Dagmar Edith Holá

Nedokážu vypnout okolí

Lucie Jechová (44 let) žijící v severních Čechách je pedagožka a svou autistickou identitu našla teprve nedávno, jako mnoho jiných dospělých na spektru autismu, kteří byli diagnostikováni až v dospělosti. Lucii baví fotografování a má již na svém uměleckém kontě několik ocenění. Typu focení, kterým se prezentuje, se říká „light painting“ neboli malba světlem. Co vás pudí k tomu, abyste strávila den dva focením? To vlastně nevím. Asi nějaká múza nebo pocit, že jsem už dlouho nic nevyfotila a mám třeba nová světla. Jako hnací motor mám hlavně samu sebe. Někdy jsem se zkoušela donutit fotit bez toho, ale vůbec to nejde. Kdyby se vám z fotografování stala práce, tak už by vás to netěšilo? Přesně tak. Fotím zatím spíš pro sebe, neumím to dělat na povel třeba každý den. Někdy mi to trvá v rozmezí 14 dní, někdy až dva měsíce. Zatím nemám ani potřebu si vytvářet zájmové profily na sociálních sítích. Mám soukromý profil jak na FB, tak i na Instagramu. Všimla jsem si, že fotíte také lidi, což nebývá u fotografů na spektru autismu časté... V rámci workshopu. Jdu na workshop, zaplatím si všechno okolo, někdy to jde tak, někdy jinak. Zejména tam jezdím za určitými lidmi, kteří to pořádají. Když se tam cítím dobře, tak tam pak jezdím často.

Zajímalo by mě, zvládáte-li sociální interakce? Máte nějaký příklad, kdy přemýšlíte o tom, proč lidé něco nějak mají? Já jsem velký samotář. Díky tomu můžu pozorovat lidi, co jak dělají a co je běžné. A podle toho se snažím chovat, abych zapadla do běžného života. Díky tomu samotářství si vždycky najdu jednoho sparing-partnera, který mi ukazuje, jak to má být, aniž by to třeba věděl.

Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.

Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.