Michala Codlová je autistka, která nemá problém sehnat práci. Je aplikovaná informatička, která je navíc neuvěřitelně výkonná. To, co jiní dělají dva dny, ona má za dvě hodiny hotové. Chtěla jsem si s ní povídat o tématu zaměstnávání autistů. Ale než jsme se k tomu dostaly, Míša mi odvyprávěla celý život. Vznikl z toho rozhovor na 45 stran a sami jste si na Facebooku zvolili, že byste ho chtěli číst co nejméně zkrácený a s co nejmenšími editorskými zásahy.
Ptát se na věk ženy se nemá, ale kvůli rozhovoru musím.
Kolik mi je? Tak v hexadecimálce mi je dvacet, ale v desítkové soustavě, pokud to chcete, tak je to 32, to už není tak pěkný.
Vypadáte mnohem mladší. Tipla bych vám 24, možná i méně.
Když jsem nastupovala 2015 v říjnu do své stávající práce, tak jsem se dozvěděla, že jeden kolega si stěžoval šéfovi, proč nabírá holky, které vypadají, že ještě chodí na střední.
Domlouvaly jsme si rozhovor se zaměřením hlavně na to, proč autisté mají problém sehnat práci. Vy jste mi dopředu psala, že špatně vidíte,…
To je vrozená těžká myopie očí, jejímž důsledkem je degenerativní onemocnění sítnice.
Co vidíte, abych si to uměla představit?
Barevné šmouhy. Na monitoru mám tak velká písmena, že by je ostatní přečetli ze čtyř až pěti metrů, kdežto já jsem od toho tak dvacet centimetrů.
Jak vám v tom zaměstnavatel vychází vstříc?
Dostávám větší displej.
Zraková vada je viditelná, v tom případě zaměstnavatel má jasný signál, co má přizpůsobit. V čem vám ale vychází vstříc kvůli autismu, který vidět není? Navíc jste na facebokové skupině psala, že vy nemáte problém s hledáním práce, zaměstnavatelé vás naopak chtějí.
V technologických megakorporátech na jednu stranu nabízejí takové platy, že by tam chtěli pracovat všichni, jenže mají jisté požadavky na kvalifikace, které řekněme produkty našeho školství nesplňují. Já jsem nespadala do školského průměru, což dnes nese obrovské výhody, tehdy ne. Pokud je na základce někdo buď NAD nebo POD, tak jsou schopní i s tím NAD vás poslat do zvláštní školy. Já jsem málem ve zvláštní škole kvůli takovému nekompetentnímu doporučení učitelky v první třídě skončila.
A co vám napsala?
Že jsem retardovaná, že neumím psát, přičemž to její tvrzení, že neumím psát vyplývalo z toho, že jsem odmítala psát psace a na místo toho jsem psala tiskace, protože mi přišlo absurdní, proč bych psala psacím písmem, když kouknu do knížky a tam je to tiskacím. To byl rok 91. Mamka se tomu postavila, tak jsem skončila u dětské psycholožky. Ta udělala sáhodlouhé inteligenční testy, kde se mě ptala na všechno možné. Dodnes si pamatuju tu jednu jedinou otázku, na kterou jsem jí nedokázala odpovědět. Zeptala se, co je to seismograf. To jsem jí tehdy neodpověděla. Hned doma jsem si pak zjistila, že je to na měření síly zemětřesení.
Jaký byl její závěr?
Výsledek byl, že retardovaná je spíš učitelka, když nepozná, že mě nemá co naučit. Samozřejmě otázka je, kolik dětí a kolik potenciálu bylo zničeno takovými nekompetentními rozhodnutími.
Víte, jaké máte IQ?
Na střední se dělal jeden detailnější test, nevím jeho název, protože nám to ani neříkali, ale testuje se v něm osm oblastí a v každé je dvacet otázek a je to postavené tak, aby průměrná osoba dala kolem deseti. Já vím, že v oblasti logického a analytického myšlení jsem dala v těch dvou oborech všech dvacet a ještě před časovým limitem. Takže tím byla víceméně potvrzena má přednost plus ještě vizuální představivost, tam jsem měla 19. I když u některých věcí jsem měla naopak slabší skóre. U krátkodobé paměti jsem měla jenom 5, i když na tom jsem pak zapracovala a zlepšilo se to.
U autismu je krátkodobá paměť vždy horší nebo ne?
Jak kdy. Kdybyste nás vyzpovídala všechny, tak dostanete pokaždé dost možná jinou výpověď.
Jak se u vás došlo k tomu, že jste autistka?
S velkým zpožděním. Prakticky až 20. ledna 2014. Školní psycholožka na základní škole ho ani nemohla identifikovat, protože pan doktor Hans Asperger sice sledoval svoje svěřence už za 2. světové, ale jeho práce se ztratily a až v roce 94 se to vyhrabalo. Takže do té doby jsem byla víceméně za divnou, vysoce introvertní, nekomunikativní. Vlastně 20. ledna 2014 to ani ještě nebyla diagnostika, pouze psychologické sezení z jiného důvodu a z ničeho nic se mě ten psycholog zeptal, zda jsem byla někdy v minulosti diagnostikovaná na Aspergerův syndrom. Odpověděla jsem, že ne, ale že mě lidi obecně přirovnávají k Sheldonovi Cooperovi. A on: Myslím, že vím proč. Načež jeho asistentka řekla: Měli by vás spíš přirovnávat k jeho přítelkyni Amy. Takže mi nasadila brouka do hlavy a začala jsem hledat, kam bych mohla zajít na diagnostiku. Našla jsem Aditeu, ale měli roční čekací lhůtu. V práci jsme měli zaplacený přístup na soukromou kliniku, kde tím, že si to lidi musí platit a ne malými penězi, tak tam byly čekací lhůty pouze měsíc.
Kdo vás vyšetřoval?
Pan doktor Tibor Mikloš, bývalý primář Bohnic. Moc času na mě nepotřeboval. Vyzpovídal mě a mé odpovědi s přesným datem a časem, kdy se co stalo, už mu napověděly (smích). Napsal F 84.5 Asperger vysoce funkční, což v zásadě docela sedí.
Jaký jste měla pocit, když jste se to dozvěděla?
Žádný. Nic se tím nemění, protože pořád jsem to já. To, že má ta diagnóza název, absolutně nic nemění, jenom tomu víc rozumím.
Často autisté říkají, kteří byli diagnostikovaní v dospělosti, že se jim ulevilo, že si konečně přestanou říkat: „jsem divná/ý“…
Mně to bylo s prominutím ukradený.
Vrátíme se ještě ke škole. Jak jste se svou jinakostí a těžkou zrakovou vadou procházela školami?
O první třídě už jsem mluvila. Ve druhé jsem dostala jinou třídní, ta to řešila tak, že mi dávala třeba až osminásobek úkolů během hodiny, aby mě zaměstnala. Protože bych tam jinak jenom dřepěla a koukala do blba.
Neunavovalo vás to?
Ne. Víte, ona stejně jako já věděla, že toho vypracuji víc než ostatní. Když jsem byla před pár lety na podnikatelském kurzu, tak se počítalo sociální, zdravotní pojištění, daně a přednášející říkala příklad a já obratem řekla řešení. A když jsem to zopakovala po několikáté, tak zezadu už bylo znát, že jsou na mě naštvaní a pak, když byla přestávka, tak jeden si ke mně přisedl a poprosil mě, zda bych si mohla ten výsledek nechat dýl pro sebe, aby stihli aspoň zapnout kalkulačky.
Můj syn, který je také Asperger, když mu přidávají víc, aby se nenudil, tak je hrozně unavený, že pak vybouchne a už nechce dělat nic.
Ono je to různé, jak reagujeme. Kdybyste možná viděla můj běžný den, tak to by vás asi kleplo už jenom z toho na mě koukat. Já jsem schopna osm hodin v práci být výkonná bez přestávky. Byla jsem schopna dělat i 11 hodin a pak jsem schopna třeba ještě tři hodiny se věnovat samostudiu japonštiny. Na druhou stranu, když pak jdu spát, tak usnu velmi rychle.
A spánek máte v pohodě?
Přítelkyně říká, že mám hodně lehké spaní, usnu tedy rychle, ale je celkem snadné mě vzbudit. Já musím mít opravdu klid. Stačí, když zachrápete a proberete mě.
Mě taky vzbudí i spadnutí špendlíku.
Špendlík bych ještě přežila.
V dětství jste to měla taky tak, že jste spala hned a dobře celou noc?
Já jsem po narození nemohla pořádně dýchat. Úvodní roky, nevím do kolika, jsem strávila hodně času po nemocnicích, že se mamka fakticky docela diví, že bez problémů dnes vybíhám schody do 4., 5. patra. Ale ono to tělo se adaptuje. Byť mám mizernou kapacitu plic, tak chodím rychle, vyběhnu schody. Upřímně, když vidím některé Pražáky, jak jezdí radši po eskalátorech i když blíž jsou normální schody… To je tak strašně náročný vyjít těch 20 schodů? Asi budu ošklivá, ale s prominutím, to je ubohý. Já po nich vybíhávám a to se přiznám, že mě štve, že tam, kde jsou ty dlouhé eskalátory, třeba přestup na Florenci, a někdo si myslí, že ty schody vyběhne – ze začátku to tempo dá, jenže pak zpomaluje, zpomaluje, a mě strašně vytočí, protože mě brzdí.
Vy to vyběhnete?
Jo, s tím stejným tempem. Jsem původně z jižních Čech, takže nejsem rozmazlená eskalátory, já jsem až z Českého Krumlova, kde to máte nahoru, dolů, takže jsem velmi vytrénovaná.
A jak to máte se sportem?
Měla jsem spoustu aktivit zakázaných právě kvůli zrakové vadě. Ta mě také málem přivedla do ústavu, ale tomu se mamka rovněž postavila. Za totáče to bylo sakra ve zvyku posílat do ústavu. Někam do ústavů v lesích, aby to vypadalo, že komunistický budovatelský režim má jenom zdravé a schopné dělníky.
Takže mamka to vybojovala, dostala jste se do běžné školy a to vidění na tabuli bylo asi docela složité, že?
Na prvním stupni to bylo víceméně jednoduché. Později už to bylo místy horší. Z 5. třídy jsem šla na osmiletku. Bohužel to tam nebylo příjemné kvůli tomu, že byla přelidněná třída, tak tam byl strašný hluk. Zároveň tím, že jsem byla, řekněme odlišná, tak jsem se velmi rychle stala terčem šikany. Takže tady tu kapitolu bych ráda přeskočila, protože o tom velmi nerada mluvím a mohlo by se stát, že se u toho rozbrečím.
A co na to učitelé?
Ti se pokoušeli dělat, že nic nevidí. V tomto ohledu se nic nezměnilo. Ale z kvarty jsem přestoupila do Prahy na gymnázium pro zrakově postižené, kde už to bylo podstatně lepší. Jednak tam už všichni vyučující mají specku a už jenom to, že neberou děti jako nějaké šablonovité ovce a pokud se vám vychylují nahoru nebo dolů, tak jsou automaticky podle nich retardované. V této škole to bylo lepší, i přestože jsem celou pubertu měla stupňující se deprese, ale to je jiná kapitola.
Kdo by po prožití šikany neměl depresi?
Společně s pubertou to nebylo nic pěkného. Sesypala jsem se. Důsledkem čehož bylo, že jsem se uzavřela ještě víc, protože ve vnitřním světě bylo všechno v pořádku. Takže mamka i ostatní byli rádi, když na otázku ze mě vypadla odpověď aspoň typu ano – ne.
Kdybyste se pokusila situaci vidět očima rodičů, jaké to bylo pro ně zvládat?
Já vím, že sice blbě vidím, na druhou stranu hodně dobře slyším, takže některé věci jsem odposlechla a vím, že moje mamka dost špatně nesla, když jsem byla malá, že nikdy ode mě neslyšela něco jako mami, mně se po tobě stýskalo, chybíš mi, mami já tě mám ráda.
Tohle je zajímavé pro mě jako maminku, která má aspíka doma, proč to neříkáte? Cítila jste to, ale měla jste pocit, že to nemusíte říkat?
Víte, já jsem byla do velké míry osobně těžce hyposenzitivní. Fakticky se hyposenzitivita na hypersenzitivitu překlopila tím, že jsem v pubertě dostala injekčně hodně silnou hormonální léčbu.
Takže vy jste to opravdu necítila?
V zásadě si nejsem vědoma toho, že bych v dětství něco cítila kromě hladu po informacích. Víceméně v momentě, kdy jsem se naučila číst, tak mamka se mnou začala pročítat pohádkové knížky, ale to šlo hodně rychle stranou a nahradily je odborné knížky. Nejdřív encyklopedie pro děti, ale pak mamka pochopila, že obrázková astronomie nebo lidský tělo pro děti nestačí a nahradily je dost rychle encyklopedie velkého objemu. Inklinovala jsem k exaktním vědám, k číslům. Už školní psycholožka doporučila, ať mě vedou k přírodním vědám, vyloženě k technickému zaměření, tak jsem v osmi letech přešla k programování, což pak do velké míry ovlivnilo ten zbytek.
Co jste vystudovala?
Aplikovanou informatiku, ale na peďáku, takže já mám formálně, byť klasické školství naprosto nesnáším, peďák.
Takže byste mohla být učitelka?
Já nemám magisterství vystudovaný, mně to přišlo zbytečný.
Co s takovým oborem můžete dělat?
Víceméně co vás napadne, protože pokud jde o soukromý sektor, tak je důležité, co jim předvedete při pohovoru a co provedete ve zkušební lhůtě. Ten soukromý sektor se výrazně liší od toho státního, kde řeknou: tady na toto povolání chceme tady to vzdělání a je nám jedno, jestli byl diplom opsán, ne jestli daná osoba opravdu za něco stojí.
