Radosti života

Radosti života

Název pro dnešní článek jsem si „vypůjčil“ od anarchistického buřiče Františka Gellnera, který právě takto pojmenoval svoji druhou básnickou sbírku. Ovšem, oproti Gellnerovi, já tato slova myslím vážně, v jejich pravém smyslu. Budu mluvit o třech věcech, jež mne těší a bez nichž si svůj život snad ani nedokážu představit.

Tou první jsou procházky v přírodě.

Téměř za jakéhokoli počasí, mimo průtrže mračen (neřku-li bouřky), rád na dlouhé hodiny vyrážím z města ven. K řece, na rozlehlé louky… a hlavně do hlubokých lesů. Zvláště, když uhnu z hlavní cesty a pustím se nějakou zapomenutou pěšinou, jsem jako v ráji. Stromy mi otevírají svou laskavou náruč. Všechny zlé myšlenky z mé hlavy rychle mizí. V tichosti obdivuji dokonalou krásu lesních zákoutí, do plic nabírám čerstvý vzduch. Vstoupil jsem do chrámu staršího nežli všechna světová náboženství, ba o miliony let staršího než lidstvo samo. Kromě mne tu jsou leda tak ptáci, někdy se mi poštěstí zahlédnout nějaké zbloudilé zvíře…

Příroda pro mne má své kouzlo v každé roční době, ale nejvíc teď na podzim. V čase, kdy listí v korunách hraje barvami, pomalu opadává a přikrývá všechny širší i docela nepatrné cesty. Kdy krajinu občas zahalí šedavě bílé závoje z mlh.

Druhou věcí, která k mému životu neodmyslitelně patří, jsou knihy.

Provázejí mě odmala. Když pominu ty pohádkové, jednalo se nejdřív o nejrůznější encyklopedie: o oceánech, pouštích, počasí, žralocích, hmyzu, motýlech… a mohl bych pokračovat ještě mnohem dál. Až později jsem „přišel na chuť“ beletrii (omlouvám se za tenhle, ve spojení s literaturou nejspíš poněkud nepatřičný obrat). Obzvlášť jsem si oblíbil poezii – vedle výše zmíněného Gellnera třeba francouzské „prokleté básníky“, Christiana Morgensterna nebo Edgara Allana Poea. Ale ani prózu jsem nezatratil. Mám rád například tvorbu Gabriela Garcíi Márqueze, ze současných třebas Roberta Fulghuma a (letos objeveného) švédského spisovatele Fredrika Backmana. Zatím poslední knížkou, kterou jsem od něj četl, je jeho prvotina Muž jménem Ove.

A to třetí, bez čeho si nedovedu svůj život představit?

Hudba. Skoro by se dalo říct, že jsem na ní závislý. Tedy, ne že bych to s ní kdovíjak přeháněl a musel vyhrávat od rána do večera, kdepak! Nicméně, musím mít svou denní dávku.
Co se muziky týká, nejsem příliš vyhraněný. Nejvíc poslouchám ska a reggae (zastoupené zvláště domácími kapelami Sto zvířat, Švihadlo nebo Basta Fidel), v těsném závěsu následuje rock – od toho nejtvrdšího, zastoupeného třeba finskými Nightwish, přes punk (třeba náš Visací zámek) až po tvorbu islandské kapely Sigur Rós. Dál… pestrá škála nejrůznějších stylů: folk, jazz, francouzské šansony, něco málo z rapu a tradiční muzika různých národů skoro ze všech koutů světa – romská, židovská, africká, indiánská, indická, australská… Rozhodně u mne však nenajdete žádné techno, disco a dechovku.

Jestli chodím na koncerty? Nijak často, ale ano. Sice jsem, asi jako všichni autisté, citlivý na hlasité zvuky, ale řešit se to dá. V mém případě kupříkladu tak, že koncert (či jeho velkou část) absolvuji se zacpanýma ušima. Uznávám, že můžu být svému okolí k smíchu, ale pakliže si chci vystoupení své oblíbené kapely užít, nemám jinou možnost. Když tak vzpomínám, žádná skupina s tím nikdy problém neměla. Jen jednou, bylo to před pěti lety v Mladé Boleslavi na koncertě kapely Jelen, se mě jeden z muzikantů přišel zeptat, jestli je všechno v pořádku. 🙂

Tolik jeden malý výlet do mého světa. Děkuji, že jste dočetli až sem. Přeji vám všem hezký den.

_____________

text a foto Woÿta

 

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlášení