Před dvěma lety jsem se jako host zúčastnila talk show Přicházíme v míru v Divadle Kampa. Když došlo na otázky publika, padl dotaz – který je ostatně slyšet na záznamu –, proč proběhne v dubnu, tedy v měsíci autismu, tolik diskuzí o autismu, ale nezúčastní se jich ani jeden autista.
To byla otázka za zlatého bludišťáka. V zemi, kde se lidé na internetu smějí tomu, že se v Saúdské Arábii koná konference o právech žen, kde není ani jedna žena, stejně tak tomu, že se v ČR koná diskuze o porodnictví, kde mluví pouze lidé, kteří nikdy nerodili a ani rodit nebudou, by možná mohla široká veřejnost chápat, že mluvit o autistech bez autistů je poněkud… zvláštní.
Když mi tedy přišla nabídka zúčastnit se webináře o studiu osob s autismem na vysoké škole, který uspořádal Nadační fond ATYP spolu s Centrem Pyramida na Ostravské univerzitě, kývla jsem. Byla jsem ráda, že různé organizace, ať již státní, komerční či neziskové, si uvědomují důležitost diskuze s lidmi, kterých se diskutovaný problém týká v první řadě.
Velmi oceňuji, že se na webináři sešla řada různých lidí. Někteří z nás už měli vystudováno (jako například já), jiní stále sedávali v(e virtuálních) lavicích, někdo studoval v Česku, jiný v zahraničí, další dělal teoretický, jiný praktický obor, něčí spadal mezi humanitní, něčí mezi přírodovědné disciplíny… Netroufla bych si říct, že jsme byli reprezentativní vzorek autistických studentů či absolventů, ale nějakou pestrost jsme snad zastupovali dostatečně.
I když se domnívám, že si svá studentská léta pamatuji víc než dobře, neubránila jsem se občas slůvku „nevím“. Když jsem se ocitla na vysoké škole v Británii a tápala s psaním esejí, byl to důsledek autismu nebo toho, že jsem přišla ze střední Evropy? Těžko říci. Jak říká intersekcionální teorie (teorie toho, jak se protínají lidské identity), při vícenásobné diskriminaci je těžké odlišit, která jednotlivá diskriminace za ni může. Sexismus? Ableismus? Etnicismus? Něco jiného? Všechno dohromady? Nevím.
Co vím bezpečně, je to, že jsem zdárně vystudovala. Školou život ovšem nekončí, a proto jsme zabruslili i k otázce kariérního poradenství. Uvedla jsem, že považuji za důležité, abychom jako na kariéru nehleděli jen na zaměstnání, nýbrž i na podnikání či nezávislou činnost obecně. Ne každému totiž vyhovuje pracovat pod někým a raději by si věci řídil sám.
Mluvila jsem ze své vlastní zkušenosti. Po několika letech v zaměstnaneckém poměru je moje současná situace taková, že mám malý úvazek v časopisecké redakci a ve zbylém čase se věnuji svým samostatným výdělečným aktivitám. Dostala jsem se ale k tomu v podstatě omylem – pracovala jsem na poloviční úvazek, zkoušela si najít další poloviční úvazek k tomu, nešlo to, dokonce ani s pomocí organizace zaměřené na hledání pracovního uplatnění pro postižené lidi, a až teprve tehdy, když za mnou začali chodit přátelé a přátelé přátel s tím, že by potřebovali něco přeložit, „když jsem žila v tom zahraničí,“ došlo mi, že nemusím být extrovertní charismatický kravaťák, aby měli lidi o moje služby zájem.
Samozřejmě, jak na University College v Londýně, tak i na Univerzitě Palackého existovaly podnikatelské inkubátory a vůbec poradenství pro zájemce o podnikání. Na druhou stranu, pokud na vysokou školu přijdete s tím, že z vás podnikatel nebude, nestrčíte do těchto míst ani nos. Je potřeba začít mnohem dříve, ať už na střední, základní, či mateřské škole.
Na některé věci se skutečně přijde až na vysoké škole, někdy i později, pokud tedy vůbec někdy. Od odborníků z Centra Pyramidy jsme se dozvěděli, že rok od roku studuje na Ostravské univerzitě čím dál víc lidí na autistickém spektru. Nicméně měli přehled pouze o těch, kteří vyhledali jejich služby. To znamená, že na univerzitě se možná pohybují další studenti s diagnózou autismu, o kterých ale nikdo nic neví, a tak ani nemá možnost zjistit, jak se jim vede. Ba co hůř, dost možná se tam pohybují i autisté, kteří žádnou diagnózu nemají a nejspíš o svém autismu ani nevědí.
Ukazuje se, že univerzální design, tedy takový návrh prostorů, služeb a dalších věcí, by vyřešil spoustu problémů. Kdo dnes naráží na bariéry a nemá razítko od doktora ani psychologa, s nimi těžko pohne. Na druhou stranu, kdyby bariéry neexistovaly, nebyla by potřeba ani razítka. Vysokoškolští zaměstnanci by tedy měli být připraveni na to, že každý student může mít nějaké postižení (každý student může mít postižení, i když to není vidět nebo nemá diagnózu), a uplatňovat vstřícnost i vůči těm, kteří do žádného centra nedochází. Před dvěma lety jsem seděla na divadelním pódiu, letos virtuálně na vysoké škole. Je to jen zbožné přání, ale udělalo by mi radost, kdyby za další dva roky nebylo třeba si sedat nikam.
______________
text Mgr. Ivana Recmanová / grafika ATYP magazín
Mgr. Ivana Recmanová je členka A-komunity a v letech 2018 až 2020 byla členka Poradního orgánu ombudsmana.
A-komunita – nezávislá skupina sebeobhájců na autistickém spektru při organizaci Adventor o. s.
Adventor je členem a spoluzakladatelem mezinárodní organizace EUCAP. V březnu 2021 podali podněty k obecné diskusi OSN o právech OZP na práci a zaměstnání. EUCAP přispěl k této diskusi tím, že v dokumentu shrnul mnoho klíčových témat vyjádřených členskými organizacemi.
