Ing. Tomáš Dostál působí již několik let jako ředitel Paspointu sídlícího v Jihomoravském kraji. Cílem organizace je zkvalitnění života lidem s poruchou autistického spektra (PAS) a jejich blízkým. Části rozhovoru se účastnil i jeho pejsek ve snaze si s námi hrát.
Můžete se, prosím, ve zkratce představit?
Začal jsem zde pracovat v době, kdy jsme se ještě jmenovali APLA-JM. Měl jsem na starosti projekty, čerpání dotací z EU, vzdělávací kurzy atd. Postupem času se naskytla příležitost a stal jsem se ředitelem organizace. Vytyčil jsem si úkoly, které jsem chtěl zrealizovat po nástupu do funkce, které se mi myslím povedly. Mezi ty úkoly patřil rozvoj organizace, tzn. nabídnout více služeb a zároveň rozvíjet stávající služby. Momentálně se věnujeme hlavně zkvalitňování našich služeb. Mým úkolem je to řídit a mít kolem sebe dobré lidi, kterým můžu předat kompetence a se kterými řeším chod organizace.
V roce 2017 jste se oddělili od APLA-JM, proč se tak stalo? Existuje ještě APLA?
Vždycky jsme byli svým způsobem odděleni, národní APLA pořád existuje, ale nebyli jsme řízeni nějak centrálně, pracovali jsme jako samostatné jednotky a každá organizace řešila věci ve svém regionu. Tak jsme se rozhodli, že budeme mít každý vlastní název. Bylo to praktičtější i co se týče dotací, museli jsme pak často vysvětlovat, proč se v žádostech objevuje APLA vícekrát.
(Hravý pejsek mi z botníku sebral botu a obě ponožky a vběhl za námi do místnosti.)
Dívala jsem se, že APLA-JM byla založena v roce 2002, byl jste už tehdy její součástí?
Nebyl, přesně vám neřeknu, kdy jsem se její součástí stal, už si nejsem jistý, ale tuším, že to bylo okolo roku 2010.
Co vás přivedlo k práci s lidmi na spektru?
Vyrůstal jsem v učitelské rodině, a tak jsem od dětství inklinoval k sociálním projektům a vzdělávání. Vždycky jsem chtěl dělat pomáhající profesi a projektový management. Neměl jsem od začátku stanovené, že chci pracovat s lidmi s PAS, ale dovedly mě k tomu okolnosti, seznámil jsem s lidmi, kteří se tím živili, a začal jsem se více zajímat.
Teď už přímo k Paspointu. Co za služby nabízíte a pro koho jsou určené?
Naším cílem je pomáhat lidem s PAS ve všech oblastech života. Tzn. že nepracujeme jenom s lidmi s autismem, ale i s jejich okolím, tedy rodinami či spolužáky aj. Pokrýváme celou škálu potřeb těchto lidí. To je v podstatě hlavní myšlenka organizace, aby byli ti lidi spokojení a vše fungovalo jak má.
Podařilo se nám službami pokrýt celé věkové spektrum, tedy jsme schopni nabídnout službu od nejmenších dětí až po dospělé i v seniorském věku. Služby nabízíme terénní i ambulantní. Nemáme pobytovou službu, ale pracujeme s podporovaným bydlením, momentálně řešíme i nějaké denní centrum, ale primárně jsme terénně ambulantní. Ročně se věnujeme přes 300 klientům a jejich rodinám.
Máme registrované čtyři sociální služby – ranou péči, sociálně aktivizační službu pro rodiny s dětmi (SAS), sociální rehabilitaci a osobní asistenci.
Dále máme volnočasové a dobrovolnické centrum, kde se snažíme během školního roku nabídnout kroužky, různé aktivity, zájmové výlety. Přes prázdniny se zaměřujeme na organizaci táborů příměstských i pobytových.
Není to tak, že by ve službě byli jen sociální pracovníci. Máme speciální pedagogy, logopeda, psychology atd. Vytyčili jsme si, že chceme mít v každé službě psychologa, což se nám podařilo.
Máme vzdělávací centrum, kde pořádáme velké množství akreditovaných kurzů, máme akreditaci z MŠMT, Ministerstva práce a sociálních věcí, některé kurzy jsme měli akreditované i lékařskou komorou.
Působíme v Jihomoravském kraji (JMK), přesahujeme trochu i do jiných krajů, ale jedná se hlavně o JMK.
Právě jste pokryl většinu mých otázek (smích).
(smích)
Přijde mi, že jste jedna z mála organizací, která se věnuje i dospělým autistům, respektive dospělým lidem na spektru, kteří zvládají samostatný život (nemají přidružená jiná postižení). Dětem do 18 let se věnuje hodně organizací, naproti tomu pro dospělé jich je podstatně méně. Proč si myslíte, že tomu tak je? Je práce s dospělými autisty natolik odlišná?
Na začátek bych chtěl říct, že pracujeme i s lidmi, kteří mají přidružené nějaké mentální postižení či poruchy.
Přesně nedokážu říct, budu spíš spekulovat, jedná se o můj osobní názor. Myslím si, že se jedná o kombinaci vícero důvodů. Diagnostika se začala více řešit dost pozdě, bylo diagnostikováno hodně dětí a ty teď teprve dospívají, to je část dospělé klientely, další část je ta, která získala diagnózu až v dospělém věku. Záchyt osob na spektru probíhal mnohem víc u mladších dětí a dřív se nikdo na dospělé nedíval. Takže tu je velká masa dětí diagnostikovaných v předškolním a školním věku. Jak budou oni dorůstat, tak přibude velká část klientely staršího věku. To si myslím, že je hlavní důvod, proč tolik organizací nepracuje s dospělými klienty. Myslím si, že ta potřeba ve velkém teprve přijde.
Zároveň práce s dospělými může být jiná, dospělí řeší jiné věci. U dětí se řeší školní záležitosti, jejich rozvoj a komunikace. U dospělých samostatné bydlení, práce, vztahové věci. A i my se to učíme. Důvod může být i ten, že po škole si rodina toho člověka stáhne k sobě, pokud nejsou žádné formy odlehčovacích či pobytových zařízení, drží si ho pod svými křídly a zatím nevyhledávají naše služby, můžou se na nás obrátit třeba později, kdy rodina už ztrácí sílu, potřebuje pomoct.
Taky si naši pomoc často vyžádají rodiče, kteří mají velký zájem o spolupráci a pomáhají s motivací jejich dětí se v rámci našich služeb rozvíjet, kdežto starší klienti nemusí mít takový zájem o spolupráci, a pokud jsou svéprávní, fungující bez žádných omezení, musí přijít sami. Musí nás kontaktovat oni.
Opravdu si ale myslím, že teprve ta klientela dorůstá a nabídka služeb se bude měnit podle toho. Navíc diagnostiků je velice málo a i ti se to často teprve učí.
Jaké služby nabízíte dospělým lidem na spektru?
Služby jsou individuální i skupinové. Začínáme individuálním přístupem a postupně se snažíme vytvořit skupinovou aktivitu, která je podpůrná. Ve skupince může docházet k vzájemnému sdílení, klienti vidí, že v tom nejsou sami, otevírají se zajímavá témata. Skupinové aktivity jsou pro nás hodně důležité a děláme je od rané péče. Mají obrovský sociální rozměr v rámci nácviku sociálních dovedností.
Ještě bych se vrátila k těm edukačním kurzům, kdyby někdo z laické veřejnosti měl zájem se něco dozvědět, je nějaký kurz i pro tyto osoby?
Chystáme změny v kurzech, chceme je např. více rozšířit o kurzy pro veřejnost. Teď jich je hodně zaměřených na akademické pracovníky. Ale může se přihlásit kdokoliv i do kurzu, který je akreditovaný, akorát nedostane osvědčení. Stává se nám, že se mimo pedagogy přihlašují i rodiče. Vnímáme to jako přínosné pro kurz, rodič komunikuje s učitelem, sdílí své názory. Ale většinou je to na objednávku nebo vychází přímo ze zadání, třeba když škola chce pomoct, pak máme diskuzi se spolužáky, s pedagogy. Nejsme ale školské zařízení ani speciálně pedagogické centrum (SPC), nemáme kompetenci dát razítko, nemůžeme škole dát oficiální doporučení, můžeme s ní pouze spolupracovat, pokud s tím souhlasí rodič i škola.
Chceme udělat i nějaký osvětový kratší kurz pro veřejnost, pro blízké klienta, který bude mít méně hodin. Děláme třeba kurzy pro sourozence.
Jsou kurzy placené, nebo to je hrazené jinak?
Jsou placené, jsou jiné aktivity v rámci služby, které nejsou, je to tak dané i ze zákona, ale tyto kurzy jsou placené. V případě nějaké osvětové akce to pak samozřejmě hrazené není.
Kdyby někdo bydlel za hranicí JMK, mohl by vaše služby využívat, pokud by dojížděl do Brna?
Stává se nám to, ale registrované sociální služby za hranicemi kraje poskytovat nemůžeme, jsou určeny pro lidi, kteří dlouhodobě pobývají na území Jihomoravského kraje, ale kroužky a aktivity mimo registrované služby může navštěvovat kdokoli, záleží, jak si to nastavíme.Tu službu máme a měli bychom poskytovat lidem, kteří se pravidelně vyskytují nebo přechodně bydlí na území tohoto kraje. Jde o dlouhý proces a aby ta práce měla smysl, měl by tu být člověk i v budoucnu, tudíž by se neměl řešit tolik trvalý pobyt, ale spíš dlouhodobý pobyt v JMK.
O naše služby mají zájem například i zahraniční pracovníci, kteří se přestěhují do JMK z různých zemí, případně mají dlouhodobou pracovní smlouvu třeba v Brně. Z pohledu lidských práv si myslím, že máme povinnost tu službu poskytnout, pokud máme kapacitu.
Kapacitně je to však problémové, máme dlouhé čekací doby, než se člověk dostane do služby, tak děláme balíčky první pomoci pro ty, které nemůžeme hned vzít do služby a provádíme základní krizovou intervenci.
Ještě bych se vrátila k tomu, že se Paspoint orientuje na ty čtyři sektory, můžete je prosím stručně charakterizovat?
Raná péče je určená pro děti od narození až do 7 let, ale klientem není ze zákona dítě, nýbrž rodina. Pracujeme tedy s rodinou, jak dítě dostane diagnózu, často nás rodiče kontaktují, my se je snažíme podpořit psychologem, zklidnit. Pak sociální pracovník pomáhá rodině situaci zvládnout, zkoumá, co potřebují. Hodně se nastavuje komunikace, řeší se sebeobsluha dítěte atd. Hodně zde také působí logoped.
Pak přichází SASka, která navazuje na ranou péči. Je určená dětem mladšího školního věku až do 18 let. Řeší se např. fungování ve škole, ale s důrazem na přenos dovedností a kompetencí do domácího prostředí a naopak. Nemáme moc právo zasahovat do školy, řešíme rozvoj dítěte, řeší se sociální oblasti i volnočasové aktivity. Zde hodně pracují psychologové.
Sociální rehabilitace poskytuje služby klientům staršího školního věku a dospělým, řeší se hlavně samostatnost. Poskytuje pomoc ve všech oblastech běžného života, zvládání různých věcí. Přichází sem i lidé, kteří neprošli ostatními službami.
Napříč tím vším je osobní asistence, která pomáhá lidem ty věci realizovat, fungovat v běžném životě. Asistuje jim, pomáhá v životě, např. dohlíží jak vše zvládají a jak si udržují naučené dovednosti.
V rámci sociální rehabilitace jste říkal, že je možné pomoct klientům s hledáním zaměstnání. Často se člověk na spektru nechce zmiňovat o své diagnóze, protože se bojí odmítnutí ze strany zaměstnavatele. Jaké s tím máte zkušenosti?
Je to složité téma, ne na dlouho, ale spíš na diskuzi. Jde o to, zda ten klient chce nebo nechce říct, že je na spektru. Opět jen spekuluji a mluvím z osobní zkušenosti. Když klient neřekne, že je na spektru, tak nemůžeme nijak pracovat se zaměstnavatelem, protože by to šlo těžko vysvětlit a můžeme jen pomoct klientovi se připravit, nacvičit si různé situace, konzultace nastalých situací.
Pokud klient řekne, že má PAS, tak můžeme pracovat i se zaměstnavatelem, školíme zaměstnance, spolupracující, učíme je, jak komunikovat s lidmi s autismem, jaká můžou nastat úskalí ve vzájemném vztahu.
Nabízíme i pracovní asistence, s klientem na pracoviště docházíme, kontrolujeme, že to zvládá. Začíná se nácvikem jízdy do práce a naučením se režimu. Pomáháme zaměstnavateli klienta zaškolit. Naším cílem je postupně odstoupit, aby klient zvládal fungovat zcela samostatně.
Je to složitá oblast, zaměstnavatelů, kteří jsou ochotni zaměstnávat osoby s postižením, není mnoho. Často se nám daří spíše ve větších, korporátních organizacích, např. na pozicích administrativní práce. Zahraniční firmy mají víc chuť lidi s postižením zaměstnávat, dodržují tzv. “social responsibility” (společenská odpovědnost).
Vnímáte nějakou změnu v potřebách klientů před Covidem a po Covidu?
Ani moc ne, abych řekl pravdu.
Potřeb je neustále hodně, Covid na chvíli část věcí utlumil, část změnil, řešili jsme třeba jiné věci, ale jak se rozvolní, tak se pořád řeší stejné věci. Někteří klienti ani nic nepotřebovali, komunikovali jsme hlavně online.
Komplikovaná může být online výuka např. pro mladé děti s PAS. Je např. těžké udržet jejich pozornost na monitoru. Navíc často pracujeme na motorických dovednostech, což se nedá moc distančně realizovat. Také může být problém, že dítě vnímá domácí prostředí striktně jako domácí a nechce se v něm věnovat výuce.
Docela nedávno vyšel v ATYPu článek o příznivém vlivu lama terapie na lidi s autismem. Vám před pár týdny skončil příměstský tábor ve spolupráci s lamacentrem v Brně. Je to pouze náhoda, nebo jste lamacentrum vybrali právě kvůli příznivému vlivu na lidi na spektru?
Tábory tam pořádáme už několik let, v žádném případě to neprezentujeme tak, že se jedná o terapeutický týden. Je to skvělá aktivita ve skvělém prostředí, se kterým jsme navázali kontakt před několika lety, když jsme hledali prostor navázaný na přírodu. Očekávání bylo v podobě pozitivního dopadu, ale neříkáme tomu terapie. Ty prvky tam zřejmě jsou, má to obrovský pozitivní dopad na ty děti a budeme to dělat i nadále.
Kdyby se někdo na vás obrátil, že by rád prošel diagnostikou, jak mu můžete pomoct?
Diagnostiku neprovádíme, v tuto chvíli ani v blízkém horizontu. Máme však seznam diagnostiků v kraji, na které zájemce odkazujeme a snažíme se poskytnout pomoc. Většina diagnostiků je ale přehlcená. Obecně řečeno je to velký problém, diagnostiků je příliš málo.
Chtěl byste ještě říci něco na závěr?
Postižení (PAS) je to náročné a složité. Úskalí vězí v tom, že mnohdy není zjevné. Na těch lidech není vidět, je proto potřeba se víc informovat. Mnohdy mohou vznikat konfliktní situace, protože PAS není vidět.
__________________
text Anežka G. / foto archiv ředitele Ing. Tomáše Dostála
