Někteří rodiče sdílí na Facebooku, že se jim zavřením škol ulevilo. Nerozčilujte se hned vy, kteří to máte jinak a modlíte se za rychlé nalezení léku na COVID-19, aby děti už zase byly ve škole. V čem je přesně ta úleva, když rodiče dětí se SVP zavaluje velké množství úkolů a mají s tím větší zátěž než rodiče běžných dětí?
Všeobecný přehled v takovém rozsahu nedává smysl, chybí praktické činnosti
„Nás zavření škol až tolik nezatěžuje, protože stejně musíme i v běžných dnech zajistit „hlídání“ pro nejstaršího syna, který je už dva měsíce na homeschoolingu, a o prazdninách je nám vždy líp. U dětí ubylo stresového chování, které mají, když do školy chodí. Jsme spolu a děti se snaží pomáhat. Jsou víc přirozené a dělají věci, v kterých jsou schopné a samostatné. Nikdo je nehodnotí. Jájinka upekla sama bábovku, králíka, vaří a je hodně veselá. Pepík začal košíkařit a vymýšlí zlepšováky. Také se stará o zvířátka a prádlo. Nejstarší Toník vaří steaky a omáčky. Snaží se vzdělávat a vyhledává aktuality ze světa aut a přírody,“ vypráví Markéta Štěpánková, matka sedmáka, páťáka a třeťačky.
„Už to nikomu nevysvětluju, proč mým dětem musím každý úkol připravit a pomoci jim s učením. Nikdo to nepochopí, když to nežije. Ani učitelé. Slyším pokaždé: to přeci v tomhle věku všechny děti zvládají. My ne, hodinu a tři čtvrtě mi dnes vzalo jen nachystat učení a přípravy, aby se děti mohly učit a udělat úkoly, které jim ze školy poslali,“ konstatuje Markéta, matka tří dětí se specifickými vzdělávacími potřebami. Její dcera a dva synové mají normální inteligenci, ale ve škole nejsou schopni obstát. Podle ní se v době bez školy zlepšila mezi jejími dětmi i komunikace. „Děti se snaží fungovat pospolu a velmi hezky spolu komunikují. Jsou tu občas spory, ale běžné, není to nic tragického, jako když přicházejí ze školy unavení,“ pochvaluje si Markéta. Podle ní dětem vadí tak velký rozsah všeobecného přehledu a téměř žádné zaměření na praktické a manuální dovednosti, což se přesně mění, když jsou prázdniny. „U činností se dá přirozeněji i něco odučit. Hodně si vyprávíme, teď se soustředíme i na mluvení o osobních hranicích. Samozřejmě také o pocitech. Zejména mluvíme aktuálně hodně o strachu a jak s ním pracovat, kdy je dobrý a kdy ne. A co dělat v úzkosti. Děti mají obavy o babičku, o mě, o tátu, i o sebe,“ říká žena, která je osobní pečovatelkou zejména seniorů, tedy nejrizikovější skupiny pro koronavirus. „Nejvíc je rozčilují lidi, kteří kvůli kouření sundají roušku.“
Spím pět hodin denně
„Netrpím stresem. Na to fakt nemám čas. Mám den přesně rozvržený. Pět hodin potřebuju spát. Průměrně osm hodin pracuju u svých klientů jako pečovatelka. Někdy je to šest, jindy i dvanáct hodin, a to šest dní v týdnu. Podle potřeby klientů. Cestou domů nakoupím. Manžel je s dětmi doma, má invalidní důchod. Zvládá základní potřeby v domácnosti: příprava jídla, prádlo a úklid. Se třemi dětmi, které neustále hovoří a jsou všude, je to velmi těžké. Každé z nich je „jiné“ jinak. Jedno potřebuje absolutní klid, další dvě jsou spíše hyperaktivní.