ATYP magazín má za cíl pomoci destigmatizovat lidi s poruchami autistického spektra, ADHD a dalšími neurovývojovými poruchami. ATYP magazín spolupracuje s lidmi, kteří mají Aspergerův syndrom. Proto jsme se rozhodli uveřejnit reakci na článek, který napsal psycholog Tomáš Novák 13. 12. pro web Vitalia. Článek je vystavěn na mýtech o lidech s poruchami autistického spektra, šíří je dál, a stigmatizuje tak tyto lidi i jejich rodiny. Snůšky nesmyslů o lidech s tímto syndromem bychom zde rádi uvedli na pravou míru.
„Označení autismus shrnuje odstup, nezájem o druhé, lhostejnost k podnětům zvenčí a až katastrofální nedostatek sociální inteligence, zvláště schopnosti vcítit se do druhých. Postižení neví, oč jde, a tudíž jim to nechybí,“ píše ve svém textu Tomáš Novák. Jako matka 11letého syna s Aspergerovým syndromem, přítelkyně mnoha rodin s dětmi, které mají AS, jako redaktorka tohoto magazínu a coby členka správní rady Nadačního fondu ATYP se na tyto řádky dívám jako na něco, co si snad někdo z řad veřejnosti mohl myslet před patnácti dvaceti lety, ne však psycholog 13. 12. 2016.
Nemá cenu citovat celé věty autora zavádějícího textu. Pouze shrnuji, co píše dál: autisté milují pořádek, nejsou schopni improvizovat, nezvládají změny, žijí rituály. Já se ho ptám – kteří autisté? Celosvětově se uvádí poměr jeden až dva lidé s autismem na sto osob. Každý člověk s poruchami autistického spektra (PAS) je jiný, i když některé charakteristiky je spojují. Ty, které jsou v textu zmíněny, to zrovna nejsou. Mohla bych vyjmenovat situace, kdy můj syn improvizoval, žádné žití podle rituálů u něj nevnímám, naopak: nemá je moc rád. A pořádek? Neví, co to je – já tedy rozhodně nepatřím k rodinám autistických dětí, kde bych nemusela v pokojíku uklízet, jak píše autor textu.
Psycholog píše, že mu ordinací prochází mnoho dětí s AS, přestože se dětskou psychologií už nezabývá. Když o nich dokáže napsat takovýto článek, pak to jen dokazuje, že rodiče musejí víc a víc ověřovat, jakému psychologovi své dítě svěřují. Dítě s podezřením na PAS nebo ADHD bych nesvěřila nikomu, kdo nemá poznatky o PAS a ADHD ani z konce 20. století. Nesvěřila bych mu ani takové, které už diagnostiku má.
„Autisté nejsou valnými řečníky, byť trému v obvyklém slova smyslu neznají,“ píše se dál v článku. Na tom je vidět, že se psycholog s dospělými lidmi s AS nesetkal. Ti totiž umějí velmi dobře mluvit a mnohdy vynikají jako řečníci. Právě pokud překonají trému a stud mluvit před tzv. neurotypickými lidmi. Vzhledem k tomu, že jsou považováni i psychologem za někoho, kdo není valný řečník, nedivím se jim, že před ním nemluví. Někdy jim pomůže empatický neurotypik tím, že je vybídne ke slovu.
O ženách s AS se psycholog zmiňuje pouze okrajově. Podle něho asi jen sní. Je jich méně, tak se jimi prostě nezabývá. Ženy s AS, které znám, studují vysoké školy, mluví velmi dobře a slovem vládnou i písemně. Nežijí ve snech, ale mají větší fantazii, některé nádherně malují nebo jsou literárně nadané.
Odstavec o tom, jak se vám Asperger nepodívá do očí, že je egocentrický, neschopný se kamarádit či nerozumí žertu, je těžký kalibr i přes monitor. Tak zlé věty jsem o lidech s AS ještě nečetla. „Asperger druhého Aspergera snáší velmi těžko. Ani protiklady je nepřitahují…“ To jsou silná arogantní slova a blábol nad bláboly. Připomínám, že každý člověk s PAS je jiný a mnoho z nich naopak touží po přátelství, po tom, nebýt osamoceni, mají vztahy a často zastávají dobře i s citem (pane psychologu vy u nich cit popíráte) partnerskou a rodičovskou roli. Stačí jim v navazování přátelství a vztahů jen občas pomoci nácvikem sociálních dovedností, případně empatií, když jsme s nimi.
Tomáš Novák se v textu zabývá obrazem, ze kterého vyplývá, že se autisté ani nemohou přitulit. Nevysvětluje však, co přesně tím myslí. Nemohou se přitulit, nechtějí nebo se tulí špatně, protože mají ostny? Jak si má představit běžný čtenář osten takového člověka? Jsou autisté, kteří se tulí, jiní se tulí méně – a někteří se netulí.
Článek ještě pokračuje v duchu mýtů, které o autistech kolují, ubližují jim i jejich rodinám a stigmatizují je. Zamezují včasné diagnostice, dobré terapeutické práci s těmito lidmi, nahrávají učitelům, kteří také nemají dobré vzdělání, co se týče poznatků o PAS, a tím mohou dotyčné děti a dospívající velmi poškodit a často nejenže nezamezit jejich šikaně, ale naopak jí napomoci.
Když se o řadě menšin na světě napíše něco negativního, je to považováno za hanobení. Nikdo už si to dnes nedovolí. U nás může psycholog veřejně hanobit lidi s poruchami autistického spektra.
Na začátku prosince jsem byla na besedě o Aspergerově syndromu, která proběhla v Divadle Za plotem. Psycholožka z Národního ústavu pro autismus Veronika Šporclová zde hovořila o nejrozšířenějších mýtech. Všechny použil dotyčný psycholog pro svůj generalizující text. Tím je šíří dál, a stigmatizuje tak lidi s PAS. Uvádíme nové poznatky, které odborníci, kteří se autismem zabývají, znají a rodiny s těmito dětmi žijí. Tomáš Novák by se mohl lidem s PAS za takovýto text omluvit, jakož i celá redakce zmíněného webu.
Nejčastější mýty o autismu, které jsou uvedené do puntíku i v textu psychologa Tomáše Nováka
Mýtus: Všichni autisté jsou stejní.
Správně: U každého člověka s PAS se poruchy autistického spektra projevují jinak.
Mýtus: Autista nemá zájem o kontakt s lidmi. Když má zájem o kontakt s lidmi, tak to není autista.
Správně: Někteří lidé s PAS v sociálním kontaktu výrazně selhávají a ani o kontakt nemají zájem, ale jiní jsou aktivní, chtějí mít přátele, jen nevědí jak navazovat vztah a přátelství budovat. Někdy se může stát, že se kontaktují, ale zase až nepřiměřeně.
Mýtus: Autisté se nemazlí, nesnáší dotyk. Když se mazlí, tak to není autista.
Správně: Najdete děti a dospělí s PAS, kteří se rádi mazlí, mají rádi doteky. Jiní se mazlí a tulí méně. Někteří se nemazlí.
Mýtus: Autista nemá oční kontakt. Pokud ho má není to autista.
Správně: Někteří nenavazují oční kontakt, ale jiní ano, a někteří naopak až ulpívavě.
Mýtus: Autisté nemají emoce, city a empatii.
Správně: Lidé s PAS mají pocity a empatii, ale třeba někdy v jiných situacích než bychom očekávali. Dokáží vám projevit náklonnost, přijdou se pomazlit, řeknou, že vás mají rádi.
Mýtus: Autisté žijí pouze ve vlastním světě a nejeví zájem o společnost a kontakt s lidmi.
