Necítím se Diagnózou F unavená 5

Lichková: Necítím se Diagnózou F unavená

Adéla Paulík Lichková je moderátorka známého pořadu Diagnóza F v Rádiu Wave. Pracuje také jako terapeutka u lidí se závislostí. Na filmy nestíhá chodit, ale kvůli své práci čte hluboké lidské příběhy. Máloco ji už dnes porazí, ale dvě knihy nedočetla. Díky rozhovorům v rádiu s mnoha osobnostmi začíná vidět pod pokličku reformy psychiatrie…

Lidé vás znají jako moderátorku, ale vy jste také terapeutka…

Pracuji v Terapeutické komunitě pro drogově závislé v Advaita v Nové Vsi. Závislosti jsou pro mě stále hlavním oborem a práce v terapeutické komunitě, ač jsem tam nyní jen externě, neboť jsem na rodičovské dovolené, je nádherná práce. Je to úžasné být svědkem toho, jak se ti lidé v terapii vyvíjejí, jak se otvírají a dostávají k příběhům, které je nějak ovlivnily, jak se mění a rozkvétají. Radio Wave je pro mě pak příjemným zpestřením, během kterého mohu potkávat zajímavé lidi, s nimiž bych se v běžném životě asi nesetkala.

Jak jste se dostala k pomáhající profesi, konkrétně k práci s lidmi, kteří mají diagnózu?
Už na střední škole mě téma závislostí zajímalo, takže cesta k sociální práci byla tak nějak přirozená. Přes známé jsem se více méně náhodou dostala k práci dobrovolníka v organizaci Společnost Podané ruce, která se v Brně drogové problematice věnuje, a pak už byly další kroky tak nějak logicky návazné. Asi jsem ten obor nikdy nevnímala jako „práci s lidmi s diagnózou“, ale jako spíš pomoc a podporu lidem, kterým se v životě něco nepovedlo. Spíš než diagnózy, v tom vidím příběhy lidí. Koneckonců s diagnózou jako takovou se člověk pracující se závislostí vlastně zas až tak často nesetká. Ano, při nástupu do terapeutické komunity jde s klientem většinou i zpráva z psychiatrie, kde diagnóza uvedená je, ale v praxi ji potřebuji vlastně jen tehdy, když vyplňuji žádanku na testování moči v laboratoři. V léčebném procesu se s klienty bavíme spíš o tom, jaký mají problém a co potřebují k tomu, aby ho zvládli vyřešit.

Kdo stál u zrodu pořadu Diagnóza F?
U zrodu stál tehdejší vedoucí moderátorského týmu Jakub Viliš, kterému se líbila možnost, že by tento pořad dělal někdo, kdo má zkušenosti nejen novinářské, ale i praktické z pomáhající profese. Ten nápad poprvé padl už někdy v roce 2009, ale nechávali jsme ho dozrát a první Diagnóza F šla do vysílání v únoru 2011. Je to pořad, který se snaží otevřeně mluvit o věcech, o kterých se těžko hovoří, nabízet různé úhly pohledu a dát prostor lidem, kteří se nějak tématu duševního zdraví dotýkají. V průběhu vysílání se Diagnóza F různě proměňovala. Se současnou stopáží kolem dvaceti minut povídání nemáme ambici jít příliš do hloubky tématu, spíš nabídnout téma, nad kterým lze přemýšlet, občas odkazujeme na literaturu k tématu, další cestu k poznání tak musí udělat posluchač sám.

Necítím se Diagnózou F unavená 2
Adéla Paulík Lichková v Rádiu Wave s Markétou Dohnalovou (vlevo), kterou zpovídala v Diagnóze F 1.12.2016

Jakou má pořad Diagnóza F sledovanost? A plánujete třeba mu dát větší stopáž?