“ Poté, co se Markéta vrátí po práci domů, dokončuje, co nezvládli. Pak se vrhá na e-maily ze školy. „Téměř dvě hodiny mně dnes vzalo jen nachystat učení a přípravy, aby děti se mohly začít učit. A to jsme pod školama, o kterých si myslím, že nás šetří. Třeba nám posílají hádanky, ale naše formy autismu nám nedávají smysluplné odpovědi,“ rozesměje se Markéta. „Dnes jsem Pepíkovi rozepsala, co má kde udělat na internetu, aby si to mohl odškrtnout, že to již splnil. „Když jsem si to spočítala, pak nám na samotné učení zbývá 2 hodiny a 15 minut denně. Poté hotové úkoly musím nafotit a posílat přes messenger učitelům a v tom chaosu vlastně už nevím, co jsem poslala a co ne. Jedu takhle už od začátku karantény a v neděli doděláváme, co se dá. Přesto máme skluz asi tři dny. Dvě hodiny večer potřebuju nedělat nic, abych se nezbláznila. Jdu s pejskem, uvařím si čaj, zacvičím si při ztlumeném světle, zhasnu a poslouchám hudbu. Spát jdu mezi jednou až druhou ranní, Tonda má malou potřebu spánku, tak i kvůli němu musím být vzhůru, dokud neusne.“
Domácí vzdělávání nám zachránilo rodinu
Třináctiletý Tonda je již druhý měsíc na domácí škole. „Nepovedla se komunikace a Toník přestal vycházet a mluvit s dospělými. Škola ho nutila fungovat, i když byl zcela přetížený. Má autismus, tak je velmi unavený z hluku ve třídě, z mnoha podnětů, ze sociální komunikace,“ říká Markéta a zároveň si pochvaluje školu, při které absolvují domácí vzdělávání. „Mají dobrý testovací systém, učíme se v tom domácím vzdělávání zorientovat, hledat pomocníky na některé předměty. Bez převedení Tondy, nejstaršího syna, na domácí vzdělávání, bychom to jako rodina už nezvládli. Stres se školou byl už nad naše síly,“ zdůrazňuje Markéta.
Rodina má jeden starý počítač. Nemají tiskárnu ani skener, což je na domácím vzdělávání kvůli koronaviru teď potřeba. „Nemáme elektronické vybavení, aby se děti mohly víc učit díky internetu a zkoušet si on-line procvičování. Pepča by se měl napojit na video hovory se třídou. My jsme už zvyklí, že nevyhovujeme požadavkům školy a někde pokulháváme,“ usměje se Markéta. „Já se těším z toho, že jako rodinu nás aktuální korona karanténa velmi spojila. Kluci potajmu pomáhají s učením Jájince a přehazují si mezi sebou práci, aby nám mohli pomoct, takže to je pro mě to úžasné. Jsem na své děti pyšná.“
Už nevysvětluju
Všechny děti mají poruchu pozornosti a „dysporuchy“. „Jak vysvětlím mamině se třemi běžnými dětmi stejného věku, že syn v 7. třídě není schopný vytáhnout z informací ze zápisu odpovědi na otázky do testu? Že dítě v 5. třídě neumí z textů na internetu najít to, co má přesně vypracovat a odevzdat? Že dcerka ve 3. třídě po spočítání příkladů není schopná výsledky zanést do obrázků a vybarvit? Včera jsem pro ni přepisovala přes 200 příkladů, protože jí musím rozložit a rozepsat úlohy, aby to chápala, a protože má těžší poruchu pozornosti, musím ji neustále vracet k soustředění se, a není tu prostor, aby ji neustále něco nebo někdo nevyrušoval. Pokud to dospělý člověk nezažije, tak to nepochopí. Už ani nevysvětluju, přijde mi, že zbytečně plácám energii,“ rozhodí rukama Markéta a pak s nadhledem dodá: „Nevadí. Není na tom nic špatně, že to máme jinak než ostatní.“
_____________________
Rozhovor vedla Dagmar Edith Holá / foto archiv rodiny