Správně: Velmi často tito lidé o sociální kontakt stojí, chtějí mít kamarády, chtějí být přijímaní, chtějí být dobří, hodně se snaží, určitě více než my běžní lidé, ale často selhávají, tak jsou terčem posměchu a šikany ve školách. Potřebují tedy v sociální komunikaci pomoc. A to od raného věku právě dopomoci učením se sociálním dovednostem jak od rodičů, tak od terapeutů, učitelů,… empatií a s citem na základě nejnovějších poznatků o PAS.
text Dagmar Edith Holá / foto z Visualhunt.com volně ke komerčnímu užití
6 Responses
Bravo! Jen víc a houšť. Výše zmíněné mýty o PAS jsou hluboce zakořeněné jak mezi laiky, tak, jak je bohužel vidět, i mezi odborníky. Každý takový článek, který uvádí věci na pravou míru, je vítaný.
mám dvě dcery s PAS v hodně věcích jsou úplně jiné, jedna začala mluvit v 1 roce, druhá až ve 4 letech, je mezi nimi velký věkový rozdíl, ale velice si spolu rozumějí, právě proto, že ta starší ví, co ta mladší prožívá…
Samozřejmě každý je jiný, já sám mám Landau Kleffner (též v podstatě forma autismu), když se okolí naučí, jak má přistupovat, tak pohoda. Pár let zpátky jsem byl na několika tzv. jobklubech s účastí jenom lidí s autismem plus dva lektoři a jako nedostat už dopředu info, že to je vyloženě pro PAS/aspíky, tak to na ostatních ani nepoznám. Ale ono je holt jednodušší si na základě zápisků strejdy z lampárny udělat šablonu a podle ní jet, aby se panáčkové na úřadě atd. moc nenadřeli.
Souhlasím s Vámi, přijde mi to děsivé, že ani psycholog neví co to je PAS, a přesto s nimi pracuje. Jako student 5. ročníku psychologie mohu říct, že ohledně PAS za celách 5 let studia zmínili v jednom předmětu, a to nám řekli jen pár základních věcí, řekněme, že se to v tom množství učiva ztratilo. Já jsem samostudent zrovna tohoto tématu a této problematiky, protože do této oblasti mířím. Tyto pověry a mýty jak píšete výš jsou celkově zakomplexované v naší společnosti. Mám z toho pocit, že se lidé bojí zjistit, jací jsou to lidé, že to nejsou ti, co si hrají v koutku, nedívají se do očí, co se vztekají v průjezdu na zemi apod. Těžko se takovéto nabyté stereotypy mění, nicméně jsem ráda za tento článek, budu ho s dovolením sdílet, protože to povědomí společnosti je jedno z důležitých věcí…Michaela Zlotá
Zdravím 🙂 vyvracování mýtů o autismu je sice super, ale pak narážíme na tento problém: Jaké vlastně JSOU společné příznaky poruchy autistického spektra? Pokud o všech můžeme říci, že „každý autista to má jinak“, tak ale zároveň musí být nějaká společná kritéria, na jejichž základě se dá tvrdit, že dítě má tuto poruchu. Jaká to jsou?
Jsem „jen“ učitelka, u některých dětí, kterým byla později porucha autistického spektra diagnostikována, jsem ji již před oficiální diagnózou odhadovala víceméně citově. Bylo tam jednosměrné nadání (jazyky, technika, kreslení) výrazně převyšující ostatní oblasti, specifické problémy ve zdánlivě běžných situacích, absence očního kontaktu a jakási zvláštní stydlivost, neschopnost např. obyčejně pozdravit učitele a říct „paní učitelko, tady máte omluvenku“. Všimla jsem si zvláštních (ne)kamarádských vztahů mezi dítětem a okolím, ale nedokážu to již popsat – jak říkám, odhadovala jsem (jelikož diagnostikovat nemůžu) opravdu jen citově.
Pověry bych mohla ještě přidat. Bohužel i ze školy. Mám syna 12 let s AS, žák na ZŠ, člen mensy. Vrchol všeho je asi: „Když je autista, tak musí být mentálně postižený!“
Nebo: „Autisté nedokáží rozeznat co je skutečné a co ne.“
…mohla bych pokračovat 🙁 Nejhorší je ta bezmoc, když to uvádíte na pravou míru a oni vám nevěří, protože si to přečetli v nějaké knize.
Více takových článků!