Dagmar Edith Holá

Otevřený dopis ministru práce a sociálních věcí Marianu Jurečkovi

Otevřený dopis ministru práce a sociálních věcí Marianu Jurečkovi

Vážený pane ministře,

„Dokud budeme bít děti, budou všechny mírové konference zbytečné.“ Tento výrok se připisuje různým osobnostem, je však nanejvýš výstižný a jde k podstatě našeho apelu na Vás jako ministra, pro nějž volíme formu otevřeného dopisu.

Reagujeme tímto na Váš rozhovor ze dne 27. 1. 2022 pro server Aktuálně.cz „Pohlavek dítěti může vymezit hranice, nechci ho rodičům zakazovat, říká Jurečka.“ V tomto rozhovoru jste uvedl, že jste „vděčný svým rodičům, že jste v pravý okamžik facku taky dostal“, a celkově svými vyjádřeními naznačujete, že považujete za vhodné, aby rodiče ve výjimečných případech k fyzickému trestu přistoupili a „vymezili tím mantinely“. Jako občané a voliči však očekáváme od volených zástupců, že budou brát problematiku násilí v jakékoliv formě vážně a budou dělat všechno proto, aby se jeho míra ve společnosti co nejvíc snížila.

Ano, náš právní systém formálně chrání děti před týráním (i když mnohé není ani odkryto a dokonce, i když odkryto je, zodpovědné orgány upřednostňují zájem dospělých nad zájmy dítěte)¹. Souhlasíme s Vámi, že není účelné vydefinovat, co je a co není přiměřený trest. Všechny tresty jsou zásahem do integrity dítěte a jako takové ze své podstaty nemohou mít žádný pozitivní účinek. Dokládá to řada výzkumů včetně meta-analýz o důsledcích trestání (2002², 2016³). Výzkumy také prokazují korelaci mezi stresory v dětství a rozsahem poruch psychického a fyzického zdraví v dospělosti.⁴ Z toho nezvratně plyne, že je třeba jasně deklarovat, že jakýkoliv trest – fyzický i psychický – je akt agrese, který má prokazatelné negativní dopady na zdravý psychosociální vývoj dětí a navíc vyvrací základní morální zásadu, že slabším se nesmí ubližovat. Pokud je rozpor mezi slovy a činy, platí činy. Pokaždé, kdy je dítě potrestáno, dostává velmi důležitou lekci: Není pravda, že nesmíme druhým ubližovat. Můžeme, ale musíme být silnější. Takováto škoda na tvořícím se morálním systému dítěte nemůže být v žádném případě vyvážena faktem, že dítě ze strachu před trestem nebude opakovat nežádoucí chování.

Podstatné je, že tyto negativní dopady nemá jen týrání, ale i ojedinělé fyzické tresty a takzvané „běžné výchovné násilí“. Jsou situace, kdy dospělý použije svoji fyzickou převahu, zadrží ruku dítěte, aby něco nezničilo, někomu neublížilo, odtrhne bijící se děti, strhne dítě před vběhnutím do vozovky. Fyzická převaha není použita proti dítěti, jejím cílem není dítěti způsobit bolest, ponížit ho. I tak je však vhodné, aby byla dítěti vysvětlena. Na rozdíl od toho však i to sebemenší plácnutí dítěte po zadku naplňuje skutkovou podstatu násilí.

Často se stává, že když se děti chovají hrubě, dospělí pak na ně křičí a nadávají, nebo použijí jinou formu trestu, aby zajistili okamžitou změnu chování. Je tedy paradoxní, že když dospělí chtějí děti odnaučit ubližování druhým dětem, použijí fyzické násilí. Jeden z nejefektivnějších způsobů učení je učení nápodobou. Aniž by to dospělí zamýšleli, učí děti, že konflikty se řeší silou, agresí.

Samozřejmě, určité chování dětí nelze nechat bez odezvy. Jsou známy výchovné přístupy, které tyto situace řeší bez trestů, zato s opravdovým efektem: vedou k pochopení, jaké má takové chování důsledky pro ostatní, vedou k nápravě způsobené újmy a k vytvoření sociálně adekvátní alternativy takového chování v budoucnosti.^{5, 6} Dospělí trestají děti právě proto, že věří, že tresty tyto účinky mají. Je to však jeden z velmi škodlivých výchovných mýtů, který souvisí s velkou neznalostí psychologie dítěte. Výzkumy zabývající se motivací jasně ukazují, že nástroje vnější motivace, mezi něž vedle trestů patří i odměny, mají velice nepříznivé důsledky na vývoj osobnosti (zejména je dává do souvislostí teorie sebeurčení psychologů E. Deciho a R. Ryana⁷). Jsme znepokojeni mírou agresivity ve společnosti, neuvěřitelným množstvím nenávisti na sociálních sítích a jsme hluboce přesvědčeni, že jejich kořeny lze z velké části přisuzovat nerespektujícímu chování dospělých vůči dětem, včetně osobování si práva chovat se k nim méně slušně a násilněji než k dospělým.

Vážený pane ministře, očekáváme, že se seznámíte s alarmujícími výsledky studií, jež prokazují vysokou míru negativních zážitků Čechů a Češek z dětství (emocionální zanedbávání se potvrdilo u 48,1 % respondentů, fyzické zanedbávání u 35,8 %, emoční týrání u 15,8 % a fyzické týrání u 11 % participantů, sexuální zneužívání uvádělo 9 % respondentů)⁸ a zasadíte se o to, aby byly zavedeny či rozšířeny potřebné preventivní programy, jež přispějí k prevenci transgeneračního přenosu traumatu, prevenci nejisté vztahové vazby. Očekáváme, že podpoříte i osvětu prostřednictvím edukačních programů pro nastávající rodiče a rodiče. Součástí této osvěty však na prvním místě je, abyste jasně deklaroval, že jakékoliv fyzické násilí vůči dětem je nepřípustné. Nejde o to, aby dospělí, kteří se něčeho takového dopustí, byli postihováni, ale aby se jim dostalo pomoci, aby měli možnost se naučit, jak vychovávat děti včetně zprostředkování hranic v mezilidských vztazích bez používání násilí. Jakkoliv můžeme mít pochopení pro to, že někomu „ujede ruka“, musí být současně jasné, že je to selhání, za něž se má dítěti dostat řádné omluvy, tak jak taková selhání napravujeme ve vztazích mezi dospělými.

Česká republika patří k výrazné menšině států v Evropě, které nemají zákon zakazující tělesné tresty. Ve školách je však u nás zakazoval již školní řád z r. 1870 (§ 24: Trestání dítěte na těle není v nižádné případnosti dovoleno.) Zkušenosti ze Švédska, kde byly tělesné tresty zákonem zakázány již v r. 1979, ukazují, že výchova bez tělesných trestů rozhodně nevedla k horšímu chování dětí⁹. Výzkumy dokládají dokonce pokles delikvence a sociálně patologických jevů u mladistvých¹⁰. Pokud se podaří zvýšit citlivost široké veřejnosti ke všem formám násilí, které zažívají děti, a tudíž i snížit výskyt násilí na dětech, bude to přínosem pro celou společnost. Pro fundovanou orientaci v problematice doporučujeme webovou stránku End Violence Against Children.

S pozdravem

PhDr. Jana Nováčková, CSc., psycholožka a spoluautorka konceptu, knihy a kurzů Respektovat a být respektován

Pavlína J. Hořejšová, ředitelka nadace Ashoka Česká republika a Slovensko, matka tří dětí

Zdeňka Šíp Staňková, autorka blogu Děti jsou taky lidi a matka tří dětí

Současně prosíme o sdílení a podepsání petice. Děkujeme.

Svůj podpis dále připojují:

Prof. RNDr. Milan Hejný, matematik
MUDr. Peter Pöthe, psychiatr, psychoterapeut
Mgr. Bohumil Kartous, Ph.D., ředitel Pražského inovačního institutu, publicista a otec dvou dětí
Jindra Šalátová, ředitelka SOS dětských vesniček
Silvie Pýchová, výkonná ředitelka Stálé konference asociací ve vzdělávání, o.s., předsedkyně správní rady EDUin, o. p. s.
Mgr. Bc. Miroslav Hřebecký, programový ředitel informačního centra o vzdělávání EDUin, o. p. s.
PhDr. Lucie Dobešová, psycholožka, matka 4 dětí
Ing. Vladimír Dobeš, M.Sc., zakladatel Základní školy a Střední školy Donum Felix, otec 4 dětí
Ing. Milena Němcová, spoluzakladatelka Platformy Naděje pro Autismus, matka tří dětí
PhDr. Martin Buchtík, Ph.D., sociolog
MUDr. Džamila Stehlíková, exministryně pro lidská práva, psychiatrička
Nadace Naše dítě
Mgr. Gabriela Boček Ježková – zřizovatelka a ředitelka v Základní škole a gymnáziu Ježek bez klece a matka dvou dětí
Adéla Hořejší, advokátka
Dagmar E. Holá, předsedkyně Nadačního fondu ATYP a šéfredaktorka ATYP magazínu
PhDr. Dobromila Nevolová, psycholožka, lektorka Respektovat a být respektován
Tomáš Čakloš, předseda hnutí Otevřeno
Ing. Pavel Branda, Ph.D., zakladatel Liberecké Sudbury školy a otec pěti dětí
Mgr. Petr Daniš, ředitel vzdělávacího centra TEREZA a spoluautor knihy Svobodná hra, otec čtyř dětí
Soňa Kazda, lektorka Respektovat a být respektován
Ing. Jiří Košárek, ekonom, táta a zakladatel iniciativy SvobodaUčení.cz
Michaela Řeřichová, spoluzakladatelka Aliance pro sebeřízené vzdělávání a máma dvou dětí
Mgr. Štěpánka Červenková – zástupkyně ředitele v Základní škole a gymnáziu Ježek bez klece a matka dvou dětí
Mgr. Tereza Mrhálková, DiS. – zástupkyně ředitele v Základní škole a gymnáziu Ježek bez klece a matka dvou dětí
Bc. Ivona Sedláková – asistentka a průvodkyně v Základní škole a gymnáziu Ježek bez klece
Mgr. Monika Stančíková – učitelka/průvodkyně v Základní škole a gymnáziu Ježek bez klece, matka dvou dětí
Mgr. Terezie Hradilková, metodička a lektorka, sociální služby

________________

Současně prosíme o sdílení a podepsání petice. Děkujeme.

foto Canva.com / grafika ATYP magazín

Reference:

Výzkum Centra LOCIKA: V Česku trvá šest let, než se dítěti ohroženému domácím násilím dostane odborné pomoci, nejpostiženější jsou děti mezi 7 a 10 lety. Tisková zpráva. Praha 2018 https://uploads-ssl.webflow.com/612ca84c365129cb60d559dc/614c4a96d74495054dacef74_TZ_LOCIKA_spatna_dostupnost_sluzeb_03102018.docx
Gershoff, E. T.: Corporal punishment by parents and associated child behaviors and experiences: A meta-analytic and theoretical review, Psychological Bulletin, 128(4), 539-579; 2002
Gershoff, E. T. & Grogan-Kaylor, A.: Spanking and Child Outcomes: Old Controversies and New Meta-Analyses, Journal of Family Psychology, advance online publication 7 April 2016
N. Kaščáková, J. Fürstová, I. Poláčková Šolcová, M. Heveriová, M. Heveri, J. Hašto, P. Tavel: Dotazník životních stresorů (lsc-R): výskyt strestresorů (lsc-R): výskyt stresorov u dospelých obyvateľov ČR a súvis so zdravím. Československá psychologie. 2018, suplement 1, s 80 – 99
Nováčková, J., Nevolová D.: Respektovat a být respektován. Přepracované vydání. Praha, PeopleComm 2020
Gordon, T.: Výchova bez poražených. Řešení konfliktů mezi rodiči a dětmi. Praha, Malvern 2017
Deci, E., Ryan, R.: The “What” and “Why” of Goal Pursuits: Human Needs and the Self-Determination of Behavior. Psychological Inquiry 2000, Vol. 11, No. 4, 227–268
Peřinová, L.: Za nemocemi dospělých často stojí dětská traumata, zjistil tým vědců z teologické fakulty. Žurnál UP Olomouc. Březen 2021. https://www.zurnal.upol.cz/nc/en/news/clanek/za-nemocemi-dospelych-casto-stoji-detska-traumata-zjistil-tym-vedcu-z-teologicke-fakulty-1/
Modig, C.: Never Violence – Thirty Years on from Sweden’s Abolition of Corporal Punishment, Save the Children Sweden and Swedish Ministry of Health and Social Affairs 2009
Durrant, J. E.: Trends in Youth Crime and Well-Being Since the Abolition of Corporal Punishment in Sweden. Youth & Society. 2000;31(4):437-455