Šestadvacetileté Kristýně byl před rokem diagnostikován Aspergerův syndrom. Studuje vysokou školu a chtěla by být učitelkou. Nejlépe se cítila na bakalářském studiu, nejhůře na základce. V lockdownu jí chybí pravidelnost, která se pojila s docházkou do školy.
„Od školky jsem se kamarádila s jedním klukem až do páté třídy. Od šesté třídy jsme se rozdělili na dvě třídy - on byl v áčku a já v béčku. Od té doby jsme se moc nestýkali. Byla jsem a pořád jsem i nyní dost introvertní, protože se bojím kritiky, a hlavně jsem neuměla a možná ani teď neumím komunikovat s venkovním světem. Často přemýšlím nad věcmi, nad kterými mi jiní říkají, že by nad tím nikdy nepřemýšleli,“ reflektuje same sebe Kristýna.
Když jsi začala chodit do školy, jaké to tam bylo?
Super. Ráda se učím novým věcem. Bála jsem se hodně o známky, protože mamka mé známky velmi prožívala, přestože jsem byla a stále jsem snaživá a cílevědomá. Řvala na mě třeba kvůli jedna minus. Myslím si, že mám z toho následky. Jsem workoškolik. Pořád myslím pouze na školu a v budoucnu budu workoholik. Jedno vím jistě: pokud budu mít děti, nikdy na ně taková nebudu.
Zažila jsi vůbec nějaké návštěvy kamarádů?
Párkrát za mnou přijeli spolužačka a spolužák (jsou to dvojčata). Přijeli ke mně domů a byli za mnou na návštěvě i v nemocnici, když jsem měla slepák. Čtyři měsíce (od února do června 2010) mě bolelo břicho v pravém podbřišku. Naštěstí jsem měla velmi dobrou dětskou doktorku, která od začátku tvrdila, že to může být chronický zánět slepého střeva.
Jaké jsi měla zájmy v průběhu základní školy?
Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