Diagnóza F patří mezi desítku pořadů Radia Wave, které mají největší počet pravidelných odběratelů tzv. podcastů, což jsou záznamy vysílání, které jim díky vhodné aplikaci samy přistanou v mobilním telefonu a oni si pak mohou rozhovor poslechnout třeba cestou v metru. Vyšší stopáž pořadu momentálně v plánu není, myslím, že pro nahlédnutí do tématu současný čas Diagnózy F docela stačí. Plánujeme ale Diagnózu F trochu doplnit o další formáty, jako budou třeba krátká videa nebo recenze na vydávané knihy. Necítím se Diagnózou F unavená 6

Víte, který díl měl největší sledovanost a proč?

Největší zájem vyvolal jednoznačně rozhovor se šéfem Pirátů Ivanem Bartošem. Mluvil v něm o svých panických atakách, které v určitém období svého života zažíval. Myslím, že je to dáno tím, že je Ivan Bartoš veřejně známá osobnost a ty samozřejmě vždy poutají větší pozornost. Přece jen stále není běžné, aby veřejně známé či činné osoby mluvily o svých případných duševních strastech či poruchách. Navíc to byl rozhovor velmi otevřený, Ivan Bartoš je neskutečně charismatický a inteligentní muž, a to všechno dalo dohromady skvělý díl Diagnózy F.   

Chodí vám nějaké ohlasy?

Ano, občas se ozývají lidé, kterých se naše témata dotýkají. Někdy píší, že jsou rádi, že se o tématu hovoří, někdy jsou rádi, že v tom nejsou sami a že jsou i jiní jim podobní lidé, kteří třeba řeší stejné věci jako oni. Někdy se ozve někdo s nějakým návrhem, a když je to zajímavé, ráda jej pozvu do vysílání. A někdy lidé napíší jen návrh, o čem by se mohlo vysílat příště. Právě na popud posluchačů vznikly rozhovory například o hypersenzitivitě nebo o tom, jak podléháme iluzím, když se seznamujeme s potenciálními partnery na internetu.

Jak si udržujete přehled v oborech psychiatrie, psychologie potažmo psychoterapie? Vždy mluvíte velmi zasvěceně…

Snažím se sledovat současné dění v oboru, občas zajet na nějakou konferenci, a když je čas, tak čtu. V současné době vychází velká spousta skvělých knih, nejvíc asi u nakladatelství Portál, Triton taky vydal zajímavou edici lidských příběhů, takže zdrojů je spousta. Kromě toho si dodělávám ještě magisterské studium sociální pedagogiky, takže i tam se potkávám s další hromadou informací, které lze nějak zužitkovat v Diagnóze F.

Jak zvládáte číst tzv. hluboké lidské příběhy třeba právě z edice Tritonu nebo i jiné? Byla nějaká kniha, kterou jste emočně nedala?

Necítím se Diagnózou F unavenáNěkdy jsou knihy opravdu náročné. Nedávno jsem na čas musela odložit knihu Chlapec, kterého chovali jako psa od Bruce Perryho, která obsahuje několik příběhů velmi těžké traumatizace a týrání dětí a ukazuje, jak se tyto události projevily v psychickém, ale i neurologickém vývoji těchto dětí. Nebo podobné téma Hra na pavoučka od Zuzany S., kde autorka vypráví o tom, jak ji otčím od dětství zneužíval, to bylo také silné kafe, u toho mi bylo střídavě špatně a střídavě jsem brečela a zároveň jsem knihu nemohla odložit, protože jsem potřebovala vědět, jak to dopadne, přece tam musí být nějaký obrat k lepšímu… U obou knih jsem ale zároveň myslela na některé klienty z terapeutické komunity a napadlo mě, že právě tyhle knihy by jim mohly pomoci otevřít jejich třináctou komnatu. Většinou knihy zvládám dočíst, když už nějakou odkládám, je to spíš proto, že mi třeba nesedí použitý jazyk ve smyslu způsobu vyjadřování autora či autorky, ale takových je pár jednotlivých v posledních letech.

Chodíte třeba na filmy? A máte nějaký film o člověku s duševní nemocní, který byste doporučila jako povinný?

Filmy jdou v poslední době úplně mimo mě, nějak není čas a energie. Myslím, že to souvisí i s tím, že mám potřebu omezovat množství podnětů, které na sebe nechávám působit, protože už jsem mívala pocit, že toho je moc. A v rámci toho jsem nějak vyeliminovala filmy a televizi. Výjimečně se na něco podívám, naposledy třeba na animák V hlavě, což považuji za velmi povedený film, v němž se tvůrcům filmu podařilo pěkně nastínit, jak asi emoce v hlavě fungují, ale zároveň dokázali filmem říci, že bez smutku prostě někdy není radost, a to mi přijde jako zásadní informace. Mám pocit, že na to v dnešním uspěchaném světě máme tendenci trochu zapomínat.

Viděla jste filmy o autismu Děti úplňku a Normální autistický film?

Vím, že tyto filmy existují, ale zatím jsem je neviděla. Tématem poruch autistického spektra jsme se v Diagnóze F zabývali několikrát. Asi před dvěma lety se povedl připravit moc pěkný třídílný speciál o autismu, naposledy jsem si s povídala s Dominikou Linhartovou o pracovních možnostech lidí s PAS. Předpokládám, že se k tématu vrátíme i v budoucnu.

Čtete třeba i články o lidech s jinakostí, které vycházejí v médiích? Třeba co říkáte článku v Reflexu, kde významný dětský psychiatr prohlásil, že autismus je šlágr a rodiče autistů jsou vysoko postavení lidé, že autismus je cesta k penězům atd.? Necítím se Diagnózou F unavená 1

Ano, články se snažím číst a na tento jsem narazila díky komentáři Petra Třešňáka, který se k článku vyjadřoval na sociální síti. Řekla bych, že vyjádření některých odborníků nejsou vždy úplně šťastná. Podobně nešťastně vyzněl kdysi článek Jiřího X. Doležala o tom, že matky postižených dětí by měly dát děti do ústavů a přestat se jim obětovávat… Myslím, že podobné názory se prostě čas od času objevovat budou a čelit jim lze jen další a další osvětou a informováním o tom, jak se věci mají a že dané téma má i jiné úhly pohledu.

Co říkáte psychiatrické reformě?

Moc jí fandím, i když jsem místy trochu skeptická, zda vše klapne, jak je v plánu. Přála bych lidem s duševním onemocněním, aby měli možnost se léčit ve svém prostředí, ale taky vnímám, že bude nutné o tom všem ještě hodně mluvit, aby se tito lidé nestali další „nechtěnou skupinou“ společnosti. Umím si představit, že zpráva, že v mém sousedství vyroste Centrum duševního zdraví a budou se sem „stahovat propuštění blázni a vraždící šílenci z celého širokého okolí“ může vyvolat pořádnou vlnu nevole a nepochopení…

A co pak s tím? Připravujete pořady, které tomu mohou předejít?

Tohle bude vyžadovat větší podporu než „jen“ pár pořadů navíc. Nedávno jsem se o tom bavila s výzkumníky Národního ústavu duševního zdraví. Podle nich tu hlavní část práce budou muset odvést lidé přímo v terénu, pracovníci Center duševního zdraví, kteří mohou organizovat třeba osobní setkání místních obyvatel a lidí s duševní poruchou. A třeba díky němu si „teta z Horní Dolní“ uvědomí, že ten blázen, kterého se ona tak bojí, vlastně žije úplně normální život, stejně jako ona, ale navíc se ještě potýká s nepříjemnými stavy a úzkostmi a že je daleko pravděpodobnější, že ublíží sám sobě, než že by se z něj stal vraždící šílenec. Celé to ale bude běh na velmi dlouhou trať…

Sledujete i reformu dětské psychiatrie? Co si o ní myslíte?

K tomuto tématu zatím nemám dost informací, ale doufám, že se se mi povede trochu nahlédnout pod pokličku v rámci příprav chystaného vícedílného speciálu o dětské psychiatrii.

Máte osobně nějakou „oblíbenou“ psychiatrickou diagnózu, které se věnujete víc?

