje. Když se podívám na svoje příbuzné, o kolik jsem jiná, dokonce i o kolik jsem jiná než můj bratr, který si prošel velmi podobnou výchovou, jakou jsem zažila já, tak vím, že moje rozdílnost spočívá právě v tom, že mám PAS. Není to tak, že by autismus o mně říkal, jaké budu mít zájmy, jak budu úspěšná, nebo neúspěšná v životě, to v žádném případě, to si vůbec nemyslete, ale autismus vyhání některé vlastnosti do extrému a jiné zase utlumí (proto mají autisti většinou buď snížené, nebo zvýšené IQ, průměrné jen málokdy). Kdybych ho neměla, byla bych o dost jiná. Možná bych byla paradoxně introvertnější, protože bych měla lepší soc. schopnosti a nevyužívala bych je tolik, na druhé straně bych měla nejspíš nižší IQ aspoň o nějakých 20 bodů. Jsou určité věci, které kvůli PAS prakticky nemůžu dělat a potom jsou jiné, které zase lidé bez PAS taky prakticky nemůžou dělat, protože jejich mozky jsou odlišné a mají taky své deficity jako my autisti, ale v jiných oblastech. PAS mě definuje, jak v negativním, tak ale i v pozitivním slova smyslu.

Branko: Definuje, som totálne iný od väčšiny ľudí, v niečom vynikám, že všetci žasnú a v iných veciach som zase na úrovni decka, to nie je rozhodne normálne. Problém je, že v osobných vzťahoch tie moje silné stránky často ľudia spoznajú skôr než tie slabé a potom sú zrazu šokovaní a nemajú pochopenie pre moje slabosti. A naopak vo vzťahoch s cudzími vidia najprv tie slabosti a nedajú mi šancu ukázať to silné. Nie som rád, že som autista, komplikuje to život v tejto spoločnosti, ktorá neprijíma inakosť, ale keby bola spoločnosť iná, otvorená, nevadilo by mi to tak.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
TOP 21 výroků, které Aspergeři slýchávají často (a nestačí se jim divit)

TOP 21 výroků, které autisté slýchávají často (a nestačí se jim divit)

Tento článek je pokračováním článku z roku 2017 Top 12 výroků, které Aspergeři slýchávají často (a nenávidí je). Původně jsem nezamýšlela pokračování, ale lidi jsou poměrně “kreativní”, co se týče způsobů, jak ze sebe vypustit další a další perly, které nás – autisty – prudí. Sestavili jsme tehdy 12 TOP vět, které nám pořád někdo předhazuje. Od té doby počet rádoby chytrých tvrzení na naši adresu vzrůstá. Dnes, když je 21. ledna 21. roku 21. století, jich přinášíme 21. Toto jsou nejčastější výroky, na kterých jsme se společně shodli, že nám opravdu lezou na nervy, a pokud je slyšíme od odborníků nebo odborné veřejnosti, tak se musíme smát.

21) “Nejsi autista. Vůbec se nechováš autisticky.”

Jasně, jsme všichni na spektru autismu jako přes kopírák.

20) “Já znám jednoho autistu, ten se ale chová jinak!”

Já znám jedno NT, které je věčně nabručené a nespontánní, potom znám jiné, které má radost ze všeho, jiné zase pracuje rychle, dalšímu i primitivní činnost zabere hodiny. Toto opravdu není žádný argument pro to, že někdo nemůže být autista.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Kde domov můj, aneb život bez orientačního smyslu

Kde domov můj, aneb život bez orientačního smyslu

Před pár lety jsem jezdívala na setkání se svou známou s autismem (35), matkou prepubertální dcery, říkejme jí třeba Sára. Jelikož Sára bydlela daleko, setkávaly jsme se v půli cesty – v jednom malém českém městě, kam jezdívala, na rozdíl ode mě, pravidelně dlouhé roky, zatímco já se ho chystala navštívit úplně poprvé. Podle Google Maps jsem získala matnou představu o záchytných bodech: o centru města, kam bychom mohly jít, a o nádraží, kde jsme se měly setkat. Přestože ona tam byla po několikáté a já poprvé, musela jsem nás celou dobu – od nádraží až do centra, které zůstalo na dohled – vést jen já. Sára totiž trpí vrozenou topografickou dezorientací (DTD), tedy absencí jakéhokoliv orientačního smyslu. Jinými slovy se Sára vždy ztratí i na ulici, kde žije roky; neumí si vytvořit mentální mapu míst, kde se pohybuje. I známé domy jsou jí cizí, jako kdyby je viděla úplně poprvé, i když je vidí posté.

Topografická dezorientace je jeden z dalších agnostických syndromů; tedy poruch rozpoznávání informací předávané smyslovými vjemy. Patří sem mimo jiné i v autistické komunitě dobře známá prosopagnozie = neschopnost rozeznat známé tváře, ve vážnějších případech i vlastní tvář v zrcadle. Ve většině případů jsou agnostické poruchy způsobeny úrazy hlavy, těžkou otravou (nedostatečným okysličením mozku), případně rozvíjející se formou demence.

To ale není případ Sáry. Její IQ se pohybuje v pásmu vysoce nadprůměrné inteligence, neprodělala vážný úraz hlavy, netrpí nedostatečným okysličením, ani se ničím neotrávila. Má vrozenou formu. Vrozená topografická dezorientace znamená, že nedošlo k poškození mozku během života, ale člověk se takový prostě narodil. Není jasné, jak k tomuto syndromu mohlo dojít, protože vyšetření pacientů s DTD doteď neprokázalo žádné viditelné poškození mozku, stejně tak jako u prosopagnozie. Poznatky taktéž naznačují, že mezi DTD a prosopagnozií existuje určité, nejasné, spojení. Zdá se, že lidé, kteří mají problémy rozeznat tváře, mají problémy i s orientací a naopak.
Absence mentální mapy
Jak již bylo zmíněno, při DTD mozek není schopen (anebo je to pro něj mimořádně složité) si vytvořit vnitřní mapu s místy, které zná, protože jednoduše nedokáže poznat, že je zná. Co to znamená v praxi? Mozek člověka s DTD si neumí najít žádný orientační bod, nepozná dveře, kterými každý den vchází dovnitř a vychází ven; pro něj jsou to stále cizí dveře, cizí dům, cizí ulice… Zní to děsivě, že? Ano, jakákoliv agnózie je děsivý zážitek pro lidi, kteří tím trpí (existuje například forma, kdy postižený nevidí pohyb a vše kolem sebe vnímá jako sérii za sebou jdoucích fotografií), a ačkoliv jsou evidované časté výskyty u lidí s poruchou autistického spektra, ve společnosti je stále velké množství lidí bez autismu, kteří taktéž trpí nějakou poruchou rozpoznávání. Mírnější varianty prosopagnozie jsou velmi časté i u neurotypiků, taktéž i mírnější varianty problému s orientací v prostoru… Každý máme nějakého známého, který takzvaně nemá orientační smysl. Člověku s DTD se ale jen těžko „vyrovná“. V extrémních případech se dotyčný i po letech ztrácí ve vlastním domě, v mírnějších variantách je „jen“ pravidelně zmatený i v dobře známém prostředí.

Na Sáru jsem ve městě, kde jsem nikdy předtím nebyla, de facto dohlížela. Zašly jsme spolu do čajovny, kousek od nádraží, kde jsme se setkaly. Přesto, když jsme vyšly ven a budovu nádraží viděla, nedokázala ji poznat, a tím pádem pochopit, kudy a kam máme jít. Jednoho dne jsme spolu zašly do restaurace, kterou ani jedna z nás nikdy předtím nenavštívila, ale našly jsme ji spolu na Google Maps. Rozhodla jsem se jít jinou ulicí, zkratkou, a tím jsem Sáru zmátla natolik, že se nedokázala ani jen částečně zorientovat. Vůbec netušila, kde jsme a nedokázala by se sama vrátit nazpět. Přiznala mi, že jí její ještě nedospělá dcera často dělá navigátora, jinak by jen těžko někam došly. Připadalo mi to fascinující, Sára totiž našla odvahu i přes potřebu větší podpory v životě, stát se matkou a s malým dítětem se odstěhovat do zahraničí.
DTD ničí sebevědomí a spouští meltdowny
Středoškolačka Hana trpí stejným problémem, kvůli kterému se i odhodlala vyhledat odborníka, protože DTD má na její psychiku velký dopad. Ničí jí sebevědomí. „Bohužel často nepoznám ani místa, která znám (klidně i kolem domu). Musí pro mě například přijet máma. Je to horší než normální slabý orientační smysl, fakt je to průser. Mám to od dětství. Neorientuju se ani v budovách, které znám roky…

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
O ADHD v dospělosti se musí více mluvit 4

O ADHD v dospělosti se musí více mluvit

Devětadvacetiletá Michaela vystudovala bohemistiku v Olomouci a v Ostravě. Pochází ze Vsetína, kde vyrůstala a nyní žije s partnerem a dvěma dětmi. Považuje se za velice aktivního člověka, tudíž dle jejích slov sedět rozhodně neumí a je tak nějak pořád někde v „tahu“. Ráda cestuje a většinu víkendů tráví na chalupě. Má velice ráda knihy a je vášnivou čtenářkou magického realismu.

Jak se u vás ADHD projevuje? Primárně impulzivitou, nebo spíš zapomnětlivostí, nebo především roztěkaností? 

U mě je to zejména zapomnětlivost a naprostá neschopnost se soustředit. Vracím se domů pro klíče, mobil, obálku, věci pro děti klidně i desetkrát. Pokud však dojde ke zhoršení (vynechání medikace, stres, nedostatek spánku), tak jsem velice impulzivní a jednou jsem kvůli agresi musela být hospitalizována v nemocnici.

Agresivita u žen s ADHD se přitom vůbec nepředpokládá, často se pokládá za emoční labilitu, a ne za součást ADHD. Jak k vám přistupovali v nemocnici? A co přesně ve vás agresi vyvolalo, jestli vám nevadí o tom mluvit? 

Musím říct, že jsem měla štěstí na lékařku, která u mě okamžitě ADHD rozpoznala (ještě dříve než jsem jí řekla, že mi bylo ADHD diagnostikováno v dětství). Sama ani nevím, že ženy/dívky s ADHD „by neměly“ být agresivní. U mě je naopak agresivita, nebo spíše impulzivita, velmi častá a momentálně jsem četla (právě v jedné facebookové skupince), že se s tím potýká více žen. Impulzivní chování ve mně vyvolávají stresové situace. Zejména dlouhodobý pocit z toho, že něco nestíhám, nevím, s čím dřív začít. Zda oblíkat děti, nebo zajít na záchod apod. Pak už stačí jen pomyslná kapka a pohár přeteče. V situaci, o které momentálně mluvím, šlo o to, že už jsem byla večer unavená a děti hodně zlobily a já řekla partnerovi, ať mi jde pomoct, a on mi na to odpověděl, že si jenom dokouří cigaretu. V té chvíli vlastně všechno kolem mě vybouchlo. A měla jsem potom nejdelší temné období v životě. V nemocnici ke mně přistupovali s pochopením. I když pro mě samotnou to byla hrozná zkušenost, protože bylo velmi těžké v té chvíli o něčem mluvit. S odstupem času se o tom mluví líp.

U dívek často bývá ADHD přehlíženo, sama jsem byla diagnostikovaná v dospělosti, to už jsme trochu nakously. V kolika letech jste byla diagnostikovaná a jak jste se k ADHD „dostala“?

Máme ADHD v rodině (genetická predispozice je skutečně při tomto onemocnění velká) a u bratra bylo diagnostikováno již v předškolním, či brzkém školním věku a já se „nachomýtla“ k testům. A rovněž mi bylo diagnostikováno ADHD. Rozhodně to ale na mně nebylo tolik vidět jako na bratrovi. Nutno tedy ještě zmínit, že naše máma byla prostě zvyklá na „divoké“ děti, takže jí nic divného na nás nepřišlo. Prostě neřešila moje poznámky a stížnosti, že vykřikuju v hodině a podobně. Až když bratr dostal doporučení ze školky. Samozřejmě, že nám bylo řečeno, že ADHD v dospělosti vymizí. Bratr je skutečně úplně jiný člověk. Bohužel u mě se zjistilo po pár impulzivních situacích, že mi ADHD zůstalo a je třeba se intenzivně léčit.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
Není vždy je potřeba se za každou cenu snažit přizpůsobovat okolí

Není vždy potřeba se za každou cenu snažit přizpůsobovat okolí

Přinášíme vám rozhovor s Kamilou, šestatřicetiletou matkou šestiletého autisty Olivera, se kterým žije ve Velké Británii. Kamila popisuje svoje zkušenosti, jak se dostali k diagnostice, jaký je přístup k autistům v Anglii, jestli je inkluze v Anglii funkční a jestli by se vrátila zpátky do ČR.

V kolika letech byl tvůj syn diagnostikován? Jak probíhá diagnostika PAS v Británii?

U Olivera jsem začala mít podezření kolem jeho 2 let, v té době jsem to začala řešit nejprve s naší Health visitorkou. Každé dítě tu v Anglii po narození dostane přiřazenou tzv. Health visitor, se kterou může kdykoliv řešit cokoliv ohledně dítěte, výchovy, kojení, ale také třeba poporodní depresi apod. Ta naše s námi udělala test o přibližně 30 otázkách, poté nás poslala k dětskému pediatrovi, který s Oliverem dělal různá cvičení formou hry s hračkami a zaměřoval se tím přímo na autistické znaky. Ten pak rozhodl, že je potřeba psychologa, který na základě vyšetření rozhodne, zda se jedná o autismus, nebo ne, popřípadě jinou poruchu. Začali jsme navštěvovat výbornou a velmi zkušenou dětskou psycholožku, která pracuje čistě s dětmi v autistickém spektru. Po několika návštěvách a různých vyšetřeních (opět vše formou her) Oliver dostal oficiální diagnózu v jeho 3 letech. Paní psycholožka s diagnózou čekala až do jeho tří let, aby si byla na sto procent jistá.

