Davidův příběh je svědectvím o tom, jak i po roce 1989 zůstala ve zdravotnictví zakořeněná diagnóza LMD, která často zakrývala skutečné příčiny odlišnosti – například autismus. Nový redaktor ATYP magazínu vypráví svůj příběh od dětství ve stínu „zvláštní školy“, přes underground, Španělsko a Irsko, až k pozdnímu pochopení, že je autista. LMD byla široká, vágní a často nadužívaná diagnóza, pod kterou se schovávalo vše, co tehdejší systém neuměl rozpoznat – spadala pod ni řada dětí s autismem, ADHD, dyspraxií, úzkostmi či smyslovým přetížením, zkrátka čehokoli „nepohodlného“. Komunistický režim neuznával západní psychiatrické klasifikace a vytvořil si vlastní. A i když oficiálně skončil, jeho stín v diagnostice zůstával. Diagnóza „autismus“ byla tehdy známa jen velmi úzce – především ve formě tzv. dětského autismu, považovaného za vzácný a těžký stav, většinou u neverbálních dětí s mentálním postižením. Ale teď už nechme vyprávět Davida.

Ahoj, jsem Davie NaSpektru. Zdravím všechny čtenáře ATYP magazínu!

Protože se budeme potkávat na jeho virtuálních i tištěných stránkách, rád bych se s vámi podělil o svůj životní příběh.

Hned po narození jsem byl umístěn do kojeneckého ústavu, později do dětského domova a nakonec do adoptivní rodiny. Vyrůstal jsem v době, kdy se jakákoli odlišnost trestala a byla potlačena už v samém zárodku. Všichni museli být stejní, uniformní – jako roboti.

Byl jsem dítě neustále zahloubané do vlastního světa. Ve svých pěti letech jsem ještě málo mluvil a nosil plenky, ale zároveň jsem se sám naučil číst – a tím se mi otevřel svět, ze kterého jsem vlastně nikdy nevystoupil. Svět knih, románů, hrdinů i antihrdinů. Svět fantazie. Právě tam jsem se cítil – a dodnes cítím – nejlépe.

Učivo základní školy jsem zvládal bez problémů. Většinou jsem si celou učebnici nastudoval dopředu, dřív než se látka vůbec začala probírat. A právě v tom byla potíž. Chodil jsem do školy v době, kdy se učilo to, co chtěla slyšet soudružka učitelka. Byl jsem vedený k tomu, abych neviděl souvislosti.

O autismu nebo ADHD se tehdy vůbec nic nevědělo. Komunistický režim neuznával mezinárodní klasifikaci nemocí.

Po „sametové revoluci“ mě na druhém stupni začali posílat na spoustu vyšetření. Hledali, co se mnou je – protože bylo zřejmé, že nejsem „normální“.

Neměl jsem potíže s učením, ale neustále jsem kladl učitelům nepříjemné otázky – do hloubky, k principům věcí.

Třeba: Proč najednou musíme říkat „paní učitelko“, když se na té samé osobě vůbec nic nezměnilo? A proč máme v učebnicích škrtat slovo „sovětský“, když jsme ho ještě loni museli zdůrazňovat?
Tohle bylo pro učitele hodně nepříjemné. Chtěli se mě za každou cenu zbavit.

Diagnostikovali mi LMD

Chodil jsem tehdy ke všem možným specialistům tak dlouho, až mi diagnostikovali LMD – lehkou mozkovou dysfunkci.
Pro ty z vás, kdo tuhle diagnózu nezažili, přidám krátké vysvětlení: šlo o československý pojem, který se používal jako zastřešující označení pro děti s neurologickými, motorickými, kognitivními nebo behaviorálními obtížemi.

Když k tomu připočteme enurézu a to, že jsem špatně viděl (což přetrvává dodnes), měli už téměř všechny „páky“, aby mě mohli poslat do tzv. zvláštní školy.

Jenže – bylo těsně po revoluci. Komunisté se ještě drželi, ale zároveň se báli. A hlavně: nebyl jsem hloupý. V testech IQ jsem jim už tehdy vycházel nadprůměrně.
Tak se mnou zatočili po svém.
Vedle neustálých napomenutí a ředitelských důtek jsem dostával dvojky a trojky z chování, nesměl jsem na žádné školní výlety ani do žádných kroužků. Byl jsem prostě persona non grata – nežádoucí. Jako prašivý.

Nesl jsem to samozřejmě těžce. Ale dnes, s odstupem mnoha let, jim vlastně děkuju.
Zahnali mě tehdy, ještě jako kluka na prahu dospívání, do undergroundu – a já v něm zůstal dodnes.

Ponořil jsem se ještě hlouběji do svého fantazijního světa a začal jsem studovat klavír, kytaru a sborový zpěv. Literatura i hudba mě dodnes provází a naplňuje můj život.
Pro ostatní jsem byl „ten divnej“, co má pořád sluchátka na uších a prostě je jinej.

Peklo základní školy naštěstí skončilo a já odešel na střední školu.
Období dospívání je těžké pro každého, ale pro mě to bylo ještě těžší – nebyl jsem schopný rozhodnout se, co vlastně chci dělat.
První volba padla na to, že se půjdu učit elektrikářem.
Nikdy jsem neměl žádný talent na manuální činnosti – dnes už vím, že se tomu říká dyspraxie – ale šel tam spolužák, kterého jsem měl rád. A on měl rád mě. Tak jsem šel taky.

Šikana na střední škole

V drsném prostředí obrovské školy v devadesátých letech jsem se samozřejmě stal okamžitě terčem šikany tehdy populárních skinheadů. „Bití“ bylo na denním pořádku, ale nikoho to nezajímalo. Nebylo kam ani komu si stěžovat. A když si někdo stěžoval, bylo to ještě horší. Každý si tak nějak hleděl svého.

Pro mě bylo nejdůležitější, že jsem konečně mohl odejít z domu adoptivních rodičů na internát. To stálo za všechno. Mít aspoň chvíli klid, být sám a dělat to, co mě opravdu bavilo. Nejvíc to bylo čtení. Tehdy jsem dokázal přečíst klidně jeden román denně. Dnes už u čtení občas usínám, ale pár knih měsíčně stále musím přečíst nebo naposlouchat.

Ze střední školy jsem na vlastní žádost odešel ve druhém ročníku. Neviděl jsem smysl v tom učit se, jak být kolečkem v soukolí systému, kam bych měl pak čtyřicet let chodit do práce. Nedokázal jsem si to představit.

Zkusil jsem ještě několik dalších škol, ale nikam jsem nezapadl. Tak jsem to vzdal.

Začal jsem se toulat – hlavně abych nemusel být doma a poslouchat, jak mám žít. Právě v té době jsem narazil na underground – jak ten kytarový, tak i freetekno. Pěkně se to ve mně mlelo, jak už to v dospívání bývá. Chtěl jsem si najít svou vlastní cestu, svůj způsob života.

Rozhodl jsem se naučit anglicky a španělsky. Ani nevím proč. Jednoho dne jsme se s tehdejším kamarádem sbalili a za pár dní byli stopem až v Andaluzii. No, byla to jízda. Squaty – ve Španělsku se jim říká „ocupa“ –, vybírání jídla z kontejnerů za velkými obchoďáky (dnes se tomu říká „dumpster diving“), žebrání, pochybná „umělecká“ vystoupení.

Ale i v těchto drsných podmínkách tam bylo něco, co mi Česko nikdy nenabídlo – svoboda myslet a dělat si, co chci. Nikdy jsem nepotkal svobodnější a tolerantnější lidi než ve Španělsku.

Španělsky jsem se naučil z rádia, televize a učebnice pro samouky, kterou jsem tahal s sebou na zádech. Ochutnal jsem život v komunách. Bylo to bouřlivé, ale byl čas jít dál.

Toulky světem

Díky pomoci kamaráda Lukáše Pechana – navždy Ti děkuji – jsem se dostal do Irska. Z ulice jsem se mohl zvednout a nastoupit do práce. Můj vůbec první job byl u firmy Sherman Cleaning, kde jsem uklízel v jedné základní škole.

Naštěstí šéf byl vysoký Pražák Karlíček, takže nebyl problém s angličtinou – tehdy jsem ji totiž vůbec neuměl. Jak jsem byl za tu práci vděčný! Zase jsem si mohl víc rozhodovat o svém životě. Zase jsem stál na vlastních nohách.

A pak už to šlo postupně. Začal jsem se učit anglicky – a začalo mě to bavit. S tím přišly další práce a nové možnosti. Dnes se to bere jako standard: odjet do zahraničí „na zkušenou“. Ale tehdy jsme ještě nebyli v EU, a všechno bylo úplně jinak.

V průběhu let v Irsku jsem si uvědomil, že mám dvě možnosti: buď zůstanu dělníkem s polskými kolegy až do smrti, nebo se zase posunu dál.

Pošramocený českým školstvím jsem školu upřímně nenáviděl, ale přesto jsem se rozhodl udělat si dálkově vysněný obor – knihkupec. Po pěti letech se mi to podařilo.

Odnesl jsem si celoživotní vztah k literatuře, který jsem už dávno měl, ale také nově k umění – a považte, i ke vzdělání.

Ne k tomu typu vzdělání, které měří hodnotu člověka podle diplomu. Ale k opravdové touze neustále se učit, poznávat nové věci a prohlubovat své lidství. Přesně to, co se snažila ZŠ za každou cenu zabít.

Návrat do České republiky

Vrátil jsem se do České republiky. Protloukal jsem se z jednoho zaměstnání do druhého – práci jsem se naučil, ale nevydržel jsem v kolektivu. Stádní myšlení mi nikdy nešlo.

A tak už léta pracuju z domu na home office. Mám svůj klid, svoje tempo – a žádné kolegy. To je dar.

Na LMD, nebo na to, že bych byl nějak jiný než většina společnosti, jsem dávno zapomněl. Prostě jsem to neřešil.

Našel jsem si přítelkyni, založil rodinu – a všechno, co se mi v životě dělo, jsem bral jako přirozený důsledek toho, že jsem v mládí četl beatníky (a sám jím možná byl… nebo ještě jsem?), že jsem se pohyboval mezi undroši a punkáči, kteří mě naučili kritickému a svobodnému myšlení.

A že prostě jen nezapadám.

O autistech jsem věděl asi tolik, že existují. Nikdy by mě nenapadlo, že by se to mohlo týkat mě.

Jenže člověk míní a Pánbůh mění. A tak jsem se – na pozvání svého učitele a skvělého člověka, který opravdu změnil moje myšlení, Marka Dzirasy – dostal na akci TakeTina.

Probereme to třeba v jiném článku, ale ve zkratce: TakeTina je hudebně-rytmická metoda, kterou vytvořil Reinhard Flatischler. Pracuje s hlasem, tleskáním a pohybem k rozvoji rytmického cítění a vnitřní koncentrace.

Používá se v muzikoterapii, osobním rozvoji i ve vzdělávání – pro zlepšení koordinace a vnímání těla.

Měl bys dělat muziku

A právě tam, na TakeTina od Marka, zaznělo: „Měl bys dělat muziku a zvučit akce, protože máš něco, co většina lidí nemá – multispektrální vidění a cítění.“

To mě zasáhlo jako blesk z čistého nebe. A nastal proces. Už mi bylo přes čtyřicet, ale tehdy jsem začal zjišťovat, co tím mohl Mark Dzirasa vlastně myslet.

Jsem zvyklý si dohledávat zdroje nejen v češtině, ale i v angličtině a španělštině – a tak nebyl problém dostat se k testům na autismus. V češtině jich je dostupných jen pár, ve španělštině také nic moc, ale v angličtině jsem našel hned několik. Vyplnil jsem si je všechny.

Výsledek vlastně jen potvrdil to, co mi Mark řekl. A tak nastala další otázka: kde a jak se nechat diagnostikovat?

Začal kolotoč obvolávání všech institucí, které s autisty pracují a jsou dohledatelné. Všude ta stejná odpověď:
„Přednost mají děti.“
„Musíte mít žádanku.“
„Potřebujeme doporučení od psychologa.“
„Čekací doba dva roky – když to dobře půjde.“

A mnoho dalších důvodů, proč to nejde. Ani to, že mi v mládí diagnostikovali LMD, nikoho nezajímalo. Kdo někdy zažil tohle marné volání o pomoc, možná skončil jako já – prostě to vzdal.

Smířil jsem se s tím, že se k diagnostice nedostanu. Nemám šanci. A začalo mi to být jedno. A pak – ani nevím jak – se ke mně dostaly na YouTube přednášky Very Nemesh.

A to mě zasáhlo přímo do srdce. Nejen mě, ale i moji partnerku. Najednou se tolik věcí vysvětlilo. Pojmenovalo. Dalo se pochopit.

Ano, tušíte správně – pak už byl jen krůček k osobnímu setkání. A celý proces diagnostiky najednou probíhá s odborníkem, který má skutečný zájem se dobrat pravdy. Který naslouchá, nehodnotí, chce pochopit. A navíc má 18 let zkušeností.

Považuju to za zázrak. A zázraky se – alespoň v mém životě – dějí.

Váš Davie NaSpektru… a rovnou Vás zvu na Letní rekreaci s ROH.

🎵 Přijeďte zažít hudbu i slova NaSpektru!

David NaSpektru vystoupí v pátek 2. srpna od 15 do 22 hodin na hudebně-literárním setkání v Potštátu. Spolu s ním se představí další hudebníci, básníci a autoři na spektru autismu, ale i neurotypičtí umělci.

Za ATYP magazín vystoupí jeho šéfredaktorka a spisovatelka Dagmar Edith Holá, která přečte úryvek z knihy Kočky a autisté. Tato kniha je právě připravována k vydání v jednom z velkých nakladatelství. Představí také pasáž z připravovaného rukopisu K vlastnímu prameni s chlapcem, který viděl celky – filosofické kritiky školství inspirované mimo jiné myšlenkami profesorky Anny Hogenové. Další umělce, kteří vystoupí, můžete vidět na YouTube kapely ROH – naladíte se tak i na Davidovu punkrockovou muziku a texty.

Čeká vás autentická atmosféra, satira, živá vystoupení a prostor pro setkání a sdílení.

Přijeďte se zaposlouchat, spočinout a být součástí neurodivergentního i neurotypického kulturního prostoru v rámci festivalu Letní rekreace s ROH.

Grafika ATYP magazín – Dagmar Edith Holá a Canva