Závislosti jsou mi asi nejbližší jak tematicky, tak díky tomu, že znám v oboru nejvíc potenciálních hostů mezi kolegy a dalšími lidmi, které potkávám. Zároveň ale myslím, že nejsou nejčastějším tématem. Právě proto, že je mi to téma blízké, snažím se dávat si pozor, aby nebylo příliš často v éteru, a taky mám pocit, že už o něm bylo řečeno mnoho. Jinak jsou samozřejmě častým tématem vztahy z různých hledisek a vrací se také téma stigmatizace lidí s duševním onemocněním, což považuji za velmi důležité.

Necítím se Diagnózou F unavená 4

Kde berete vnitřní sílu, abyste tzv. nevyhořela?

Necítím se Diagnózou F a ani terapeutickou prací nějak unavená, naopak, je velmi zajímavé potkávat tolik chytrých lidí a inspirovat se jimi. Teď třeba připravuji rozhovor se Zbyňkem Vybíralem, mimo jiné autorem nedávno vydané knihy Jak se stát dobrým psychoterapeutem, z níž na mě dýchl úžasný klid a neskutečná pokora, kterou je podle mě určitě potřeba mít, když pracujete s lidmi. Mám pocit, že v dnešní době, kdy jsou moderní všelijací koučové a trenéři, kteří vám pomůžou „stát se úspěšným a šťastným člověkem v deseti krocích“, jako by se na pokoru zapomínalo. Taky mě čeká další setkání s Radkinem Honzákem, což je neskutečně sečtělý a moudrý muž, který se s tím ale nemaže a o těžkých věcech mluví náramně jednoduše. Doufám, že se zase brzy potkám i s úžasnou Ilonou Preslovou, která o příbězích svých klientů vypráví neobyčejně lidsky a krásně…

Co připravujete v pořadu dál?

Baví mě připravovat vícedílné speciály, které nabízejí hned několik úhlů pohledu na dané téma, konkrétně jsou v přípravě nyní dva – o tom, jaká je současná péče o traumatizované a týrané děti u nás a o náhradní rodinné péči. Plánů je hodně a krásných setkání taky, takže se případného vyhoření nebojím. A kromě toho si snad z každého dílu odnesu pro sebe nějakou maličkost, nad kterou můžu přemýšlet, která mi pomáhá být víc tady a teď, víc ve vztazích se svými blízkými i sama se sebou, lépe si třeba organizovat čas, prostě udržet si v rámci možností duševní zdraví.

_______________

Rozhovor vedla Markéta Dohnalová / foto archiv Adély Paulík Lichkové, archiv nakladatelství a Pixabay.com

 

VIZITKA:

Adéla Paulík Lichková (35 let) žije u Mladé Boleslavi, pracuje jako terapeutka v Terapeutické komunitě pro závislé Advaita a v Českém rozhlase, kde připravuje pořad Diagnóza F. Svůj čas tráví nejraději s rodinou, zvířaty, v přírodě, pohybem, čtením, a když zbude čas, šije látkové hračky pro děti.

BOX:

Pod písmenem F se v seznamu diagnóz skrývají poruchy duševní a poruchy chování. V Diagnóze F se otevřeně mluví o tématech, o kterých se jinak těžko mluví. Nabízí jiný pohled na nelehké životní situace, kterými lidé s duševními nemocemi procházejí. Mít psychiatrickou diagnózu ovšem nemusí znamenat, že jste blázni. Prožívat těžkou životní situaci neznamená, že je všemu dobrému konec. Hosté Adély Paulík Lichkové, moderátorky Českého rozhlasu Rádia Wave, jsou psychologové, psychiatři, psychoterapeuti, ale i samotní lidé s duševním onemocněním či lidé, kteří se aktivně zapojují do destigmatizace duševních poruch. Každý čtvrtek po 17. hodině si můžete Rádio Wave naladit a dozvědět se něco zajímavého v pořadu Diagnóza F. Adéla Paulík Lichková vystudovala obory sociální práce a sociální patologie a prevence. Jak a proč se dostala k moderování v rádiu, mi odpovídala v rozhovoru.

OSN volá po uznání práv lidí s autismem

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlášení