Pevné objetí bylo horší než dostat na zadek

Pevné objetí bylo horší než dostat na zadek

Uveřejňujeme příběh 28-letého muže s Aspergerovým syndromem, který pro ATYP magazín sepsal. Vzhledem ke stigmatizaci lidí s PAS jsme souhlasili s tím, že text bude pod jeho blogovou přezdívkou Lorenzo.

Odmala jsem byl atypické dítě. Již ve třech letech jsem se sám naučil první čísla a písmena, ve čtyřech letech jsem uměl již všechna písmena včetně malých a začal jsem číst. Býval jsem agresivní. Rodiče moje problémy s chováním řešili hned. Naštěstí mezi mým třetím a pátým rokem jsme pobývali ve Velké Británii kvůli otcově stáži, kde mi ve čtyřech a půl letech byl diagnostikován Aspergerův syndrom, u nás by asi „nálepka“ byla horší. V té době tady ani ještě AS neznali.

Psycholog mě chtěl potrestat léčebnou

Po návratu do Čech rodiče vyhledali PhDr. Jaroslava Šturmu. Ten doporučil normální mateřskou školu. V první to bylo dobré, v další jsem již měl problémy. Hlavně s jídlem, protože jsem nechtěl jíst polévky, ale už také s chováním. Učitelka usilovala o to, aby mě rodiče dali do speciální školky. Naštěstí ředitelka speciální školky souhlasila s máminým názorem, že tam nepatřím, a doporučila jinou, lepší školku, kde jsem již neměl vážné problémy, ale samozřejmě nějaké menší problémy byly. Ze školky doporučila paní ředitelka dobrou školu. Byl jsem spokojený, snažil jsem se a s většinou učitelů jsem vycházel dobře. Zvrat nastal v 6. třídě. Učitelé měli pochopitelně větší nároky, než na prvním stupni, střídali se, už nebyla jen naše třídní učitelka, a ve mně se vzmáhala agrese. Při kontrole mě PhDr. Jaroslav Šturma chtěl poslat do psychiatrické léčebny, protože jsem byl nebezpečný sobě i svému okolí. Dal mi na výběr, zda-li chci hned či zda-li chci ještě šanci. Pochopitelně jsem chtěl ještě šanci. PhDr. Šturma mi o psychiatrické léčebně vykládal, jako bych tam měl jít za trest. Rodiče mi pak řekli, že být v psychiatrické léčebně není žádná hanba a že to je jako do nemocnice s vážnou nemocí, nikoli za trest. Za velkého strachu až úzkostí jsem všude (ve škole, i doma) fungoval už „polepšeně“.

Lorenzo nejraději maluje vlaky a kostely.

Učitelovo jednání nebylo spravedlivé

Střední průmyslovou školu dopravní jsem zvládl bez problémů. Také zde jsem s většinou učitelů vycházel dobře. Největším problémem byl pro mě učitel-důchodce ekonomiky a logistiky v druhém ročníku. Jeho jednání nebylo spravedlivé. Nás chlapce zkoušel u tabule, dívkám dával písemné práce, které od nás opisovaly. Jednou jsem ve třídě vyvěsil obrázky autobusů, které velmi urážlivě okomentoval a poručil je sundat. Já jej neposlechl a učitel obrázky strhl. Poté si na mě zasedl a dával mi špatné známky. Jednou mi však zadarmo nabídl trojku z ekonomiky a logistiky, kterou jsem hned přijal, protože jsem se tento předmět nerad učil. Tou dobou se ve mně vzmáhala agrese mimo školu. Věděl jsem, že na učitele si dovolit nemohu, protože bych skončil za trest na psychiatrii, nebo by mě vyloučili ze školy. Také mi rodiče kvůli kreslení si při vyučování vyhrožovali diagnostickým ústavem, tak jsem si začal ničit svoje věci, abych nějak agresi vyventiloval. Nejvíce mě mrzí zničené modelové kolejiště, jedna lokomotiva a pár vagónů. Kromě zmiňovaného učitele mě také vytáčel předmět základy přírodních věd s nezajímavou učitelkou. Z tělesné výchovy jsem byl uvolněn, protože se tam hrály kolektivní sporty. Tělocvik byl pro mě utrpením už na základní škole. Od sedmé třídy jsem místo jedné hodiny chodil plavat. Na střední škole jsem byl zničený z jedné dvouhodinovky, protože jsme hráli fotbal a dělali trakaře a řvalo se tam končit, zdar nazdar. Tak mi lékařka od té doby psala na každý rok uvolnění. Maturitu jsem zvládl na samé jedničky. Posléze jsme vystudoval vysokou školu. Ale o tom příště.

Lorenzo odmala rád maluje. Připravuje svou první výstavu.

Moje nejhorší vzpomínky jsou na psychologa a pevné objetí

Z dětství jsem také stigmatizován terapií pevným objetím. V mých sedmi letech jsem byl se sestrou a rodiči na kurzu vedeným přímo PhDr. Jiřinou Prekopovou a PhDr. Jaroslavem Šturmou. Rodiče mě velmi pevně přitom drželi, zakrývali mi oči a kritizovali moji posedlost mými koníčky (lokomotivy, mykologie), chování ve škole a že něco nejím. Také to rodiče na mě aplikovali, když jsem vzdoroval. Byl to děs, bylo to horší, než dostat na zadek. Avšak rodiče metodě a oběma psychologům bezmezně věřili. Také mi přitom táta říkal, že člověka (naši rodinu) vždy nakreslím škaredě a že to vypadá, jako když je nemám rád. Přitom já tohle prostě kreslit nechtěl. Dlouho jsem se bál vyhledat psychologa, protože jsem v každém viděl PhDr. Jaroslava Šturmu a bál jsem se, že mě za ním pošle a nebo toho, že mě pošle do psychiatrické léčebny. K návštěvě psychologa jsem se odhodlal až ve dvaceti letech a nyní navštěvuji psychiatrii kombinovanou s psychoterapií.

Lokomotiva e225.001

text a kresby Lorenzo

Jeho blog najdete zde. ATYP magazín jeho identitu zná. S Lorenzem ještě přineseme rozhovor o studiu na vysoké škole a jeho životě dnes. Lorenzovi kreslení zůstalo dodnes. Nejraději maluje vlaky a kostely. Některé své kresby nám poskytl k publikování a připravuje svou první výstavu.

 

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlášení