PhDr. Jana Nováčková: Tradiční uspořádání školy počítá s donucováním 9

PhDr. Jana Nováčková: Tradiční uspořádání školy počítá s donucováním

Taky vstupujete do školy s divným pocitem? Možná cítíte někde napětí, strach, ale nechcete si přiznat, že se stále cítíte v instituci plné kontroly a moci nedobře? Přesto tam vaše děti musí být, protože jiný systém školství nenabízí? Na soukromé školy, pokud vůbec odpovídají vašim představám, nemáte peníze, přesto dál platíte daně i na školství,… Je to diskriminace, není to diskriminace? Taky slýcháte větu od obránců systému školství: „My jsme to přežili, tak ty naše děti to taky přežijí“? Tak jsme se naučili přežívat a ne žít. Jak se v takovém systému daří učitelům? Může to dobrý učitel zachránit? O tom všem, ale i o dalších tématech vzdělávání žáků v ČR si povídáme s psycholožkou PhDr. Janou Nováčkovou.

Často mluvíte o tom, že se děti a dospívající v systému školství nevedou k samostatnosti, k zodpovědnosti, nepracují z vnitřní motivace, ale pod tlakem a s neustálým hodnocením, což skutečně nevytváří bezpečné prostředí, tak důležité pro kvalitní učení… Pojďme si povídat, jaký je dospělý člověk v takovém systému, jak se to na něm (ne)podepisuje.

Nejdřív bude dobré si připomenout, na jakých východiscích systém tradiční školy stojí. Především vidí dítě jako někoho, kdo je nerozumný a kdo neví, co je pro něj dobré. To vědí jenom dospělí, a tak dítě nemá vůbec co mluvit do toho, co se s ním ve škole děje.
Výuka je postavená na tom, že se stejně staré děti učí stejné věci stejným způsobem a ve stejný čas. Ať byly snahy o reformu školství jakékoliv, tato stránka vzdělávání se nikdy nezpochybňovala. Měnil se obsah učiva, metody výuky, příprava učitelů apod., ale že by se někdo vážně přitom zamýšlel, zda je povinný jednotný obsah výuky vlastně v pořádku, to nikoliv. Samozřejmě není reálně možné, aby jednotný obsah vyhovoval všem dětem. Z toho logicky vyplývá, že pokud se dítě nebude chtít učit dobrovolně, je zcela namístě, aby jej k tomu dospělí donutili. Po dobrém nebo po zlém. Tradiční uspořádání školy tedy počítá s násilím.

PhDr. Jana Nováčková: Tradiční uspořádání školy počítá s donucováním

Vícekrát jsem slyšela od učitelů, že vlastně nemají jak děti pořádně potrestat. HLAS je jediný nástroj, který jim zbyl, když potřebují zjednat klid. Nebo děti třeba, když neposlechnou, tak dřepují (třeba 50 dřepů před celou třídou). Dřepování prý není fyzický trest.

Pravda, rákosky už ze škol zmizely, přesto je tam dost postupů, které mají děti přivést k poslušnosti. Je to trestání známkami (horší známka za nevhodné chování), je to ironizování či přímé ponižování před třídou, jsou to poznámky, zhoršená známka z chování. „Tresty zastavují, ale nebudují,“ říkával pan prof. Matějček. Umožnit učitelům používat ještě nějaké jiné druhy trestů nic nezlepší, zato zhorší vztahy a také sebeúctu dětí. Přivést děti k poslušnosti se ovšem v oficiálních dokumentech jako cíl nikde nedeklaruje, to by v současnosti nebylo společensky únosné. Přece jen nežijeme ve feudalizmu, kdy poslušnost byla považována za cnost. Zato v nich najdeme ony proklamace o vedení k zodpovědnosti, samostatnosti, ačkoliv je to v tomto systému obtížně proveditelné (pokud vůbec).
Když je rozpor mezi slovy a činy, platí činy. Takovou tradiční školu zažila i naprostá většina současných učitelů. Je tedy pravděpodobné, že si toto povolání budou ve velké míře volit lidé, kteří s těmi východisky souhlasí. Dá se předpokládat, že mají zvnitřněný tzv. mocenský model vztahů. Pak je určitá skupina učitelů, kteří si zvolili tuto dráhu, protože mají láskyplný vztah k dětem a představovali si, že i navzdory systému budou k dětem hodní a laskaví.

Mohla byste trochu víc přiblížit, co si máme představit pod mocenskými vztahy?

Někteří lidé jsou přesvědčeni, že pokud má někdo „navrch“ nad druhým (je silnější, chytřejší, bohatší, starší, má lepší sociální postavení atd.), může se považovat za nadřazeného tomu, kdo je na tom hůře. To ho pak opravňuje k tomu, používat svoje výhody pro svoje cíle (které zejména ve výchově a vzdělávání nemusejí být vůbec špatné či sobecké), může druhým říkat, co mají dělat či říkat, a také očekává, že to udělají. Nebo druhé vylučuje z rozhodování o věcech, které se jich týkají. Pokud se ti druzí nepodřídí, nevidí nic špatného v tom, že je k tomu různými mocenskými nástroji donutí.
Nadřazené, mocenské chování si většinou přestavujeme jako aroganci, křik, výčitky, hrozby, posměch, tresty nebo až jako fyzickou agresi (tělesné tresty, domácí násilí). Nadřazený, mocenský vztah však zahrnuje také používání tzv. laskavé manipulace, zejména odměn a pochval. Chování je milé, takže se na první pohled nebude zdát tak ohrožující. Ovšem rizika těchto „příjemných“ mocenských nástrojů jsou velká.

PhDr. Jana Nováčková: Tradiční uspořádání školy počítá s donucováním 1

Dovedu si představit, že část lidí, která nesdílí „oprávněnost“ mocenského chování mezi dospělými, však nemusí mít ještě úplně jasno v jeho neoprávněnosti také vůči dětem.

Po dlouhá staletí či tisíciletí byly za nerovnoprávné, méněcenné označovány různé skupiny lidí – otroci, černoši, ženy, psychicky nemocní, lidé s nějakým hendikepem… A samozřejmě děti. S postupem civilizace se postoj k těmto skupinám postupně měnil, měnila se jejich práva a společenské postavení. Nejméně se to ale týká dětí. Zatímco fyzicky napadnout dospělého je společensky i právně odsouzeníhodný čin, fyzicky potrestat dítě vidí stále jako odpovídající kolem dvou třetin dospělých.
Když hovoříme o respektu, definujeme si ho jako ohled na odlišnosti, potřeby a důstojnost druhého. Odlišností dětí je, že nemají tolik zkušeností, že nemají ještě ukončený svůj vývoj, jejich mozek není ještě dozrálý, nejsou ještě schopné plně zvládat své emoce. To z nich ale nedělá méněcenné tvory. Velice dobře to vyjádřila N. Aldortová ve své knize Vychováváme děti a rosteme s nimi: „Chovejte se k dítěti jako k sobě rovnému a buďte si vědomi jeho limitů.“

Co si odnáší do života dítě vychovávané v mocenských vztazích? Třeba do partnerského vztahu nebo pracovního s nadřízeným?

Existují dvě základní reakce. Buď jde dítě do vzdoru, což není jen nepříjemné pro dospělé (většina z nich netrestá ráda), ale může vést k trvalému vzdorovitému chování už vůči jakémukoliv požadavku zvenčí. To může vést až ke konfliktům se zákonem, k odmítání jakýchkoliv autorit. Druhé riziko je, že se dítě stane poslušným. Poslušnost znamená podřídit se jakékoliv autoritě, ať s tím, co po mně chce, souhlasím nebo ne. Člověk, který vnitřně přijal mocenský model vztahů za správný, většinou nemá dobrou sebeúctu, bude snadno manipulovatelný (sen všech diktátorů), obtížně bude hájit své potřeby (a také svých blízkých), závislost na rodičích obvykle neprosívá manželským vztahům. Někdy se stává, že z milého kolegy se stane náš nadřízený, a my se nestačíme divit, jak se změnil. Jenže nedošlo k žádné změně. K vnitřnímu přijetí mocenských vztahů patří také přesvědčení, že pokud jsem v podřízené pozici, je správné poslouchat, pokud se dostanu do nadřízené pozice, musí všichni poslouchat mne.

Vedete kurzy pro pedagogy, máte tedy jasnou představu, jaký je dnešní učitel a co by potřeboval změnit? Nebo máte pocit, že k vám na kurzy už přicházejí ti, co vlastně hledají změnu a chtějí mocenský model opustit?

Především mám pocit, že jsou čím dál větší rozdíly mezi školami. Na kurzy pro celé učitelské sbory nemám většinou nejlepší vzpomínky. Často to byl opět mocenský akt ze strany vedení, které kurz objednalo, aniž to se sborem probralo. Účast byla „dobrovolně povinná“, přičemž se i stávalo, že vedení se kurzu neúčastnilo. Byly však i kurzy na školách, kde už učitelé realizovali hodně změn. Pro tyto školy bylo charakteristické, že vedení mělo jasnou vizi, v níž dominoval respektující přístup k dětem a tuto vizi sdílelo otevřeně s učiteli. To vedlo k tomu, že učitelé, kteří s tím nesouhlasili, postupně školu opouštěli. Měnit postoje, to je nesmírně obtížná záležitost. Při přijímání nových pracovníků se na prvním místě bral v úvahu vztah k dětem. Takových škol je však stále málo.

PhDr. Jana Nováčková: Tradiční uspořádání školy počítá s donucováním 2

Jinak se na vašich kurzech učitelé neobjevují?

Kurzů, které si objednávají školy pro své učitele, moc není. Ale s učiteli, kteří by chtěli jednat s dětmi respektujícím způsobem, se setkáváme spíš v kurzech pro veřejnost. Tam přijdou ti, kteří jsou více či méně nakloněni respektujícímu přístupu a na kurzu nacházejí argumenty pro něj a také nástroje v podobě respektujících komunikačních dovedností i postupů v případě, kdy se dítě nechová dobře. Pokud je však takový učitel „sám voják v poli“, není ve sboru akceptován, má často nakročeno k vyhoření, a pokud nenajde školu, která staví na podobných hodnotách, často ze školství i odchází.

Nebo „je odejit“. To mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Můj starší syn zažil na škole nového učitele, který byl trochu jako Jaroslav Dušek (i věkem). Myslel si, že v rámci systému, jednu třídu povede jako téměř svobodnou školu. Vedení to vzalo jako experiment, prvostupňových učitelů je málo, tak ho vzali. Po dvou měsících ho “vyhodili”. Pro mého syna to byl jediný učitel za sedm let, kdy přicházel ze školy s úsměvem a začal říkat, že se učí jen pro sebe. Ten učitel chtěl postupně v dětech ve třetí třídě znovu nastartovat vnitřní motivaci. Bylo jasné, že to nepůjde hned, že to bude trvat tak půl roku, než se děti zklidní a zjistí, že se učí pro sebe, a ne pro pana učitele. Jedničkáři a jedničkářky se zhoršili, protože najednou neměli autoritu, pro kterou se učí. Rodiče těchto dětí spolu s asistentkou pedagoga dosáhli, že ho nakonec ve zkušební době vedení vyhodilo. Vyprávěl mi, jak učitelky a družinářky poslouchaly za dveřmi, aby věděly, co se uvnitř děje. Asistentka donášela vedení a rodičům, že děti nebudou umět to všechno, co je v RVP. To byl pro mě a mého syna PAN UČITEL. Můj syn se už pak jen zhoršoval, od šesté třídy je na individuálním vzdělávání. Dodnes na tohoto učitele vzpomíná.

Ano, postoj k dětem je opravdu klíčový. Kdysi na začátku 90. let jsme v našem týmu diskutovali, co je opravdu ten určující faktor pro změnu ve škole. Shodli jsme se na tom postoji. Učitel s mocenským postojem vlastně nemá, proč by měnil metody výuky. Potřebuje mít věci pod kontrolou, tak jakápak kooperativní výuka? On ví nejlépe, jak co dělat, tak proč nějaké projektové vyučování? Proč vyvozovat s dětmi pravidla, když on přece jasně nařídí, co a jak dělat? Proč se starat o vztahy mezi dětmi, když on jejich konflikty rozsoudí a viníky potrestá? Atd.
Jenže i ten respektující postoj, který do třídy může přinést hodně pozitivního, nutně narazí na ty základní omezující mantinely. Chcete být k dětem vstřícná, ale při jednotném obsahu tam budou vždy děti, které to nebude bavit a budou se otravovat. A tak máte těžké dilema, zda je necháte otravovat se, či zda přece jen nepoužijete nějakou tu vnější motivaci, nějakou odměnu, když už nechcete vyhrožovat. Chcete děti podporovat v rozvoji, umíte celkem odhadnout jejich možnosti, vidíte, že v něčem nemohou být ani s největším úsilím úspěšné, a přesto to musíte po nich chtít, a tím jim berete čas a příležitost rozvíjet se v něčem, co by bylo pro ně užitečnější. Řekla bych, že čím má dospělý větší respekt k dětem, tím víc vnímá ty překážky, s kterými nic neudělá.

PhDr. Jana Nováčková: Tradiční uspořádání školy počítá s donucováním 3

Vnímáte ještě další překážky změn? Co rodiče? V tom příběhu pana učitele, který jsem uváděla, hrála dost negativní roli právě část rodičů.

Výzkumy veřejného mínění opakovaně ukazují, že 70 % lidí je celkem se školstvím spokojeno. Takže z pohledu politiků není důvod ke změně. Vysvětluji si to také tím, že učitelé i rodiče po generace vnukají dětem od prvních dnů školní docházky, že to, jak se budou učit, je v jejich rukou! Musíš víc dávat pozor, musíš se víc učit… Žádné pochybnosti o tom, že by mohlo být něco špatně se systémem vzdělávání jako takovým. Něco špatně mohlo být někdy s některými jednotlivými učiteli, to se připouštělo. Ale ne se vzděláváním samotným. Samozřejmě, že si děti nějaké povědomí o jednotlivých vědních oborech odnášejí. Ovšem za jakou cenu. A co by při jiném systému vzdělávání mohly získat! Devět let základní povinné školní docházky je dlouhá doba, pamatuji z práce v poradně na děti poškozené už po pár prvních měsících v první třídě. Můžete namítnout, že to bylo třeba selhání jedné učitelky. Jenže ta učitelka dělala jen to, co jí vlastně systém umožňoval nebo co z podstaty systému dělat musela: nutila dítě, aby se učilo to, co ostatní.

Až příliš často se setkávám s tím, že i když rodiče vnímají nepohodu svého dítěte ve škole, nedělají nic. Argumentují tím, že pokud by řekli něco učitelce a chtěli nějakou změnu, ona by se začala mstít a vozit se po jejich dítěti. Já tomu nerozumím, proč se rodič bojí učitelů? Matka má své dítě chránit, to jí přece velí přirozený instinkt. A ona v tom naprosto selže. Naopak ještě odpovědnost nakládá na dítě: to musíš vydržet, to víš, život je nespravedlivý, v práci budeš muset taky poslouchat, radši nic neříkej, buď tiše a uč se. Strach rodičů z učitelů je podle mě jedna z největších brzd změny.

Není málo dospělých, kteří přiznávají, že když i po letech vkročí do školy, cítí se nedobře, stísněně. To souvisí s tím, co jsem uváděla na začátku, škola je mocenská instituce, i když někteří učitelé jsou vstřícní a laskaví. To, co chtěla po škole Marie Terezie, aby vychovávala poslušné poddané, se daří dodneška. Z poslušných dětí jsou poslušní dospělí. Do sporu s autoritou se pouštět nebudou.
Pokud se však rodič rozhodne zastat svého dítěte, jedno zásadní doporučení je: snažme se získat spojence. Je vysoce pravděpodobné, že to, co vadí našemu dítěti, bude vadit i dalším. Snáze se dosáhne změna pro celou třídu než pro jedno dítě.
Další důležitá věc je vědět něco o nenásilné komunikaci, o respektujících komunikačních dovednostech. Zásada je hovořit o tom, co potřebuji (potřebuje moje dítě). Tomu se říká já-sdělení. Stačí nešťastná komunikační forma, a i oprávněný požadavek se jeví jako útok. Jakmile někoho začneme obviňovat (ty-sdělení), říkat mu, co má dělat, je hodně pravděpodobné, že to nikam nepovede. O respektujících komunikačních dovednostech se lze hodně dočíst v naší knize Respektovat a být respektován, jak v původním vydání z r. 2005, tak i v přepracovaném v r. 2020.

Rodiče někdy říkávají „my jsme to přežili, tak děcka to taky přežijí.“

Bagatelizovat špatné zážitky ze školy patří k běžnému folklóru. Často si propojuji to, co se běžně děje ve škole, s nežádoucími společenskými jevy. Systém odměňování žáků a tolik rozšířená korupce. Snaha předstírat, že něčemu rozumím (třeba v matematice) tím, že se to nabifluji nazpaměť, a finanční negramotnost v dospělosti, milion lidí v exekucích. Závislost na vedení a na autoritě učitele a snadné podléhání populismu politiků. Snaha podvádět, aby se dítě vyhnulo trestům, a šmejdi. Snaha získat dobrou známku s minimem námahy a šlendrián v práci. Atd. Něco z toho může samozřejmě zmírnit a taky zmírňuje vliv rodiny. Ale při velkém pracovním zatížení rodičů dítě nakonec víc času stráví ve škole než se svými rodiči.

Škola byla pro mě vězením 2

Jestli je 70 % veřejnosti se současnou školou spokojeno, pak ale 30 % není. To podle mne není málo. 

Jenže z toho je ještě část rodičů, kteří hledají pro své děti jinou školu, protože v té klasické není jejich dítěti dobře, ale přitom si nejsou vědomi toho, co je skutečně třeba změnit. Prostě jen hledají pro své dítě vlídnější zacházení, ale nekladou si otázku, zda ten 250 let starý model vzdělávání připraví jejich děti dobře na budoucnost, jejímž podstatným znakem bude neustálá změna. Uplatňování těch příjemnějších nástrojů vnější motivace jako jsou pochvaly a odměny jim vlastně nevadí, protože je používají i sami a o jejich rizicích nevědí. Rovněž se nebouří proti obsahu toho, co se děti musí ve škole povinně učit. Vzpomínám na výrok ředitelky jedné alternativní školy, že rodiče k nim často dají tradiční školou poničené dítě, a jakmile se dítě u nich dá dohromady, už se začnou ptát, kdy že se dítě bude konečně učit ta vyjmenovaná slova…

To nezní moc pozitivně.

V rámci oněch 30 % nespokojené veřejnosti jsou i lidé, kteří přemýšlejí systémově. Těm je jasné, že systém, který je postaven na špatných základech, na špatných východiscích, nelze reformovat tak, aby odpovídal moderním nárokům na vzdělání. Je jim jasné, že nemůže skutečně naplnit ony vznešené proklamace v § 2 školského zákona, protože to prostě z podstaty věci není možné. Ti jsou aktivní, hledají cesty, jak se propojit, aby byli slyšet a bylo jim nasloucháno, s mnoha z nich spolupracuji.

Jak by měla vypadat místa vzdělávání pro vaše děti?

Vy jste napsala kdysi útlou knížku Mýty ve vzdělávání. To jsou zakořeněné vzorce myšlení v každém z nás a pořád se předávají. Psala jste ji v 90. letech. Je těch mýtů, ve kterých školství funguje, už méně?

Nedávno jsem měla náhodou tu publikaci po delší době zase v ruce. A jen jsem si musela s lítostí povzdechnout, že kdybych to psala dnes, moc bych měnit nemusela. Protože se nezměnila podstata systému.
Snad jen pod vlivem výsledků v mezinárodních šetřeních PISA se dostalo víc do povědomí veřejnosti, že vysoká selektivnost školství patří mezi faktory, které dětem škodí.
Také pojem „bezpečné klima“ se stal obecně známým a přijímaným, jen bohužel stále přetrvává značné nepochopení, co všechno bezpečné klima narušuje. Takže učitel například jedním dechem hovoří o bezpečném klimatu ve své třídě a současně o soutěžích, „které děti tak rády hrají“.
Rovněž je už více přijímáno, že starat se o dobré vztahy mezi dětmi ve třídě není ztráta času, ale že je to základní prevence šikany.

Co je nutné udělat proto, aby se takové vzorce myšlení změnily? Jak vy sama jste k tomu došla? Promiňte neomalenost, ve vašem věku by člověk předpokládal, že budete zastáncem tvrdé ruky.

Za klíčovou považuji osvětu. Z kurzů mám zkušenost, že dost lidí jen obtížně propojuje obecné principy s konkrétními příklady. Proto by se tyto dvě roviny měly v článcích nebo přednáškách co nejvíc propojovat.
Pokud jde o mou osobní cestu, od rodičů jsem zažila oboje: jak mocenský přístup od otce, tak velmi respektující přístup od maminky. Takže ta volba opravdu nebyla těžká.
Kritický postoj ke škole se u mě zformoval velice záhy po nástupu do mého prvního místa v pedagogicko-psychologické poradně, kdy jsem viděla, co všechno dokáže škola na dětech napáchat. Nebyly to jen děti, který na tlak školy reagovaly problémy v chování, ale také řada dětí, těch vzorných, které to dopracovaly až k neurotickým potížím.
Za socialismu na nějaké změny nebylo ani pomyšlení. Po roce 1989 svitla velká naděje. Tehdy jsem byla přesvědčena, že je třeba zacílit na učitele, na jejich vzdělávání. Tak vlastně vznikl původně i koncept Respektovat a být respektován.

Škola byla pro mě vězením 1

Co vás dovedlo až k propagaci vnitřně řízeného vzdělávání?

K tomu, že nebudou stačit snahy o vylepšení některých částí systému, jsem docházela postupně, když jsem viděla, jak i ti nejlepší z učitelů i ředitelů ZŠ naráží na jeho základní charakteristiky, s kterými nemůžou nic dělat.
Pak jsem se seznámila s pojmy unschooling, domácí vzdělávání, s konceptem svobodných škol jako je Summerhill a Sudbury Valley School, kde si děti řídí své vzdělávání samy v souladu se svými potřebami, zájmy, s úrovní svého vývoje i se svými schopnostmi. A tam mi najednou svitlo, že tou žábou na prameni je povinné jednotné kurikulum a povinná školní docházka.
Téměř stoletá existence svobodné školy v Summerhillu a víc jak padesátiletá existence Sudbury Valley School dokazuje, že takové vzdělávání je nejen možné, organizačně dobře zvládnutelné, ale také efektivní. Představy, že by se děti vůbec ničemu neučily, je směšná. Učení mají děti zadané od přírody jako jeden z nejpodstatnějších úkolů. Ovšem příroda jim velí učit se opravdu mnoho jiných věcí, než po nich chce škola. Ale i něco z toho, co je v povinném kurikulu, přijde na řadu. Jenže jindy a jinak, než jak si to představuje pedagogika. Pokud absolventi domácího vzdělávání nebo svobodných škol chtěli pokračovat v dalších stupních vzdělávání včetně vysokoškolského, nikdo neměl potíže ani s přijetím, ani se studiem.

V ČR už to není jen hrstka rodičů, kteří své děti učí doma. Přibývá také rodičů, kteří dítě vezmou na Individuální vzdělávání až později, kdy vidí, že dítě se třeba zdravotně nebo psychicky školou horší.

S potěšením sleduji, že je tady skupina rodičů, kteří neúnavně šli za svým cílem zlegalizovat domácí vzdělávání (tedy řečí zákona individuální vzdělávání). Na to pak spontánně navázal vznik komunitních škol, kde se role dospělých radikálně změnila z někoho, kdo se všemi možnými prostředky snaží naučit děti státem předepsané učivo, na někoho, kdo především vytváří bezpečné prostředí, bohaté na podněty a kdo je dětem k dispozici, když potřebují něco vysvětlit, poradit, společně udělat…

Naše škola se už do starých kolejí vracet nebude aneb Inspirace on-line výukou ze školy „bez klece“

Soukromé školy si mnoho rodičů nemůže dovolit. Individuální vzdělávaní také většinou rodinu postaví do špatné ekonomické situace, protože jeden rodič zůstává doma.

Ano, to mne na tom mrzí, že je to určitá diskriminace. Pokud rodič chce pro své dítě jiný způsob vzdělávání, jiný typ učitele, než nabízí státem placený vzdělávací systém, pak jsou tady už jen soukromé školy. Samozřejmě to, že je škola soukromá, vůbec nemusí znamenat, že je odlišná od té tradiční. Ale pokud se nějaká blíží představě rodiče o jiném vzdělávání, může nastat situace, že si ji nebude moct finančně dovolit. Přitom tento rodič přispívá do státního rozpočtu na školství svými daněmi.

V těchto dnech vznikl otevřený dopis adresovaný vládě, poslancům a senátorům spolu s e-peticí Šance pro vzdělávání. Obsahuje také žádost o úpravu zákonů, aby tady vedle toho tradičního systému mohla vznikat místa se vzděláváním založeným na zcela jiném principu: místo vnějšně řízeného vzdělávání – vzdělávání řízené vnitřně samotnými vzdělávajícími se. Předpokládám, že o tom víte a zřejmě tu iniciativu podporujete.

Ano, samozřejmě jsem petici podepsala a s jejími autory spolupracuji i jinak. Považuji to za velmi důležitý krok. Současná situace ukázala řadu (známých) nedostatků školství, je však riziko, že se budou opět jen odstraňovat symptomy místo léčení příčiny. Otevřený dopis pojmenovává to nejpodstatnější, co problémy ve skutečnosti způsobuje.

__________

rozhovor vedla Dagmar Edith Holá

ATYP magazín je závislý na vás čtenářích. Pokud se Vám článek líbil, prosím, pomozte nám uskutečnit další. Za každou finanční částku jsme vděční. Číslo účtu najdete na webu Nadační fond ATYP. Vážíme si Vaší podpory. Honoráře z Vašich darů platíme autorům, korektorce, u některých textů fotografovi a grafikovi.

Učitelé mě kvůli mé upřímnosti neměli rádi 1

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *