Hudba, zpěv, malování, to jsou činnosti, kterými vyjadřujeme své emoce, děti jimi nejčastěji vyjadřují svou radost. Jejich prostřednictvím také radost vzniká. Má to ale jednu podmínku a tou je uvolněnost. Nemůžete mít radost, když jste stažení, když se bojíte.
Co o „výchovách“ říká Rámcový vzdělávací program
V RVP ZV (1), závazném dokumentu, kterým se musí školy řídit, jsou hudební a výtvarná výchova charakterizovány mimo jiné takto: „V procesu uměleckého osvojování světa dochází k rozvíjení specifického cítění, tvořivosti, vnímavosti jedince k uměleckému dílu a jeho prostřednictvím k sobě samému i k okolnímu světu“.
Známkování bere radost a chuť tvořit
V praxi to ale většinou dopadá jinak. Chuť svobodně a s radostí se projevovat v těchto vyučovacích předmětech, je v dětech často potlačována strachem nebo obavami z trestu. Sníženou známku totiž děti jako trest většinou vnímají. Trest za to, že nebyly dost dobré, že se z pohledu paní učitelky nesnažily. A co když se snažily, ale nemají dost talentu, mají nějaký handicap nebo se jim to zkrátka tentokrát nepovedlo? Máme jim právo brát radost z tvorby?
„Mami, já na tu novou kytaru hrát nebudu. Už nechci,“ hlásil nedávno desetiletý Mikuláš. Když se ho matka ptala na důvod, odpověděl: „Neumím noty, učili jsme se ve škole, jak psát noty do taktů a nechápu to, dostal jsem za to čtyřku. Asi to nezvládnu, nejsem na to dobrý.“
„Proč tam máš jenom tři barvy? Mělas tam dát víc ozdob, aby to nebylo tak strohé, máš trojku,“ zachmuřila se jednou paní učitelka nad precizním a z mého pohledu nikoliv nezajímavým, ale poněkud minimalistickým dílkem devítileté Katky.
Známkování nám nepomáhá. A kde je objektivita?
Radost z tvoření dětem při hudební a výtvarné výchově často berou snížené známky a vyřčené soudy pedagogů. Přitom spravedlivě tyto činnosti ani hodnotit nelze. Jak chceme zodpovědně posoudit něco, co podléhá osobním estetickým měřítkům? Jak může někdo určovat, co je a co není pěkné? Slavní malíři byli mnohokrát na počátku tvorby vnímáni jako vysmívaní mazalové, protože nesplňovali estetická měřítka své doby, šli na to jinak, nově.
Proč bereme dětem, které nemají výborný hudební sluch, ale rády si zazpívají, radost tím, že je oznámkujeme dvojkou či trojkou ze zpěvu?
Známkování v tělocviku 
A netýká se to jen výtvarné a hudební výchovy. Z ostatních předmětů je to především tělesná výchova. Většina dětí se ráda hýbe, běhá. Máme tuto radost brát pohybově méně disponovaným nebo dětem s drobnými handicapy jen proto, že doběhnou vždy poslední nebo v delším čase?
Zkusme to jinak
„Víš, jak ve třídě s klukama říkáme hudebce?“ ptá se 11 letý Kuba s Aspergerovým syndromem své maminky. „Hudepka,“ říká syn, aniž by čekal na odpověď. Přimlouvala bych se, aby dětem nebyla brána radost ze zpívání, malování, tvoření i běhání a cvičení a dalších činností, které dělají s chutí. Jsem pro slovní hodnocení výkonů v estetických předmětech a tělesné výchově a tam, kde pedagogovi vedení slovní hodnocení nepovolí, bych posuzovala spíše přístup a snahu dítěte.
(1) Rámcový vzdělávací program základního vzdělávání vydaný MŠMT 2015, aktualizovaný s účinností od 1.9.2017, část C odstavec 5.7
_________________
text Markéta Velebová, asistentka pedagoga
Jedna odpověď
Já jsem zase pro kriteriální a formativní hodnocení. Ať už bude slovní, známkou, procenty, body nebo jinými pišišvory. Jasná musí být kritéria, což učitelé neumí nastavit. V tom je problém. Pokud učitel neumí pracovat s cíli a s kritérii, pak nebude umět hodnotit ani slovně.