Autisté vypráví,že se bojí hlavně pohovorů, protože jimi neprojdou, neb se jeví člověku v personálce rovnou jako divní. Vy se jich nebojíte?
Víte, já jsem si nikdy nepřišla jako nějaká zvláštní, mně spíš ten zbytek přišel příšerně pomalej. Takže od toho se můžou vyvíjet některé moje komentáře. Mám tendenci to svoje vnímat jako standard.
Takže vy jste většinu lidí považovala za divné?
Některý možná i za retardovaný s prominutím. Vím, že to asi zní arogantně, ale tomu pocitu jsem se nemohla vyhnout.
Kdybych měla IQ 150, tak by mi asi přirozeně člověk s IQ 120 připadal už retardovaný…
Je to jenom číslo. Záleží, jak to umíte aplikovat. Já bych zavedla ukazatel vedle IQ aplikované IQ, kolik z toho jste schopna opravdu v praxi použít. Kdybyste měla IQ 200 a víceméně zvládnete koukat jenom do stropu, tak světu tím moc neprospějete. Takže já jsem víceméně vděčná za to, že jsem autistka. Budiž, Matka příroda mě do jisté míry diskvalifikovala z některých sociálních interakcí, ale upřímně, pokud tím přicházím o jevy jako je pokrytectví, pomlouvání, lži, předstírání, lhaní atd., tak mi vůbec nevadí, že o tyhle jevy přicházím.
To chápu, ale jak zvládáte vztahy bez sociálních dovedností?
Já jsem nejdřív chtěla pochopit, co se se mnou děje. Takže jsem začala být sexuálně aktivní až po třiceti.
Nemyslela jsem jen sexuální vztah, ale třeba vztah s rodiči, babičkami, s kamarádkami…
S mamkou byl vztah všelijakej, protože asi už kvůli tomu, jak jsem byla postižená zrakově a jevila jsem se jinak, tak měla tendenci mě brát jako něco míň, tak jsem si nakonec koupila pozemek, nechala jsem si na něm postavit domek a přestěhovala jsem se tam a pak jsem jí na rovinu řekla, že buď se mnou bude mluvit jako s člověkem, nebo mě do konce života neuvidí ani o mně neuslyší.
Pomohlo to?
Pomohlo. Od té doby máme výborné vztahy.
To je zajímavý takhle pragmaticky to říct.
Spousta lidí – s tím jsem se setkávala dost často jako zrakově postižená – mají tendenci mě brát instinktivně jako něco míň. Tak mě pak potěší, že těmto lidem z jejich pohledu dost ošklivě šlápnu na ego, když v práci předvedu výkon, který je nechává těžce někde vzadu. Je to na druhou stranu takové zadostiučinění lidem, kteří si myslí o sobě, že jsou kdovíjaký úžasní a inteligentní.
Jste jedináček?
Ne. Mám mladší sestru. Ono vzhledem k tomu, že jsem z rozvedené rodiny, je to celkově složitější. Fakticky moje mladší sestra je tetou dítěte, který je o dva roky mladší, než je ona. To je hodně složitý. Pravda, mám ještě starší sestru, ale vzhledem k jejímu chování, jsem ji vyškrtla ze života a nejsem jediná.
Proč?
Víte, my jsme původně z těžce nízkopříjmové rodiny, mamka byla fakticky na minimální mzdě, žila z nepravidelně chodících alimentů a na mně a starší sestře se to podepsalo dvěma různými způsoby. Já, byť mám sedmiciferní roční plat, tak jsem nadále skromná, kdybych vás vzala k sobě domů, tak si rozhodně nebudete myslet, že beru, kolik beru, což prohlásila moje přítelkyně. Nemám tendenci kupovat pitomosti jenom kvůli tomu, že na ně mám. Zatímco u sestry se to projevilo tím, že závidí všechno a všem, nenávidí mamku za to, že jsme nejezdily k moři, že jsme neměly auto…
Má také nějakou diagnózu?
Lehčí zrakovou vadu. Autismus nemá, ale myslím, že patřila mezi nadprůměrně inteligentní, ale promrhala to. Stalo se. Já bych řekla, že nemá smysl ji komentovat. Mladší sestra, ta patří spíš mezi ty jednodušší.
Takže je běžný člověk?
Řekněme taková ta běžná žena, která dala přednost večírkům a alkoholu před studiem a podle toho to dopadlo.
Tak mi povyprávějte konečně o té práci. Ve skupině Aspergerův syndrom na FB jste zmínila, že máte bohaté zkušenosti z megakorporátů, kde jste byla zaměstnaná.
Pokračování: Druhý díl Od sebevraždy mě zachránily meditace a racionální myšlení
Třetí díl Openspace není pro mě moc dobrý
______________________________
Rozhovor vedla Dagmar Edith Holá / foto Paule Saviano
3 Responses