Básník Vojtěch Jan Kotek (nar. 1991) je tichý mladý muž, který mluví v krátkých větách a dlouho promýšlí, co odpoví, přestože jeho slovní zásoba je bohatá, ve svých verších si hraje se slovy a metaforami a jeho vnitřní svět je bohatší než většiny z nás. Rozhovor jsme co nejvíce zachovali tak, jak se Vojta naživo vyjadřuje, právě pro tu autentičnost, a doufáme, že učitelé, zaměstnavatelé a mnozí další přestanou odsuzovat lidi na základě skoupé mluvy a pochopí, že se může takový člověk vyjadřovat lépe písemně nebo třeba pomocí jiné techniky a budou ji společně hledat.
Nyní už dáme slovo Vojtovi Kotkovi, který je znám pod uměleckým jménem Woÿta. Vydal v červnu svou první básnickou sbírku Vnitřní země, na Světu knihy měl na stánku ATYP magazínu autogramiádu a v Činoherním klubu o týden později křest. Na svém literárním YT kanále mluví o svých básních, ale také si zve k rozhovorům jiné básníky. Své básně publikuje v ATYP magazínu, v almanachu Básníci Benátecka a také publikoval v Lidových novinách.
Jaký byl křest tvé básnické sbírky? Těšil ses na křest, nebo jsi měl trému?
Moc jsem se těšil. Myslím, že přišlo tak kolem třiceti lidí. Knížku pokřtil Ondřej Sokol.
Přečetl si tvé básně?
Jo, myslím, že si některé přečetl. A pokud vím, tak ho oslovily.
Kdy jsi začal psát básničky?
První pokusy jsem začal dělat někdy v osmé třídě, to mi bylo asi patnáct.
O čem byly?
Já myslím, že to ani nestojí za řeč… (smích) Byly až přehnaně optimistické.
Takže jsi v patnácti letech byl optimista?
To jsem do určité míry doteď.
Mezi autisty se probírají životní problémy, úzkosti, deprese, tak se ptám, co ti pomáhá být šťastný a optimistický.
To jsem zase něco řekl! (smích)
Byl jsi někdy smutný?
To jo… Je pravda, že občas jsem se z nějakého trápení vypsal, ale to je spíš vzácnost.
Tak mi řekni obecně, jaké podmínky potřebuješ ke psaní.
Zrovna těch básní ve sbírce se to moc netýká, ale většina mé tvorby vzniká na cestách. Když jdu nějakou krajinou.
Nosíš s sebou sešit na poznámky a propisku?
Notes s sebou většinou nenosím, naštěstí se dají zapisovat poznámky do mobilu.
Básnička je rovnou hotová, nebo ji pak ještě upravuješ?
Že bych je upravoval třeba několik dní, to se moc nestává. Maximálně se může stát, že mě za nějaký čas ještě kus napadne. Úpravy spíš dělám přímo během toho procesu.
Který básník tě nejvíc inspiroval?
Těch by se našlo…
Kdy ses k poezii dostal? Mám zkušenost, že ve škole verše většinu lidí spíš otráví.
To začalo na druhém stupni. Řekl bych, že jsou takové dva mezní body – nejdřív někdy v sedmé třídě, když se mnou ve škole byla místo mojí asistentky mamka, na češtinu jsme chodili do takové menší třídy, kde byla zároveň knihovna. Mamka mi tam vytáhla jednu sbírku od Jana Vodňanského, Jak mi dupou králíci. To byl takový první bod. No a druhý, taky ještě na druhém stupni, už později, někdy v osmé nebo deváté třídě. Na základní školu jsem chodil v Mladé Boleslavi a ve vstupní hale před vchodem do sborovny byla nástěnka, na které bylo asi pět básní od boleslavského rodáka Františka Gellnera. A já jsem se tenkrát těch asi pět básniček naučil nazpaměť. Ale už před tímhle druhým bodem jsem dělal nějaké první básnické pokusy.
Myslíš, že je pro básníka potřeba číst cizí díla, nebo ne?
Mně osobně to do určité míry asi pomohlo.
Stalo se ti někdy, že bys četl něco od někoho jiného, a inspirovalo tě to natolik, že bys pak hned napsal něco vlastního?
Myslím, že ne, aspoň o tom nevím.
Jakého básníka bys doporučil?
Ono je jich hodně…
A koho máš v knihovně?
Kdybych měl vybrat z těch domácích, tak v posledních dvou třech letech jsem si hodně oblíbil Jana Skácela. A všechny knížky se mi už ani do knihovny nevejdou. (smích)
Máš v knihovničce hlavně poezii, nebo čteš i něco jiného?
Básníků mám hodně, ale taky by se našli jiní autoři.
Máš radši současnou tvorbu, nebo starší?
Spíš se vracím k těm starším. Občas rád sáhnu po sbírce Havran a jiné básně od Edgara Allana Poa nebo po Christianu Morgensternovi a jeho Šibeničních písních. Někdy otevřu něco z děl francouzských „prokletých“ básníků. A v posledních letech jsem si pořídil i pár knížek japonské poezie, konkrétně autorů, kteří psali formou haiku (Santóka, Bašó, Kobajaši Issa). Mimochodem, nějaké to haiku občas napíšu taky. (Poznámka: Pojem „haiku“ označuje drobnou lyrickou báseň (většinou s přírodními motivy), jejíž délka je už po víc než tři století stanovena na 17 slabik.)
Chceš mluvit třeba o škole?
Zkusíme to…
Odkdy jsi měl asistenta pedagoga?
Od čtvrté třídy. Ono se na mně těch asistentek vystřídalo víc. Ale ne proto, že bych je nějak terorizoval.
A co tam bylo za zlomový bod, že jsi najednou měl asistentku?
Do té doby jsem nechodil na normální základku, ale v Mladé Boleslavi jsem docházel do jednoho centra pro různě handicapované.
A pak jsi ve čtvrté třídě přešel do běžné školy?
Ano, ale tam už jsem musel mít asistentku. Taky dlouho trvalo, než se vůbec tenkrát v Mladé Boleslavi našla škola, která by mě vzala.
Myslíš si, že kdyby to bylo dnes, tak bys byl na běžné škole už od první třídy? Bylo nutné jít na speciální školu?
V tom centru jsem chodil i předtím do školky.
Jak bys srovnal speciální a běžnou školu? 
Ono se to těžko srovnává…
Není pro tebe nějak traumatizující o tom mluvit?
Asi to nebude odpověď na tuhle otázku, ale s některými učitelkami ze speciální školy jsem vycházel dost dobře, s některými jsem v kontaktu doteď. Ze základky nejsem v kontaktu s nikým, ani ze spolužáků. Po základce jsem šel v Boleslavi na střední školu, obor knihkupectví. Tam jsem měl taky asistentku.
Byla to odpověď, která to přesně vykreslila. S čím ti pomáhala na střední škole? Nebo to byla taková sociální jistota, že tam je někdo, kdo za tebe promluví, když ty nemůžeš?
To určitě do nějaké míry taky. Ale hlavně bych sám nestíhal. Zápisky jsem si dělal sám, ale asistentka mi to diktovala.
O spolužácích se ti asi moc mluvit nechce?
Já to klidně řeknu – ani na prvním stupni, ani na druhém, ani na střední škole jsem mezi ně nezapadl. Spolužáci moc nechápali, proč na některé věci potřebuju víc času, proč musím mít vedle sebe asistenta, a tak dále. Tam se těch asistentů vystřídalo nejvíc.
(písemné doplnění) Tady bych mohl doplnit, zda jsem byl vždycky optimista. Popravdě, zažil jsem i období, kdy jsem si takříkajíc sáhl na dno. Začalo to ve třeťáku na střední. Z jedné strany spolužačky, kterým se nelíbily moje „výhody“, z druhé strany nás někteří vyučující strašili tím, co nás za rok u maturity čeká…a já si začal připadat jako naprostý budižkničemu. Chtěl jsem se na všechno vykašlat a dožít někde v ústavu. Maturitu jsem nakonec zvládl s vyznamenáním (písemnou část dokonce nejlépe z celého ročníku), jenže ať se mamka snažila, jak chtěla, v žádné knihovně jsem místo nezískal. Někde chyběly peníze, jinde vůle. A třeba v Brandýse radši uvolněné místo po jedné starší knihovnici rovnou zrušili. Takže jsem do pocitů vlastní zbytečnosti zapadl ještě hloub. Od pomyslného dna jsem se pomalu začal odlepovat až v dubnu 2014, kdy jsem nastoupil aspoň jako dobrovolník do benáteckého domova důchodců. Nebyl to sice můj obor, ale byl jsem za to rád.
Pracoval jsi někdy jako prodavač knih?
Prodavač jsem nebyl, já jsem na praxi chodil do městské knihovny v Boleslavi.
Omlouvám se za přímočarost, ale byl jsi někdy zaměstnaný?
Bohužel, to se doteď nepodařilo. Ani tam. Jediné, kde jsem nějakou dobu působil, bylo, když jsem pět let chodil jako dobrovolník u nás v Benátkách nad Jizerou do domova důchodců.
Neplatili tě, takže jsi nikdy neměl placenou práci?
Bohužel.
Co bys mohl dělat, co bys zvládl?
Úplně nejradši bych, kdybych mohl pracovat v nějaké té knihovně. Ale to je asi jen zbožné přání.
Můžeme se těšit na nějaké nové básně?
Jo, naštěstí mě múza ještě neopustila. (smích)
Máš ještě nějaký jiný zájem než básně?
Tím největším je pro mě poezie. S tím je ale úzce provázán druhý zájem, a to cestování.
(písemné doplnění) Jsem vášnivý turista. Rád poznávám různá krásná místa naší české země. Právě toulky přírodou mě nejvíc inspirují. A taky už pár let odebírám časopis Lidé a Země, kde si moc rád čtu o rozmanitých koutech celého světa. Už dlouho mě lákají severské kraje, zejména Norsko nebo Island. Tak snad se tam jednou podívám… Občas něco nakreslím…
Zkoušel jsi někdy napsat i nějakou báseň v próze?
Jo, občas taky nějakou napíšu. Ale když nepočítám svoje stránky, tak jsem to nikde nepublikoval. Dvě jsem taky publikoval na svém YouTube kanále.
Můžeš nám svůj YouTube kanál představit?
Je to cyklus videí, ve kterých představuji hlavně svoji tvorbu, ale už jsem si do vysílání třikrát pozval i jiné současné básníky. Jako prvního jsem tam měl Pavla Zdražila (srpen 2021). To je pán, který žije na vesnici kousek od Nymburka, na staré hájovně, bez elektřiny, na kraji lesa, jenom s pár nějakými zvířaty.
Jak jsi ho objevil?
Před dvěma lety v lednu, když jsme se oba účastnili v Nymburce jednoho hudebně-poetického večera, jmenuje se to Kýchání do sazí.
Tam se setkávají básníci?
No, tenhle večer každoročně pořádá takové volné sdružení polabských básníků.
Dělá to ještě někdo jiný, že by na YouTube představoval básníky, nebo jen ty?
Vím ještě o jednom, který si k sobě básníky zve do nějakého pořadu, ale to zase nevím, jestli je na YouTube. Ještě jsem zapomněl říct, že ten můj cyklus se jmenuje Literární koutek.
A je to online, nebo za tebou přijedou?
Spíš jezdím já za nimi. S online hovory nemám zkušenost. Natáčím to na mobil se stativem.
Ve škole se nás při literatuře vždycky ptali: “Co tím chtěl básník říci?” A nikdo moc nevěděl. Tak možná by stálo za to udělat i rozbor nějakých básní? Třeba jako pomoc lidem k maturitě.
Vím, jak to myslíš, ale na to se popravdě moc necítím.
Když čteš báseň, jak to na tebe působí?
To se těžko popisuje. A i kdybych to dokázal třeba napsat, tak by tomu asi běžný čtenář nerozuměl.
Zatím jsi mluvil o básnících mužích. Máš také oblíbenou básnířku? Například o Sylvii Plath se říká, že byla na spektru autismu.
Tu jsem nečetl. Ve svém pořadu jsem měl nyní v červenci pozvanou básnířku a psychoterapeutku Markétu Řeřichovou.
V loňském září jsem si povídal s básnířkou Jarkou Jenčíkovou (Váňovou)
Když jsi byl malý, měl jsi i nějaké jiné zájmy?
Tehdy jsem studoval různé encyklopedie, o oceánech, pouštích, architektuře, o počasí… Jako malý jsem si moc nehrál.
Měřili ti někdy IQ?
Myslím, že ne. Ale kdysi dávno jeden psycholog mamce řekl: “Je normálně nevychovanej. Co jste si udělala, to máte!”
_____________
Rozhovor vedla Dagmar Edith Holá / foto ATYP magazín