Jakým způsobem se projevuje synův autismus podle tvého pozorování?

Když měl asi rok a 9 měsíců, tak stále ještě nemával například na rozloučenou a neukazoval prstem na věci, které ho zajímaly. Dost často neslyšel, když jsem ho volala. Měl neuvěřitelnou hrůzu z hlasitých zvuků, nemohla jsem doma vysávat, bývalý přítel musel Olivera vždy vzít ven na procházku, abych vůbec mohla zapnout vysavač. Také si neuvědomoval nebezpečí, byl schopný vběhnout do silnice plné jedoucích aut. Ještě ve dvou letech neuměl držet hrníček s pitím, když se chtěl napít, tak jsem mu hrníček musela přidržovat. Prošli jsme si obdobím, kdy nejedl nic jiného než toast s máslem, zdejší anglické cereálie Weetabix, suché těstoviny a Brumíky. Nehrál si s hračkami tak, jak se má, jen je stavěl do řad všude kolem. Ve 2 letech uměl celou abecedu, počítat do 10 tam i nazpět, znal všechny barvy a všechny tvary, ale vůbec nemluvil, nekomunikoval. Pokud něco chtěl, tak mě chytl za ruku a odvedl mě ke zdroji. Často se dlouho točil na místě, hrozně ho to bavilo. Nebo vydržel hodiny sedět na místě a trhat toaletní papír na malinkaté kousíčky.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek
My autisté nejsme monstra 3

My autisté nejsme monstra

Šestnáctiletá Dodo je mladá umělkyně, které byl nedávno diagnostikovaný Aspergerův syndrom. Tak jako mnoho jiných nově diagnostikovaných autistů, i ona se vrhla na osvětu, protože

Celý článek
Průzkum ATYP magazínu k sexualitě lidé s autismem

Průzkum ATYP magazínu k sexualitě lidí s autismem

Sexuální chování u lidí s autismem je stále ve společnosti vnímáno jako tabu. Společnost má tendence vnímat autisty jako čistě asexuální bytosti, které postrádají jakýkoliv sexuální pud. Do jisté míry za to mohou i fiktivní postavy, které pravidelně sledujeme v televizi a které zcela očividně vykazují autistické chování bez jakékoliv touhy po sexu anebo fyzických něžnostech.

Tyto mýty jsou často podporovány i ze strany odborné veřejnosti, která do svých přednášek a knih o autismu automaticky zahrnuje i nízký, anebo žádný zájem o sex jako příznak autismu. Není to tak docela pravda. Bezpochyby je mezi lidmi na spektru autismu vyšší podíl asexuálních lidí, ale ne každý autista rovná se automaticky asexuál. Naopak, někteří autisté mají sexuální touhy silně rozvinuté a vyhledávají si pouze milenecké vztahy, jiné běžný sex nebaví a mají sklony k různým fetišům a BDSM.

Zeptali jsme se na českých, slovenských a zahraničních fórech pro autisty, jak vnímají sex a jaký z něho mají prožitek, a k našemu údivu jsme dostali velké množství odpovědí. Zdá se, že mnoho z nich nemá problém o intimních záležitostech promluvit a poskytnout své zkušenosti.

Sklony k BDSM

Například Lucie (32) se považuje za hypersexuální, tedy za člověka, který chce sex často, ale zároveň ji běžná soulož nebaví a ráda praktikuje BDSM. Eliška (28), přestože ji sex spíše nebaví, a i jednou měsíčně je pro ni příliš častá frekvence, přitakává, že hračky a BDSM dělají sex aspoň zajímavější.

Som asi skoro hypersexuál, orientaciou bisexuál. Som verná partnerovi a teda happy aj v tomto smere. Mam svoje fetiše a som cez BDSM,“ říká aktuálně těhotná Klára (35) se smíchem. „Standardne holdujem použitiu iných otvorov, už urobiť to děcko bolo zaujímavé.“

Jsem věčně nadržená. Normální sex a ta “běžná intimita” je pro mě takřka nepřijatelná záležitost,“ vysvětluje jednadvacetiletá Veronika, která praktikuje BDSM. „V současné době mám 3 milence (naneštěstí jen muži) a sex je podle času.“

Někteří autisté na zahraničních fórech se domnívají, že jejich sklony k BDSM jsou v podstatě důsledkem odlišného smyslového vnímání. Preference BDSM u autistů zkoumaly už i některé zahraniční studie. 

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Celý článek

Přihlášení